Chci zpět naši demokracii!

PatriaOnline: Ve svém srdci jsem byl vlastně vždy komunistický revolucionář. Vždy mi vadila nerovnost mezi lidskými bytostmi a měl jsem touhu je eliminovat. V americké společnosti se obvykle bavíme o třech druzích rovnosti: Rovnost v bohatství a příjmech, rovnost příležitostí a rovnost práv. Tu první obvykle obhajují komunisté a socialisté a dokonce i někteří liberálové. Druhou mají za svou liberálové a třetí libertariáni a konzervativci. Argumenty všech těchto skupin jsou bohaté a nekonečné a podle mého jsou důležité všechny tři. Něco tu ale chybí. Dospěl jsem totiž k názoru, že rovnost má ještě jednu dimenzi, a ta je možná důležitější než ty ostatní. Jde o rovnost respektu, rovnost ve vážení si lidí. 

Když jsem žil v Japonsku, pozoroval jsem, jak někteří kuchaři porcují ryby. Šlo o robotickou práci, která byla asi tak složitá a dobře placená jako výroba hamburgerů. Moje japonská kamarádka ale o těchto kuchařích mluvila s příponou „san“ a se stejným respektem jako o šéfkuchaři. Její chování bylo automatické a já jsem přemýšlel nad tím, zda bych při oslovení lidí smažících burgery použil výraz „sir“. Rozesmálo mě to. Japonská společnost má přitom mnohem více způsobů, jak podporovat vzájemný respekt. Nejde ale o zemi, která by se chlubila nějakou výjimečnou rovností v příjmech. Okázalé dávání bohatství na odiv je však výjimečné. Nikdo se nebaví o tom, kolik kdo vydělává, luxusní auta jsou spíše výjimkou a vlastní je spíše členové jakuzy než investiční bankéři či právníci. Ukazování bohatství je stejně tabu jako ukazování chudoby – žebrání je mimořádně výjimečné. 

Cítím, že jako Američan se mohu od Japonců hodně přiučit. Nevím, zda výraz „loser“ byl vždy běžnou urážkou, dnes tomu tak je. Zdá se mi, že lidé, kteří pracují ve službách, se za to pokaždé tak trochu stydí. Američané nosí trička s nápisem „druhé místo je pro zoufalce“. Připadá mi, že tomu tak vždy nebylo. Náš způsob vyjadřování rovnosti byl jiný než v Japonsku – každého jsme oslovovali křestním jménem (včetně žen), bez ohledu na to, jak bohatí, nebo chudí byli. Byl to způsob, jak vyjádřit, že jsme si všichni rovni. Ve 20. letech bylo dokonce toto chování spojováno s demokracií. Dnes s ní spojujeme instituce, volby, ústavu. Zdá se však, že pro naše předky byla demokracie také respektem pro všechny. 

V dnešní společnosti se zaměřujeme na rovnost v oblasti bohatství a peněz, oslavujeme konkurenci na materiálním poli. To není dobré, protože respekt je tím, co dělá lidi šťastnější. Rád bych, aby se to změnilo. Abychom se vrátili do společnosti, kde je i nekvalifikovaná práce považována za hodnotnou bez ohledu na to, kolik dolarů vynese. Chci se vrátit do společnosti, kde jsou dobří rodiče a přátelský soused ceněni stejně jako stovky milionů dolarů na Wall Street. Chci zpět naši demokracii. 

Autorem je ekonom Noah Smith.