Mexické dobrodružství Maxmiliána Habsburského

CT24: Každý den před 18. hodinou napochoduje na hlavní náměstí v Mexico City vojenská jednotka. Za vřeštění polnic a rachotu bubnů sejme ze stožáru před Národním palácem státní vlajku. Vždy přihlížejí stovky lidí. Je to pro ně příležitost, jak projevit své vřelé vlastenectví. Mexický nacionalismus má kořeny hluboko v historii. Země musela bojovat za svobodu proti koloniální nadvládě, opakovaně se bránila útokům zahraničních velmocí. Vzpomínky na tyto těžké chvíle jsou dodnes živé a dostávají průchod v nejrůznějších podobách. Například v nevelkém městečku Huejotzingo se každý rok v únoru koná karneval, kde se ve zkratce předvedou celé mexické dějiny: místní obyvatelé v maškarním průvodu předvádějí cizí vojáky, připomínají boj Indiánů za svobodu, na koni zde dokonce jede císař Maxmilián s císařovnou Charlottou. Avšak život se ve svém pohnutém vývoji od karnevalové maškarády značně odlišuje a nejednou vyzněl tragicky. Nešťastně skončil i pro císaře Maxmiliána, který – kdyby se vývoj ubíral jiným směrem – mohl usednout i na trůn českých králů. Místo toho v daleké zemi za mořem našel 19. června 1867 smrt. Maxmilián Habsburský dosáhl největší proslulosti svým dobrodružstvím v Mexiku a jeho tragickým vyústěním. Omezit však jeho život jen na tuto událost, byť velmi důležitou, nelze. Maxmiliánovy životní osudy byly mnohem pohnutější a stojí za to věnovat jim bližší pozornost.

Dětství a dospívání

Arcivévoda Ferdinand Maxmilián Josef se narodil 6. července 1832 v zámku Schönbrunn, který je dnes součástí Vídně, tehdy však ještě sloužil jako venkovské sídlo císařské rodiny. Maxmilián pocházel z panujícího rodu habsbursko–lotrinského a jeho předkové se významným způsobem zapsali do evropských dějin od nejstarších dob do současnosti. Maxmiliánův dědeček byl císař František II, jeho otec arcivévoda František Karel Josef a jeho matka, arcivévodkyně Žofie, pocházela z bavorského královského rodu Wittelsbachů. Manželství Maxmiliánových rodičů bylo značně nevyrovnané a stalo se zdrojem klepů po celé Vídni. Zatímco arcivévodkyně Žofie byla hezká, inteligentní a energická žena, byl její manžel spíše karikaturou muže. Jeho starší bratr, rakouský císař, Ferdinand, řečený Dobrotivý, byl znám svou slaboduchostí. A jeho mladší bratr, Maxmiliánův otec, na tom nebyl o mnoho lépe. Přesto z tohoto nepovedeného manželství vzešlo několik pěkných, zdravých a inteligentních dětí.

První syn se narodil 18. 8. 1830. Dostal jméno František Josef, o 18 let později se stal císařem. Jako druhý se o 2 roky později narodil Maxmilián. Pak Žofie porodila ještě dva další chlapce. Zlí jazykové tvrdili, že otcem některého z nich – v prvé řadě Maxmiliána – nemohl být duševně zaostalý František Karel. Dodnes se v literatuře objevuje klep, že Maxmiliánovým otcem byl jeho strýc, syn arcivévodkyně Marie Luisy a francouzského císaře Napoleona Bonaparta, vévoda Zákupsky zvaný Orlík. Prohlédneme–li si Maxmiliánovu podobu, spatříme tam tolik rysů charakteristických pro Habsburky, že toto podezření můžeme vyloučit. Všichni sourozenci, zejména František Josef a Maxmilián, se měli velmi rádi. Rodiče je podporovali v dětských hrách a nechali jim v schönbrunnském parku postavit domek na hraní. Zachoval se do dnešních dnů, i když v dnešní době má jiné poslání – slouží jako zahradní restaurace. V těsné blízkosti domku si mladí arcivévodové stavěli indiánské stany, bohatě vyřezávané totemy a hráli si s drobnými zvířaty.

I když oba bratři měli k sobě blízko, každý si musel všimnout, jak jsou odlišní. František Josef byl poněkud nudný, Maxmilián si každého získal svou srdečností. Prý byl také velmi pěkný – jeho zlatá kadeř se uchovává v muzeu na rakouském hradě Hardegg. Nelze se tedy divit, že mezi oběma bratry narůstala žárlivost. Zatímco František Josef byl suchopárný byrokrat, byl Maxmilián zcela jiný. Byl to člověk plný fantazie a nápadů, který přečetl hodně knih, psal cestopisy – byl to umělec a snílek. Na rozdíl od bratra Františka Josefa, který měl v mládí zájem o vše, co se týkalo armády, Maxmiliána zajímala příroda, moře a lodi. Zakládal si herbáře a staral se o různá domácí zvířata. Velmi dobře kreslil a některé jeho obrázky se dochovaly dodnes. Aby se svým zájmům mohl nerušeně věnovat, dali mu rodiče postavit v schönbrunnském parku loveckou vilku k jeho 18. narozeninám. Byl jí nadšen – nazval ji Maxing a trávil v ní většinu času. Čas chlapeckých her a bratrského porozumění náhle skončil.

Maxmilián námořníkem

Roku 1848 vypukla v Rakousku revoluce, která měla pro říši dalekosáhlé důsledky. Maxmiliánovi bylo teprve 16 let, byl tedy příliš mlád, aby se mohl zapojit do veřejného života. Ale na Františka Josefa, o 2 roky staršího, čekala osudová role. 2. prosince 1848 se jeho strýc Ferdinand V. vzdal trůnu a novým císařem se stal právě on. Až dosud mohl Maxmilián jít za svým bratrem kdykoliv, teď musel požádat o audienci jako každý jiný smrtelník. František Josef měl nesnadnou roli. Musel uklidnit rozrušenou říši, revoluce zmítala Uhrami, v Itálii byla situace neklidná. Skoro všechny národy monarchie vystupovaly se svými požadavky. Nový císař jim ale nechtěl vyhovět, rádcové jej měli k tvrdému postupu. Maxmilián s bratrovou politikou nesouhlasil a kritizoval teror, který zavládl v Itálii a v Uhrách. Když se o tom císař dozvěděl, rozhodl se jej zaměstnat. Vzpomněl si, že Maxmilián měl vždy rád moře a lodi a poslal jej k námořnictvu do Terstu.

Maxmiliánovi se služba na moři líbila, díky své družné povaze se spřátelil s ostatními důstojníky a zanedlouho se stal tlumočníkem jejich problémů a starostí. Při každém setkání informoval císařského bratra o problémech, jimiž rakouské loďstvo žije. Rakouská flotila dosud operovala jen v Jaderském moři. Ale mladí důstojníci toužili po tom, aby jejich lodi vyrazily i do ostatních moří a oceánů. Maxmilián s nimi souhlasil. S přáteli, mezi nimiž vynikal praporčík Wilhelm von Tegetthoff, chtěl uspořádat cestu kolem světa. Císař dal k výpravě souhlas po dlouhém naléhání: ne kolem světa, zatím jen do Střední Ameriky. Na jaře 1851 vyplula fregata Novara z Terstu do Karibského moře. Maxmilián však na její palubě nebyl. Onemocněl velmi těžce tyfem.

Rok 1853 přinesl událost, která zasáhla do Maxmiliánova života. Na císaře byl ve Vídni spáchán pokus o atentát – byl těžce raněn a lékaři i Maxmilián se báli o jeho život. Navíc si uvědomil, že v případě císařova úmrtí by musel nastoupit na trůn. Pro nás je to zajímavé i proto, že by se byl stal českým králem. Maxmilián se z nabízené šance netěšil, a když se bratr uzdravil, měl z toho nelíčenou radost – nechal ve Vídni postavit kostel. „Vybudováním božího stánku dostává průchod náš vřelý cit vděčnosti Bohu, ochránci našeho panovníka“, napsal tehdy. Sám však neměl novogotický votivní kostel na Okružní třídě podle návrhu architekta Heinricha Ferstela nikdy spatřit. Když byl dokončen a vysvěcen, Maxmilián již ležel mrtev mezi svými předky v kapucínské kryptě.

V diplomatických službách

V září 1854 František Josef povýšil arcivévodu Maxmiliána na kontraadmirála a jmenoval jej velitelem rakouského loďstva. Odpůrci mu vytýkali nezkušenost, ti, kdo jej znali, byli nadšeni. „Doufejme, že teď se na naše macešsky zaopatřované námořnictvo usměje přátelské slunce“, napsal si do deníku Wilhelm von Tegetthoff. Maxmilián skutečně provedl v rakouské flotile zásadní změny. Reorganizoval ji, místo italštiny zavedl jako služební řeč němčinu, zavedl nové stejnokroje, výzbroj a nový služební řád. Z jeho popudu se do ní dostala moderní pancéřová plavidla, poháněná i parou a lodním šroubem. Maxmilián přistupoval ke své práci v čele rakouské flotily odpovědně a s výsledky jeho činnosti byl císař František Josef spokojen. Mezi oběma bratry zavládla opět bývalá harmonie, ale mezi manželkami panovalo jen těžko skrývané napětí. Jídelní servis se znakem Maxmiliána jako velitele rakouské flotily, který se dochoval ve vídeňských muzeích, svědčí o jeho snaze dodat svému úřadu vážnosti.

Podařilo se mu splnit také starý sen: v srpnu 1857 odrazila od mola v Terstu fregata Novara a vydala se na cestu kolem světa. Byla to vůbec první rakouská loď, která se na takovou expedici vypravila. Úspěšně se vrátila po 2 letech a přivezla do Evropy velké množství národopisných předmětů, jež jsou ozdobou muzeí nejen v Rakousku, ale i u nás. Fregata Novara byla spuštěna na moře v roce 1850, když mu bylo 18 roků, a pak jej provázela po celý život. Nejvýznamnější roli sehrála v roce 1864, kdy se Maxmilián stal mexickým císařem. Na její palubě odjel do Mexika, na její palubě vypracoval zásady dvorního protokolu. A zase naopak, když svůj boj v Mexiku prohrál a byl popraven, odvezla Novara jeho mrtvé tělo do Evropy. Novara potom sloužila v rakouském námořnictvu do konce 19. století. Když byla v roce 1899 demontována, rozhodl se velitel Maxmiliánových rakouských vojsk v Mexiku, že vytvoří na svém hradě Hardegg, na moravsko–rakouských hranicích, sbírku památek po Maxmiliánovi. Koupil také hlavní stožár fregaty Novara a nechal z něj vyrobit několik dřevěných křížů. Jeden z nich byl zavěšen v hradní kapli hradu Hardegg, druhý je pověšen v Pamětní kapli v Querétaru v Mexiku, kde dodnes připomíná Maxmiliánovu památku a nešťastnou oběť.

Maxmilián trávil v Terstu většinu času, a proto si nechal postavit v jeho blízkosti překrásné romantické sídlo – Miramare. Vybíhá na skále přímo nad moře, a od vnitrozemí je nádherný park, který vyhovoval arcivévodovým přírodovědným zájmům. Interiér si nechal vybavit vším myslitelným pohodlím a přepychem. Jednu z místností dokonce nazval po své oblíbené lodi – Novara. V polovině 50. let 19. století vyslal František Josef svého bratra do Paříže. Jednáním s Napoleonem III. měl Maxmilián pomoci odstranit mezinárodní izolaci, do níž se Rakousko dostalo. Francouzský císař byl tehdy pokládán za nejvýznamnějšího evropského politika a Maxmilián si měl získat jeho sympatie. Svůj úkol splnil a Paříž jej nadchla – světové velkoměsto, jeho nádherné paláce, moderní bulváry a bohatství mu imponovalo. Okouzlil jej i císař Napoleon III. a jeho krásná choť Evženie.

Krásná Charlotta

Z Paříže zamířil Maxmilián do Bruselu – i tu měl získat sympatie pro Rakousko. Sblížil se s králem Leopoldem a spřátelil se s celou jeho rodinou, především s jeho krásnou, teprve 16letou dcerou Charlottou. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali. Leopold I. Belgický z rodu Sasko–koburského byl jedním z nejvýznamnějších evropských panovníků. Belgie byla malou zemí, ale díky králově talentu dělala velkou politiku. Charlotta tento talent zdědila. Její matka zemřela velmi brzy – byla to Francouzka z rodu Orléans a otec Charlottu vychoval jako syna – byla držena velmi zkrátka, musela se pilně učit, hovořila několika jazyky – německy, francouzsky, španělsky italsky. Mimo to byla velmi pěkná. Maxmilián se sice musel po krátké době vrátit zpět do vlasti, ale láska mezi ním a Charlottou neuvadla. Mezi Miramare a Bruselem se rozvinula čilá výměna dopisů a brzy ji Maxmilián požádal o ruku. Svatba se konala v Bruselu 27. července 1857.

Existuje legenda, která se šířila především v Mexiku,že se Maxmilián oženil s Charlottou jen kvůli penězům. Je pravda, že Charlotta dostala velké dědictví po francouzském králi Ludvíku Filipovi a že byla nejbohatší princeznou v Evropě. A Maxmilián potřeboval mnoho peněz, neboť v té době začal budovat zámek Miramare. Císařská rodina disponovala tzv. rodinným fondem – byla to jakási banka, ze které se jednotlivým arcivévodům vyplácel jejich podíl. Maxmilián měl apanáž kolem 50 000 zlatých, které nespotřeboval, takže své dluhy mohl pomalu splácet. Takže se neoženil pro peníze. Navíc se k sobě charakterově dobře hodili. On byl veselý, velmi přizpůsobivý, ona měla silnou vůli a byla velmi pracovitá. Díky tomu mohli na sebe vzít těžkou roli císaře a císařovny v Mexiku. Ale dříve přišla italská předehra.

Italská mise

Po svatbě si arcivévoda odvedl svoji mladou ženu do Terstu, přesněji do Miramare, přestože ještě nebylo dokončeno. Pobřeží Jadranu mladou ženu okouzlilo a našla zde svůj druhý domov. V evropských muzeích se dochovala celá řada památek, spojených s jejich každodenním novomanželským životem. Patří k nim například nádobí zdobené Maxmiliánovým monogramem, Charlottina modlitební knížka a její skvostný náramek. Přestože rakouské vojsko vedené maršálem Radeckým dokázalo v letech 1848 a 1849 potlačit v Itálii revoluci, nebyla zde ani o 10 let později situace pro Habsburky dobrá. Italové chtěli svobodu a jednotný stát. František Josef I. sem proto vyslal jako svého zástupce arcivévodu Maxmiliána. Ten se 1. 3. 1857 stal guvernérem Království lombardsko–benátského.

Lombardsko–benátské království s hlavním městem Milánem bylo obydleno převážně italským obyvatelstvem, které v Rakušanech vidělo vetřelce a utlačovatele. Proto nebyla pozice generálního guvernéra jednoduchá. Avšak Maxmilián, který až dosud žil v Terstu, si s Italy rozuměl, mluvil perfektně italsky a nebylo pro něj složité získat si je svým šarmem. Nepodařilo se to zcela – lidé jej vnímali jako vznešeného cizince a nálada risorgimenta – hnutí za vytvoření Itálie – byla silná. Proti tomu nemohl Maxmilián ani Rakousko nic dělat. Napoleon III. se v letech 1858 a 1859 postavil na stranu Sardinie. Když vypukla válka, František Josef Maxmiliána z jeho postu odvolal. Válka skončila pro Rakousko tragicky. V bitvě u Magenty 4. června 1859 a o 3 týdny později u Solferina byla rakouská armáda poražena a císař musel žádat o mír. Mírové podmínky byly tvrdé – krásná Lombardie byla připojena k Sardinskému království. Špatný konec války měl neblahý dopad i na Maxmiliána. Císař se netajil přesvědčením, že ke ztrátě území přispěla jeho liberální politika a že s jeho pomocí dál nepočítá. Max se uraženě stáhl do Miramare a věnoval se plachtění a botanice. Rozhodl se, že své nucené nečinnosti využije k cestě do Brazílie.

Expedice do Brazílie – příprava na Mexiko

Tato exotická země jej lákala už dávno a nyní mu nic nebránilo v její návštěvě. Na jaře 1859 opustil na palubě fregaty Elisabeth přístav v Terstu a o dva týdny později přistál u brazilských břehů. Maxmilián chápal tuto cestu jako poznávací expedici – v jeho doprovodu byla celá řada vědců, mezi nimi i Jindřich Wawra z Brna. Ten pomáhal sbírat rostliny do herbáře a semena a oddenky do parku v Miramare. Císař jej později za zásluhy o rakouskou vědu povýšil do šlechtického stavu. Arcivévoda se snažil poznat z Brazílie co nejvíc a hodně cestoval. Přivezl domů mnoho předmětů, jimiž obohatil sbírky rakouských muzeí a napsal knihu o brazilské přírodě. Krátce poté, co se Maxmilián vrátil do vlasti, vstoupilo Mexiko na scénu mezinárodní politiky. Vývoj v této vzdálené zemi začal nabírat takových obrátek, že se o něj zajímal celý svět. Zuřila zde občanská válka mezi stoupenci liberálního prezidenta Benita Juáreze a oddíly jeho konzervativního odpůrce generála Miramóna. Navíc Mexiko dlužilo peníze hlavním evropským mocnostem: Velké Británii, Francii a Španělsku a nemělo na splácení dluhu. Věřitelské státy se proto dohodly, že za moře vyšlou svá vojska a zajistí si odpovídající náhradu. Jejich loďstvo vyrazilo k mexickým břehům a izolovalo hlavní přístavy.

V prosinci 1861 obsadili Španělé přístav Veracruz a v lednu 1862 se vylodili Francouzi a Britové. Veracruz, který tehdy sloužil jako pevnost, jež měla zabránit nepřátelům ve vstupu do země, dnes Mexičané nazývají „městem radosti ze života“. Neuplyne snad jediný večer a jediná noc v roce, aby v ulicích města nehrála hudba, aby lidé netančili na náměstích a neradovali se. Francouzská flotila se vylodila také na jiných místech. Především v ústí řeky Papaloapan, která byla dost hluboká a široká, aby lodi mohly proniknout hluboko do vnitrozemí. Cílem francouzské invaze se stalo město Tlacotalpan, dnes vyhlášené svou pestrobarevnou architekturou. Jeho obyvatelé však zůstali věrni republice. V místním muzeu dodnes vystavují zbraně, kterými proti Francouzům bojovali, dělostřelecké granáty, které na město dopadaly, stejně jako poněkud naivní obrazy, zachycující francouzské lodě v městském přístavišti. Pro Francouze byl Tlacotalpan velmi důležitý, protože patřil k nejvýznamnějším vnitrozemským přístavům v Mexiku.

Francouzská intervence

Evropské státy vyslaly do Mexika silné vojenské jednotky: Španělé 6 200 mužů, Francouzi 2 610 a Britové 800 vojáků. Nelze se divit, že špatně organizovaná, nedostatečně vyzbrojená a nedobře vycvičená mexická armáda nedokázala silnějšímu nepříteli vzdorovat a dala se na ústup. Vývoj směřoval k tomu, že Španělsko i Británie z konfliktu vycouvaly. Neměly totiž zájem podporovat mocenské plány císaře Napoleona. A tak se v polovině roku 1862 stala válka v Mexiku výlučně francouzskou záležitostí. Císař Napoleon III. se rozhodl, že tažení v Mexiku dovede k vítěznému konci. Za moře putovaly nové a nové čerstvé jednotky a v jejich čele stanul schopný generál Achille Basaine. Francouzské vojsko postupovalo rychle do vnitrozemí. První významnou bitvu svedlo s republikánským vojskem v městě Puebla 5. května 1862. Města samého se Francouzi zmocnili snadno, ale na kopci nad ním se tyčily dva dobře opevněné kláštery – Loreta a Quadeloupe. V obou se opevnili vojáci prezidenta Juáreze a neměli v úmyslu se vzdát. Francouzům nezbylo než na pevnůstky zaútočit a dobýt je – za cenu obrovských ztrát se jim to podařilo. V tomto boji zahynul mexický velitel generál Ignacio Zaragoza.

Po zdolání odporu republikánské armády táhly francouzské jednotky dál do vnitrozemí a brzy vstoupily do hlavního města – dnešního Mexico-City. Tehdy samozřejmě vypadalo jinak než dnešní obrovská aglomerace, kde žije 25 milionů obyvatel a která je považována za největší město na světě. Hlavní dominanty města však stály již tehdy – náměstí zvané Zócalo s Národním palácem a katedrála s kaplí Panny Marie Quadeloupské. Pád hlavního města ovšem neznamenal porážku Juárezovy republikánské vlády, která uprchla na sever, k hranicím USA. Válka pokračovala dál. Ve francouzském týlu vznikaly partyzánské oddíly, tvořené hlavně Indiány, proto nacházely podporu v indiánských vesnicích. Roku 1863 zaútočili Mexičané znovu na město Puebla. Narazili přitom na oddíl francouzské Cizinecké legie. Boj u Camaronu skončil pro Francouze tragicky. Zahynuli zde všichni do jednoho. S touto bitvou je spojena jedna zajímavost. Seržant Douhanne přišel v Krymské válce o ruku a nosil dřevěnou protézu. Když v tomto boji padl, nepochovali jeho dřevěnou ruku s ním – Francouzi se jí zmocnili a uložili ji do Muzea cizinecké legie, kde je uchována dodnes. Po vítězství u Camaronu táhly mexické oddíly dál a znovu se zmocnily Puebly. Francouzům nezbylo než s nimi svést novou bitvu a za cenu značných obětí získat město zpět. Tentokrát byl boj velmi úporný – tvrdě se bojovalo o budovu nedávno dokončené věznice San Javier, kde padlo velké množství jak obránců, tak útočníků. Francouzi se Puebly zmocnili a drželi ji až do konce války. Bývalá věznice je dnes opravena a slouží místní knihovně, výstavám a dalším kulturním účelům.

Osvobození Puebly roku 1863 z francouzské nadvlády si Mexičané dodnes připomínají a právě tato tradice položila základ každoročního karnevalu v nedalekém městečku Huejotzingo. Dnes, po letech, která od této události uplynula, zde vedle sebe jdou a tancují vojáci mexické republikánské armády, francouzští útočníci a dokonce egyptští vojáci, kteří se podíleli na intervenci. Mexičané je dnes představují jako „Turky“. Rok 1863 se pro Francouze vyvíjel neobyčejně příznivě. Po obsazení hlavního města Mexika ovládli během zimy celý střed země. Francouzská vlajka tehdy vlála na všech důležitých místech: symbolicky i na vrcholu sopek Popocatépetl a Ixtacihuatl. Republikáni ztráceli pozice úplně všude. Prezident Juárez musel se svou vládou uprchnout do Saltilla na hranicích s USA. Francouzské jednotky postupovaly úspěšně dál: na západě překročily pohoří Sierra Madre Oriental, jež jim bránilo v přístupu k pobřeží Tichého oceánu.

Nádherná, romantická krajina vysokých hor byla těžce přístupná a málo obydlená. Byly to vhodné podmínky pro vznik partyzánských oddílů. Jedním z významných středisek, které tehdy Francouzi obsadili, bylo hornické město Taxco, které se proslavilo těžbou stříbra. Leží ve výšce 1670 m nad mořem a poloha ovlivnila jeho charakter: úzké, křivolaké uličky stoupají a klesají mezi starými, historicky cennými domy. Taxco bylo založeno již v 16. století a proslavilo se jako „hlavní světové město stříbra“. Císař Napoleon III. se ve svém mexickém tažení mohl opřít o pomoc místní šlechty a konzervativních kruhů. Do jeho služeb se dalo mnoho důležitých osobností – bývalý prezident, generál Miguel Miramón, podporovala jej i katolická církev a bohatí statkáři Za jejich peníze vznikaly vojenské oddíly, bojující vedle Francouzů proti republikánům. Naopak ti nejchudší – mexičtí zemědělci – podporovali Juáreze.

Francouzské tažení v Mexiku vyvolalo značný odpor v zahraničí, hlavně ve Francii samotné, protože bylo finančně velmi náročné a vyžadovalo si stále větší oběti na lidských životech. Napoleon proto nechal ministra zahraničí vydat prohlášení: „Francie nemá v Mexiku žádné dobyvačné choutky. Jejím cílem je pouze nastolit pořádek a solidní vládu, schopnou zaplatit dluhy. Potom francouzská vojska z Ameriky odejdou. Pověsti o anexi některých území jsou vymyšlené.“ Aby svým slovům dodal váhu, navrhl v Mexiku zřízení císařství. Jeho projekt se u mexické šlechty setkal s podporou.

Cesta k mexickému trůnu

Nejvhodnějším kandidátem na budoucí trůn se všem zdál být právě habsburský arcivévoda Ferdinand Maxmilián. O možnosti získat mexickou korunu jej informoval generál Almonte. Maxmiliánovi nabídka lichotila, musel ji však projednat s rodinou. Manželku Charlottu nadchla, ale jeho matka, byla proti. A na jejím názoru Maxmiliánovi vždy velmi záleželo. Bratry – hlavně Františka Josefa, ta možnost uvedla do rozpaků. Bylo by jistě skvělé, kdyby se vláda jejich rodu rozšířila až na americký kontinent, ale riziko se jim zdálo příliš veliké. Proto rakouský panovník doporučil Maxmiliánovi nabídku odmítnout. Konzervativní mexické kruhy však nezahálely. 3. 10. 1863 dorazila do Miramare delegace, kterou vedl José Maria Gutierrez de Estrada. Když Mexičané předstoupili před arcivévodu, nabídl Estrada jménem celé země Maxmiliánovi císařskou korunu. Odpověď všechny překvapila: „Jsem ochoten převzít vládu ve vaší zemi“, když poděkoval za důvěru, „ale jen tehdy, když si to bude přát většina národa a když své mínění vyjádří v plebiscitu, jehož výsledky bude možno kontrolovat.“

Napoleon uložil mexickým notáblům Maxmiliánovy požadavky splnit. Sám se postaral o to, aby do Evropy přicházely jen zprávy o vítězství. Maxmiliána i s manželkou pozval do Paříže a bombasticky ho přivítal. Nadšený Maxmilián přestal situaci hodnotit střízlivě. Slíbil Napoleonovi, že pokud Mexičané splní jeho podmínky, císařskou korunu přijme. František Josef I. se snažil bratrovi odjezd rozmluvit. Přijel dokonce do Terstu a do Miramare. Jednání mělo bouřlivý průběh. Nakonec prosadil, že Maxmilián podepsal smlouvu, kterou se zřekl nástupnictví na rakouský trůn. Císař se pak vypravil k odjezdu do Vídně. U vagónu se obrátil a zvolal „Maxi!“ Bratři se pak políbili. Bylo to jejich poslední setkání. Nazítří Maxmilián znovu přijal novou mexickou delegaci. Ta mu sdělila, že jeho podmínky byly splněny. Arcivévoda pak korunu přijal a složil slavnostní přísahu. Stal se tak prvním panovníkem nového Mexického císařství.

14. dubna 1864 již stál Maxmilián s císařovnou Charlottou na palubě své milované fregaty Novara. Odvážela je do jejich nové vlasti za oceánem. Lodní deník Novary zaznamenává okolnosti odplutí císařských manželů z Miramare: Odjezd pozdravilo 21 výstřelů, mužstvo provolalo 15krát „Hurá“ a salutovalo. V 10 hodin se dostavila Jejich Veličenstva. Cestou se Maxmilián a Charlotta, hluboce věřící křesťané, přesvědčení o svém Božím poslání, zastavili v Římě u papeže Pia IX. Teprve po jeho požehnání vyrazila Novara přes oceán do Mexika. Cesta trvala 6 týdnů. Maxmilián se Charlottou ji vyplnili prací na nové mexické ústavě, formulováním dvorního pořádku, který chtěli zavést, a císař vymýšlel vyznamenání a řády. Cesta uběhla rychle a 28. května 1864 se před lodí objevila země: připluli na dohled mexického přístavu Veracruz. Vytoužené císařství bylo před nimi.

Na místě, kde přistál roku 1519 Hernando Cortéz, vzniklo o 70 let později město Veracruz, které se změnilo v dnes nejvýznamnější mexický přístav. Ochranu mu poskytovala pevnost San Juan de Ulua, která leží na tomto ostrově. Chránila město proti nájezdům pirátů a nepřátel, kteří se chtěli zmocnit Mexika. Sem také připlula loď Novara v roce 1864, na které připlul do své nové vlasti mexický císař Maxmilián. Přistál u mola a po schodech vystoupil nahoru. Vylodění císařských manželů na mexické půdě popisuje lodní deník: „Neděle 28. května 1864 – Veracruz, v 15 hodin 30 minut pozdravilo Jejich Veličenstva 21 salv z děla a opakované volání „Hurá“. Čekalo na ně osudové dobrodružství.

V roce 1832 se na zámku Schobrunn narodil arcivévoda Maxmilián, mladší bratr rakouského císaře a uherského krále Františka Josefa. Když se Maxmilián začal zajímat o politiku, kritizoval rozhodnutí svého bratra: byl přesvědčeným liberálem a nesouhlasil s tím, jak tvrdě císař zasáhl proti účastníkům revoluce 1848. František Josef poslal proto bratra k námořnictvu do Terstu. V roce 1854 byl jmenován vrchním velitelem rakouské flotily a o tři roky později se oženil s belgickou princeznou Charlotou. Císař jej jmenoval guvernérem lombardsko-benátského království. Maxmiliánovi to však nestačilo. Když mu nabídla konzervativní mexická šlechta korunu nově zřizovaného mexického císařství, přijal. V dubnu 1864 se s manželkou vydal na palubě fregaty Novara na cestu a po šesti týdnech se před nimi objevil Veracruz, nejvýznamnější mexický přístav, kde se dodnes potkávají lodi z celého světa.

Zdrženlivé, nebo nadšené přijetí?

I když město bylo již tehdy známo veselým životem, říká se, že obyvatelé Veracruzu přijali nového císaře velmi zdrženlivě. Jedna dáma chtěla skleslé císařovně zvednout náladu a neváhala kvůli tomu porušit dvorní protokol otázkou: „Nedala byste si, Charlotko, cigaretku?“ Navzdory tomu je ve Veracruzu povědomí o pobytu císařských manželů živé i dnes; chlubí se tím například v hotelu Imperial, kde se ubytovali.

Z Veracruzu se císař Maxmilián vydal na cestu do hlavního města. Během dlouhé pouti si uvědomil obrovskou rozlohu své nové vlasti a poznal bohatou historii Mexika: španělskou koloniální kapitolu i dávnou minulost spojenou s rozmachem indiánských kultur. Obdivoval velkolepé starobylé, technicky dokonalé pyramidy. Maxmilián nebyl povýšený ignorant a nové podněty na něj silně působily. Nemyslel si, jako jiní Evropané, že Indiáni jsou primitivní barbaři a v úctě se skláněl i před jejich tradičními zvyky.

Mnohem laskavěji ho přijala další města, která během cesty navštívil. Na zdi úřední budovy v Jalapě, dnešním hlavním městě státu Veracruz, se objevil starý habsburský znak, takže zde Maxmilián našel i kousek domova. S jásotem a velkou pompou byl přivítán v Pueble, kde se Charlottou dostali od starosty symbolický klíč od města. Nadšení, se kterým se zde setkali, je přesvědčilo, že udělali dobře, když korunu Mexického císařství přijali. Charlotta tu dokonce uspořádala pro stoupence monarchie slavnostní ples v paláci Alondigo. Nádherné róby, vídeňská hudba a španělská etiketa vytvářely skvělý rámec pro rodící se nový stát.

12. června 1864 dorazil císařský pár do hlavního města Ciudad de Mexico. I zde byli nadšeně přijati a to umlčelo jejich poslední pochyby. Město bylo vyzdobeno květinami, ulice lemovali francouzští vojáci. První noc, kdy přespával v Národním paláci stojícím na hlavním náměstí zvaném Zócalo, jej ale vrátila do reality. Všech víc než 1100 pokojů bylo zničeno, a noc nakonec strávil na kulečníkovém stole, protože jej trápily štěnice.

 

 

Mexiko podle evropského vzoru

Maxmilián hned začal spřádat plány, jak město přebuduje v moderní rezidenci evropského typu. Pozval architekty, kteří vypracovali plány na vybudování nejen reprezentačních paláců, ale i škol, parků a sociálních domů. Ze všeho nejdříve se ale pustil do budování vlastního dvora. Jeho jádro tvořili příslušníci rakouské šlechty, kteří s párem přijeli z Evropy. Císař a jeho žena však chtěli získat i mexickou šlechtu, a tak se dvorní dámou se stala i manželka generála Almonteho, který Maxmiliánovi nabídl korunu, a jedna Indiánka.

Jako sídlo si zvolil zámek Chapultepec, postavený na místě aztéckého královského paláce. Císař z něho chtěl udělat centrum císařské moci a honosně je přestavěl a vybavil. Pro Mexičany je to důležité místo, kde se spojují mýty a historie: byl sídlem králů před španělskou kolonizací, sídlem císařské vlády, vlády nezávislého Mexika a vlád revolučních, dnes slouží jako Národní muzeum.Druhou stavbou, které věnoval velkou pozornost, byl Palacio Nacional – královský palác na náměstí Ciudad de Mexico, dnes sídlo mexického prezidenta. Obě místa propojil nově vybudovanou třídou Avenida de Emperador (později Avenida Reforma), která je dodnes dopravní páteří města.

Maxmiliánovo úsilí se neomezovalo jen na hlavní město. Vypracoval liberální ústavu, která občanům zaručovala základní lidská práva, zavedl nové symboly, vydal vlastní peníze, založil mexickou národní banku a promýšlel systém povinného a bezplatného školství. Za jeden ze svých hlavních úkolů pokládal Maxmilián zvýšení kulturní úrovně Mexika. V katastrofálně zadlužené zemi nechal založit Národní muzeum, Národní divadlo a Mexickou akademii věd a umění. Záleželo mu také na osudech původního obyvatelstva. Vydal velmi významné zákony, například zákon kolonizační a zákon osvobozující nádeníky.

A navzdory tomu, že se Charlottou Maxmilián neměl děti, chtěl zde založit císařskou dynastii, a proto adoptoval syna prvního mexického císaře Augustína de Iturbide. Chtěl tak současně navázat na národně osvobozeneckou tradici Mexičanů a využít jejich vlastenectví ve svůj prospěch.

Budování ve stínu občanské války

Od budování nové říše však Maxmiliána odváděla občanská válka, při které proti monarchii bojovali republikáni vedení Benitem Juárezem. Ten se narodil se v indiánském kmeni Zapotéků a neuměl španělsky, ale vystudoval práva a jako advokát si věhlas získal tím, že hájil ty nejchudší. V roce 1858 byl zvolen prezidentem, ale občanská válka mu znemožnila, aby se ujal funkce. Když konzervativci zvolili Maxmiliána, požádal jej písemně, aby této výzvy neuposlechl.

S pomocí francouzské armády se zatím dařilo Juárezovy jednotky držet dost daleko od středu země. Podle smlouvy uzavřené s Napooleonem III. se ale Francouzi měli postupně stahovat zpět do Evropy. Jejich místo měla zaujmout císařská armáda tvořená hlavně dobrovolníky z Rakouska a Belgie. Maxmiliánovi se určitě velmi ulevilo, když koncem roku 1864 dorazila první loď. Rakouští dobrovolníci byli ukáznění, dobře vycvičení a pro Maxmiliána znamenali velkou pomoc. Jejich velitelem byl příslušník české šlechty František hrabě Thun-Hohenstein. Statečností se vyznamenali také major Kodolič a plukovník Khevenhüller-Metsch.

Rakouský dobrovolnický sbor čítal asi 6500 mužů, Čechů a Moravanů bylo asi 1000. Nebyli to zločinci nebo vyvrhelové, byla to skupina schopných a energických lidí se sklonem k dobrodružství. Do sboru vstupovali lidé vyučení některému řemeslu, lidé se středoškolským vzděláním a několik vysokoškolsky vzdělaných. Česká vlastenecká společnost neměla ráda tento odliv schopných lidí a Národní listy opakovaně vybízely dobrovolníky, aby zůstali doma. Nebylo to nic platné – hlásili se noví schopní lidé, protože motivace pro odchod do zahraničí byla velká – žold byl mnohem vyšší než v rakouské armádě a důstojníci měli o stupeň vyšší hodnost.

Služba pod horkým mexickým sluncem byla opravdu nebezpečná, zejména poté, co císař vydal v říjnu 1865 tzv. krvavý dekret. Ten prohlásil všechny, kdo bojovali proti císařství, za zločince, kteří mají být potrestáni smrtí. Stejně se ale začali chovat i mexičtí republikáni. Mnoho mladých mužů z Rakouska na mexických pláních zahynulo.

Maxmilián ve své snaze vybudovat silné císařství narážel stále častěji na nepřekonatelné překážky. Republikánská armáda dosahovala úspěchů každý den. K tomu se přidávaly i finanční problémy: dobrovolníci museli přejít pod francouzské velení, protože Maxmilián neměl peníze na vyplácení žoldu.

Nešťastné okolnosti

Zvlášť nepříznivě se vojenská situace v zemi začala pro Maxmiliána vyvíjet, když v USA v roce 1865 skončila válka severu proti jihu. Vítězní severoameričtí průmyslníci neměli zájem, aby v sousedství USA vznikl silný stát, nezávislý na jejich vůli a penězích. Začali proto podporovat vládu republikánského prezidenta Juáreze a dodávat mu moderní zbraně a další pomoc. V březnu 1866 opustily Mexiko poslední francouzské oddíly. Na jejich místo už ale nepřicházeli noví dobrovolníci. Rakouský císař a Maxmiliánův Bratr František Josef I. si totiž v kontextu nepřátelství s Pruskem a jeho kancléřem Otto von Bismarckem nemohl dovolit zhoršené vztahy své říše s jinými státy a ustoupil tlaku USA, které protestovaly proti novému náboru dobrovolníků do Mexika, a zakázal jej.

Čím byla občanská válka prudší, tím byl císař nešťastnější. Nepřijel přece do Mexika, aby si hrál na vojáky, a dokonce bojoval proti svým poddaným. Chtěl celou zemi modernizovat, provést řadu potřebných reforem a uplatnit své liberální názory. Nakonec se ale dostal do úplné politické izolace. Církev očekávala, že jí vrátí majetek, který předtím zabavil prezident Juárez. Ale ač věřící, s návratem církevního majetku Maxmilián nesouhlasil. Svými názory popudil i konzervativní šlechtu.

Císařovna si uvědomovala vážnost situace, nechtěla ale ustoupit. Když Maxmilián uvažoval o tom, že se mexické koruny vzdá, rozhodně mu to vymlouvala. V červenci 1866 Charlotta odplula do Evropy, aby našla pomoc. Neuspěla u Napoleona ani u papeže. Nakonec se u vyčerpané ženy se objevily příznaky duševní choroby, které se nakonec proměnily ve skutečné šílenství. Když se Maxmilián dozvěděl o nemoci své ženy, rozhodl se, že se vzdá trůnu a odjede do Evropy. Nepochybně už začal spřádat nové plány, protože jednomu svému spolupracovníkovi uložil, aby pro něj koupil zámek Artstetten v Dolních Rakousích. Opustil hlavní město a přesídlil do Orizaby, ležící na půli cesty do Veracruzu, kde se chtěl nalodit. Konzervativci a církev jej však přesvědčili, aby v zemi zůstal.

Maxmiliánův konec

Jeho posledním útočištěm se stalo Querétaro, ležící 220 km na severozápad od Mexico-City. Generálové mu tvrdili, že je vhodnější k obraně. Republikánská armáda, vedená generálem Escobedem, ho však zcela neprodyšně obklíčila. Císařští postavili v ulicích barikády, hájili každý kus země, a teprve až zradou císařského plukovníka Lopeze se je podařilo porazit. Nakonec Maxmilián uznal porážku, Escobedovi se vzdal, byl zatčen a v klášteře, kde měl v té době svůj hlavní stan, uvězněn. Mexický orel ztratil svou korunu, mexické císařství už neexistovalo.

Maxmilián využil chvilkové nepozornosti stráží a chtěl prchnout, byl však dopaden hned na schodišti. Ani po převozu do kláštera sv. Terezy s pokusy o útěk nepřestal. Největší šanci měla akce princezny ze Salm-Salmu, která byla manželkou Maxmiliánova důstojníka a americkou občankou, díky čemuž měla svobodu pohybu. Princezna navázala kontakt s velitelem stráže a nabídla mu půl milionu dolarů. Důstojník k tomu žádal i její milostnou přízeň, v poslední chvíli ale ztratil odvahu a utekl.

Prezident Juárez se rozhodl zajatého císaře a dva jeho generály postavit před soud. Tribunál sestavil 50 obvinění, jež formou otázek předal trojici obžalovaných. Měli odpovědět buď ano, nebo ne. Když vinu přiznal, zaznamenala se odpověď do protokolu, když odmítl, kterýkoli ze soudců mohl vystoupit a zapsala se jeho odpověď. Císař se odmítl líčení zúčastnit, proces ale probíhal i bez něho. O dva dny později dostali všichni tři trest smrti. Přestěhovali je do kapucínského kláštera, kde čekali na popravu.

Ve světě vyvolal rozsudek velké pohnutí – Juárezovi začaly docházet prosby, aby dal odsouzeným milost. Intervenoval papež, americký prezident Johnson, dokonce francouzský spisovatel Victor Hugo, který mexickou akci odmítal, prosil teď o Maxmiliánův život. Mezi těmi, kdo Juáreze prosili o život bývalého panovníka, byla opět princezna Salm-Salmová. Prý již prezident váhal a chtěl vyhovět, ale zasáhl ministr Lerdo Tejala, který jeho slabou chvilku odvrátil.

Maxmilián napsal před popravou tři dopisy – jeden adresoval své matce, druhý bratrovi, císaři Františku Josefovi a třetí svým vojákům a důstojníkům, kterým poděkoval za statečnost a věrnost. Ve 4 hodiny v noci se konala mše svatá a v 7 hodin vyšel průvod z kláštera na Zvonkový vrch (Cerro de las Campanas), kde bylo zřízeno primitivní popraviště. Císař rozdal vojákům popravčí čety zlaté dukáty a požádal je, aby mířili na jeho hruď a ne do obličeje. Potom každý z odsouzených pronesl krátký projev. Císař se v něm vyznal ze své lásky k Mexiku a ze své dobré vůle přispět k jeho rozvoji: „Nikdy bych se neujal císařské koruny, kdybych nebyl ujištěn, že si mexický lid mou vládu přeje.“ Když zmlkl, zazněla salva popravčí čety.

Tak se v 35 letech skončila pozemská pouť mexického císaře z rodu Habsburků. Maxmilián zemřel jako hrdina: ve vězení i na popravišti se choval s velkou odvahou. Když klesl mrtev k zemi, stříhali si lidé jeho vlasy. Dochovaly se například v prstenu uloženém v muzeu v Hardeggu.

Připomeňme, že…

Mexiko bylo do poloviny 19. století liberální republikou, avšak jeho dluhy u evropských zemí se staly podnětem pro francouzskou intervenci. Armáda císaře Napoleona III. se ve svém mexickém tažení mohla opřít o pomoc místní šlechty a nakonec vyhlásila císařství.