Marvanová nerezignovala na svůj charakter, rezignovala na funkci

PrvniZpravy: Jedním z nejaktuálnějšího tématu propíraným v českých mediích nedávno byl a částečně stále je, spor mezi stávající ministryní spravedlnosti Helenou Válkovou a její první náměstkyni, skončil rezignací Hany Marvanové.

Z ministerstva i z politických kuloárů dlouho prosakovaly na veřejnost zaručené zprávy, že mezi oběma ženami dochází k názorovým střetům, že Hana Marvanová se chystá rezignovat na svojí funkci, že opět vstoupí do politiky a že uvažuje o tom, kandidovat do senátu českého parlamentu a další drobné šeptandy. Kálet se na ní začalo ze všech stran, píše ve  svém komentáři John Bok.

Sama skutečnost, že se dalo čekat, že k názorovým a věcně koncepčním třenicím mezi ministryní a její první náměstkyní bude docházet, avizovaly obě od počátku, takže jakýpak údiv, jaképak rozčarování. Obě si od počátku uvědomovaly, že jsou, ač na první pohled stejně racionální, což k právnické profesi patří a patřit by mělo, v mnohém z předchozích životních i profesních zkušeností odlišné. Až jejich každodenní „spolužití“ na ministerstvu vyneslo na povrch jejich až propastně rozlišné postoje a názory na život, personální reorganizaci ministerstva, prosazování práva, zodpovědnost a nápravu věci veřejných.

Každého minulost se logicky odráží v přítomnosti, v jeho jednání, postojích a názorech. Vlečeme ji sebou a budeme vléci až do konce života. Snaha společenského usmíření, které je nezbytné pro přeměnu totalitního systému v demokratický nezapočala až listopadem 1989. Mnohem dříve usilovali občané, sdružující se v různých občanských iniciativách, obzvláště pak v Chartě 77, HOS a NMS  i nezanedbatelná část věřících, o dialog s reprezentací komunistického režimu. Byla to však snaha jednostranná, pomnoze vyvolávající nevoli mocenského aparátu státu, který místo dialogu reagoval represi a lidskou důstojnost degradujícím slovníkem, ne nepodobný tomu z padesátých let. Ač uplynulo od politických a společenských změn v naší zemi více jak dvacet čtyři let, zvrhlo se národní usmíření, jenž se de fakto nikdy neuskutečnilo, v cosi rozplizlého, kdy znovu bezcharakterní a mravně pokleslí jedinci se díky své dovednosti stávají čím dál víc „nepostradatelnými“.  

Podstatou neshody mezi pani ministryni Válkovou a její první náměstkyni Marvanovou shledávám právě v jejich odlišné minulosti. Ač obě absolvovaly v době totality právnickou fakultu, jejich profesní a lidský příběh je značně odlišný. Pani profesorka Válková vstoupila do KSČ, aby mohla působit na akademické půdě, která byla všeobecně v době totality infikovaná „vědeckým“ komunismem a marxisticko-leninským učením. Přednášela tam o právu, i o jeho pokrouceném pojetí. Doktorka Marvanová úlitbu neudělala, stala se podnikovou právničkou a snažila se svým spoluobčanům ve svízelných bytových situacích pomáhat. Tím, že nedala přednost kariéře, za cenu mravní prostituce, před prosazováním spravedlnosti, práv lidských i politických, se nakonec logicky dostala do hledáčku StB, byla trestně stíhaná a odsouzená k trestu odnětí svobody.

Je pak logicky, že se každá z nich staví ke stavu a situace nejen v justici ale celého rezortu ministerstva spravedlnosti odlišně. Jestli si po více jak dvaceti čtyřech letech od nekrvavého převratu zaslouží konečně něco očistu od komunistické nákazy, je to ministerstvo spravedlnosti, soudy a státní zastupitelství. Pokleslost mravní vede k pokleslosti právní, k pokroucenému pojetí práva a spravedlnosti.Obludně používaným a zneužívaným argumentem všeobjímající tolerance mravní pokleslosti je, že lidem z důvodu „přežití“ nic jiného nezbývalo v té nenormální době, než se chovat nenormálně, nečestně, lhát a předstírat oddanost.

Proto pak při obhajobě jedinců, jako je JUDr. Jiří Balzer, bývalý komunistický soudce a člen KSČ, působící na ministerstvu spravedlnosti již 36 let, jenž pro ministra, ve skutečnosti pro sebe, reklamuje právo na neprolomitelnost rozhodnutí soudů, se argumentuje jejich profesionalitou a právní erudicí. Co jiného by zabralo jako důkaz jejich nepostradatelnosti v atmosféře lhostejnosti většiny občanů k tomu, co se děje. Hrůzné důsledky takovéto erudice se pak např. odráží v agendě stížností pro porušení zákona, kterou ovládá na ministerstvu spravedlnosti počítačově negramotný Jiří Balzer. Jeho vliv na vyřizování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona je mnohonásobně větší než všech polistopadových ministrů spravedlnosti dohromady.

A takových jedinců nejen na ministerstvu ale v celé justici na všech stupních, ať už to jsou bývalí vojenští soudci a prokurátoři, nebo ti civilní, kteří většinou byli příslušníky zločinecké organizace KSČ (viz Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, Zákon č. 198/1993 Sb.), je nemalý počet. Stačí si jen vyhledat příslušnou informaci na webových stánkách ministerstva spravedlnosti. Mezi soudci se jedná o pětinu, mezi státními zástupci o třetinu z celkového počtu. Čím výš, tím hustěji.

Očista je vždy procesem zdlouhavým, neboť zde neplatí, že když se kácí les, lítají třísky. Ozdravení je procedura, kdy se napřed odstraní příčina nemoci, dodají pacientovi potřebné medikamenty a živiny s následnou rekonvalescencí. O to se snažila a snaží Hana Marvanová. Věřit, že se oportunitní jedinci, odložením komunistických stranických legitimací proměnili v odpovědné a svědomité dohlížitelé a vykonavatele práva demokratického státu je naivní. Rovná se to ztrátě pudu sebezáchovy celé společnosti.

Zdá se, že to ani vzdělané a inteligentní pani ministryni nedochází.  Škoda. Protože pokud bude spoléhat, tak jako její předchůdci, na komunistické pohrobky, kterým není arogance moci a byrokratické a formální pojetí práva cizí, zůstane i nadále ministerstvo zakonzervovanou institucí nespravedlnosti. V tom je podstata neshody Heleny Válkové s Hanou Marvanovou. Neboť rezignovaná první náměstkyně se odmítla vzdát sama sebe, tj. všeho toho, za co StB pronásledovaná a komunistickou justici odsouzená. Dala přednost charakteru před poddanstvím a slepou poslušností.