Krugman uklidňuje obavy z předražených trhů

PatriaOnline: Keynesiánské vidění monetární politiky je následující: Pokud centrální banka může, měla by nastavit sazby na úroveň, která odpovídá plné zaměstnanosti. Někdy tak učinit nelze, protože i při nulových sazbách může ekonomika zůstávat v útlumu. Proto je třeba fiskální politiky. V běžných časech by se ale Fed se svými protějšky měl zaměřovat na sazby odpovídající plné zaměstnanosti. Wickselliánská analýza má delší tradici. Tvrdí, že v každém okamžiku existuje „přirozená“ sazba a udržování skutečných sazeb pod její úrovní vede k inflaci. Jsou-li naopak sazby drženy nad ní, vznikají deflační tlaky. Oba pohledy jsem vždy považoval v podstatě za totožné. Nyní se o nich diskutuje v souvislosti s novou analýzou od Banky pro mezinárodní vypořádání BIS. 

BIS tvrdí, že centrální banky udržují sazby soustavně příliš nízko. Nejde ale o perspektivu založenou na wickselliánské přirozené sazbě. Inflace je totiž dnes nižší než před 20 lety. BIS přesto tvrdí, že existuje nějaká správná sazba. Ta je podle ní dost vysoká na to, aby bránila vzniku bublin a centrální banky by se na ni měly zaměřovat i přesto, že leží nad sazbou „přirozenou“. Jinak řečeno, ekonomika by měla být v permanentním útlumu proto, abychom zabránili iracionálnímu optimismu investorů. Je pravda, že BIS to takto neprezentuje. Pravděpodobně proto, že taková formulace by budila protesty. Skutečně ale platí, že naše neschopnost efektivní regulace nás nutí k tomu, abychom se smířili s permanentním útlumem? Protože o tom je tu řeč. 
Je pravda, že ceny v podstatě všech investičních aktiv leží dnes z pohledu standardu minulosti velmi vysoko. Hodně lidí na Wall Street i zmíněná BIS se domnívají, že jde o něco hrozného. Hovoří se o tom, že sazby se nacházejí „uměle nízko“, což pokřivuje ceny na trzích. Domnívám se však, že většina lidí moc nepřemýšlí o tom, co ony umělé sazby vlastně znamenají. Jak bylo uvedeno,inflace se nezvyšuje. Z hlediska minulosti sazby nízké jsou, ale také došlo k řadě změn v ekonomice. Ty jdou od oddlužení po demografický vývoj, takže porovnávání s minulostí není příliš přesvědčivé. 
Za hlavní ale považuji ony ceny aktiv, které jsou podle zastánců monetárního utahování příliš vysoko. Ale pokud jste si nevšimli, jde o kruhovou referenci. Jestliže souhlasíme s tím, že se sazby nacházejí na správné úrovni a odpovídají jejich „přirozené“ míře, automaticky to znamená, že ani ceny aktiv nejsou mimořádně vysoko. A pokud věříme, že ceny aktiv nejsou přehnaně vysoko, okamžitě ztratíme hlavní důkaz toho, že sazby leží příliš nízko. Hlavní je ale fakt, že z makroekonomického pohledu prostě důkaz pro to, že sazby leží příliš nízko, nenajdeme. Tedy ani pro to, že ceny aktiv jsou obecně příliš vysoko. 
Nevěřím však ani tomu, že nás zachrání pouze monetární politika. Neomonetaristé současnosti uznávají, že existuje nedostatečná agregátní poptávka a na tento nedostatek je třeba reagovat. Stále ale odmítají roli vlády a fiskální politiky. Podle nich všechno zastane Fed. To by centrální banky na sebe musely vzít hodně rizika, což by se efektivně změnilo ve fiskální politiku. Nebo by banka musela změnit inflační očekávání, a to je příliš vzdálené konvenční monetární politice. 
Neomonetaristé se ale hlavně mylně domnívají, že pro ně existuje prostor v současném konzervativním hnutí. Když Fed začal s částečným posunem k politice, kterou prosazují, všichni republikáni začali vinit Bernankeho z toho, že ničí měnu. A určitě si nikdo nemyslí, že neexistující inflační tlaky někoho donutily ke změně názoru. Intelektuálním vůdcem republikánů je v podstatě Paul Ryan a ten čerpá své názory na monetární politiku z románů Ayn Randové. 
Kaleckiho tvrzení o tom, proč korporace odmítají aktivní fiskální politiku, jsou navíc relevantní i pro politiku monetární. „Kapitáni průmyslu“ chtějí, aby se politici domnívali, že prosperita závisí na jejich důvěře. Pak totiž každá kritika korporací vede k depresi ekonomiky. Tito kapitáni budou ze stejného důvodu nenávidět i monetarismus, protože i ten tvrdí, že plná zaměstnanost závisí na ekonomické politice a ne na jejich zraněných citech. Milton Friedman by byl mezi dnešními konzervativci vyvrhelem a jeho následovníci tu domov nenajdou. 
Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana