Jíme zkvašenou sóju i shnilé mléko. Odhalování záhad nechutnosti

02.02.2012 11:33

IDnes: Natto je hutný zkvašený sójový pokrm bohatý na proteiny, který Japonci pravidelně jedí k snídani. Buď jen tak, nebo studený na rýži, případně okořeněný sójovou omáčkou, hořčicí nebo křenem wasabi. Zkvašené sójové boby jsou ale nejen lepkavé a mazlavé, navíc natto páchne jako kdyby se čpavek oženil s hořící pneumatikou.
Lidé se snaží přijít na to, co je nejnechutnější
"Jakkoli to není nejhorší zápach na světě, na stupnici lákavosti k jídlu má stupeň nula," napsal list The Wall Street Journal, který citoval z nové knihy americké akademičky Rachel Herzové That's Disgusting: Unraveling the Mysteries of Repulsion (To je nechutné: Odhalování záhad odpudivosti).
Během několika posledních let se odehrála doslova exploze výzkumu pocitu nechutnosti. Ta je totiž spolu s radostí, překvapením, hněvem, smutkem a strachem jednou ze šesti základních emocí. Ale zároveň jedinou z nich, kterou se člověk musí naučit, což svědčí o její komplikovanosti.
První lekci z nechutnosti většina dětí dostane zhruba v době, kdy se začnou učit chodit na nočník. Poté jsou spouštěče nechuti (k čemukoliv) rychle získávané z reakcí a pravidel rodičů, kamarádů a širší kultury.
Právě jídlo a především pak typický kvašený pokrm té které kultury bývá výrazným ukazatelem toho, co je, nebo není považováno za nechutné v různých částech světa. Rozdíly ve vnímání jsou totiž v těchto případech velmi markantní.
Sýr jako shnilá tělní tekutina jistého kopytníka
Vezměte si například sýry považované na Západě za lahůdku. Například dobrý taleggio, gorgonzola nebo brie vypadají poněkud slizce. Řada sýrů si s sebou nese také výrazné aroma, které může různým lidem za různých okolností připomínat zvratky, zapocené nohy nebo odpadky.
Mnozí Asiaté považují všechny sýry od amerických plátkových až po stilton za naprosto nechutné a stavějí je na úroveň kravských exkrementů. A vzhledem k tomu, že sýr může být popsán jako shnilá tělní tekutina jistého kopytníka, pak to není tak přehnané, jak by se mohlo zdát.
Kontrolované hnití ale v tomto případě dobře chutná většině z nás. Klíčem je zvládnout proces rozkladu takovým způsobem, aby přinesl požadovanou chuť a zajistil, že po konzumaci neonemocníme (v některých případech je hniloba dokonce nutná, protože čerstvá varianta potraviny je nestravitelná).
Výzvou pro všechny milovníky sýrů je ovšem ovčí sýr casu marzu, v překladu shnilý sýr, oblíbený na Sardinii. Místní mu říkají červí sýr, protože je doslova prošpikovaný živými larvami hmyzu.
Při jeho výrobě se začne silným plátem místního ovčího sýra pecorino sardo, jehož zrání se nechá zajít daleko za běžné stadium zrání až do fáze, kterou by mnozí označili za škůdci napadený rozklad. Do sýra se přidají larvy sýrorodky drobné (Piophila casei), aby kyselina z jejich zažívacího traktu rozložila tuky v sýru. Díky tomu je finální produkt měkký a tekutý.
Do chvíle, kdy je připravený ke konzumaci, obsahuje typický casu marzu tisíce larev. Místní obyvatelé považují za nebezpečné jíst sýr s uhynulými larvami, proto se servíruje s mrskajícími se průhlednými červíky. Někteří lidé je ze sýra před konzumací vyndavají, jiní ne. Těm se radí zakrýt sousto vkládané do úst rukou, protože vyrušený červík se dokáže vymrštit až do výšky 15 centimetrů.
Od kvašeného zelí k sušenému shnilému žraločímu masu
Rychlý výlet po světě za některými nejoblíbenějšími kvašenými potravinami nás zavede ke korejskému kimči, což je kvašená zelenina (obvykle zelí), chybět nesmí norský syrový losos gravlax, v Etiopii plackový chleba injera, španělské chorizo, což je kvašená a sušená nevařená vepřová klobása, a mnoho druhů kvašených mléčných produktů oblíbených od Indie po Indianu.
K nejdrsnějším variantám podobného jídla patří islandská delikatesa hákarl, která se vyrábí z grónských žraloků žijících v chladných vodách u Islandu. Lahůdka má štiplavý močovinový rybí pach, který nutí většinu nováčků zacpat si nejen nos. A co se chuti týče, po světě jezdící proslulý šéfkuchař Anthony Bourdain ho označil za jednoduše nejhorší, nejnechutnější a nejhůř chutnající věc, jakou kdy jedl.
Tradičně vzniká tak, že žralokovi uříznou hlavu, vyvrhnou vnitřnosti a pak se mršina pohřbí do mělké jámy zasypané pískem. Tam se tělo rozkládá dva až pět měsíců, s ohledem na roční období. Pak se maso opět vykope, nakrájí na proužky a dalších několik měsíců se pověšené suší.
Při mezinárodním sjezdu gastronomických kuriozit by se hákarl mohl zapíjet ekvádorským aperitivem chicha, který vzniká fermentací předžvýkané směsi vařené kukuřice nebo kořenů juky s lidskými slinami.