Nizozemští vojáci způsobili v Srebrenici smrt stovek lidí, stanovil soud

CT24:Haag – Nizozemsko je odpovědné za smrt stovek obětí srebrenického masakru v roce 1995. Rozhodl tak místní soud v nizozemském Haagu, na který se obrátili pozůstalí. Rozhodnutí následuje po nedávné sérii verdiktů, který se týkal případů tří zabitých Bosňáků. Odpovědnost státu odvodil soud z toho, že Holandský batalion přispěl k masakru tím, že umožnil deportaci Bosňáků, kteří žádali o ochranu.

Pozůstalí obětí žádají od nizozemského státu odškodné za srebrenický masakr. Podali proto žalobu s poukazem, že nizozemští vojáci měli povinnost zajistit bezpečnost Muslimů shromážděných ve Srebrenici, ale selhali. Soud se zabýval osudy několika stovek mužů, kteří žádali o ochranu na základně Holandského batalionu, místo toho ale byli vydáni Srbům a následně odvezeni ze Srebrenice a zavražděni. "Stát (Nizozemsko) je odpovědný za ztrátu, kterou utrpěli příbuzní mužů deportovaných Srby z budov Dutchbatu (Holandského batalionu) v Potočari odpoledne 13. července 1995," konstatoval soud.

Odmítl tak obhajobu státu, že byli jeho vojáci na misi OSN s omezeným mandátem. Redaktor Českého rozhlasu Martin Ježek upozornil, že rozhodnutí může být precedentem pro budoucí mírové mise, kdy rovněž mohou státy nést odpovědnost za činnost, resp. nečinnost, svých bývalých vojáků. Připomněl, že existovala alternativa – kanadští vojáci UNPROFOR se dva roky před Srebrenicí postavili chorvatským jednotkám plenícím srbské vesnice v oblasti Medaku, která měla obdobný status bezpečné zóny jako Srebrenica.

Osm tisíc mrtvých

Bezpečné zóny ve válkou zmítané Bosně a v dalších sporných územích bývalé Jugoslávie vyhlásila OSN, jejíž mírové jednotky měly také zajišťovat jejich nedotknutelnost. Srebrenická zóna se však v první polovině července 1995 stala terčem útoku bosenských Srbů. Ti svůj postup zdůvodnili tím, že v okolí obce měla operovat jednotka muslimského generála Násira Oriče, která páchala násilí v okolních srbských vesnicích. Srbové nejprve napadli několik stanovišť nizozemských vojáků mise UNPROFOR. Části z nich dovolili odjet, tři desítky však vzali jako rukojmí. Hrozba jejich zabitím později zabránila plánovaným leteckým útokům proti srbským silám.

Zatímco však vojáci v samotné Srebrenici vyjednávali o příměří a podmínkách svého odjezdu, z města uprchly tisíce lidí do nedalekých Potočar k hlavní základně Holandského batalionu. Kýžené útočiště však nenalezli a nizozemští vojáci jich několik stovek vydali Srbům. Následoval masakr, před kterým Srbové podle dohody se zástupci OSN odvezli do bezpečí ženy, děti a staré muže. Muže ve věku 15 až 50 let však srbští vojáci odmítli nechat odjet s tím, že musí prověřit, zda se neúčastnili bojových akcí. Většinu jich však povraždili, oficiální počet obětí dosahuje 8 tisíc.

Pozůstalí se již dříve obrátili na mezinárodní soud, ten ale považoval nizozemské vojáky za nevinné. Sami se bránili proti obviněním tím, že je srbské jednotky až desetinásobně přečíslily, poukázali rovněž na omezený mandát, který jednotky UNPROFOR měly. Před deseti lety přiznala odpovědnost za srebrenický masakr Republika srbská a později i Srbsko. Velitel bosenskosrbských sil Ratko Mladič, který je považován za strůjce vraždění, stanul po patnácti letech na útěku v Haagu před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii.