Panenská královna Alžběta I.

CT24: 

hlapec Bisley

V malé vesničce jménem Bisley tvrdí, že znají odpověď. Vesnice leží 137 kilometrů od Londýna. V Bisley se nachází Overcourt. Malý lovecký zámeček krále Jindřicha VIII. I dnes tu můžete vidět zahradu obehnanou kamennou zdí, kde si prý malá Alžběta hrávala se stejně starým chlapcem. Říká se mu „chlapec z Bisley“. Mladá princezna prý přišla na Overcourt, když jí bylo asi 10 nebo 11 let. Strávila tu krátký čas. Její otec, král Jindřich, byl mezitím pryč. Jednoho dne při hře najednou omdlela. Její sloužící museli být vyděšení, protože zanedlouho se měl na svou dceru přijet podívat král. Během několika hodin dívka zemřela. Služebnictvo mělo důvod bát se o život. Král Jindřich byl totiž prchlivý a kdo se mu nějak znelíbil, nemohl si být jistý životem. Zoufalé služebnictvo dostalo spásný nápad. Mrtvou princeznu nahradili místním dítětem. Bylo stejného věku, mělo obdobnou barvu vlasů i podobné vzezření. Jediným problémem bylo, že to byl chlapec. Vykutálení sluhové ho ale oblékli jako princeznu Alžbětu. Podle legendy byl prý chlapec spřízněný s Jindřichem VIII. To by vysvětlovalo jejich podobu.

Celá staletí se ve městech kolem vesnice Bisley slaví první máj tak, že se chlapci oblékají do dívčích šatů v tudorovském stylu. Je to sice místní pověst, ale přece jen je poněkud zvláštní. Zaprvé, copak by si král Jindřich nevšiml změny své dcery? Překvapivě možná ne. Alžběta svého otce téměř nevídala. Nešlo o to, že by spolu nevycházeli. Nehádali se, nežili v napětí. Bylo v tom něco jiného: Byli si docela cizí. Lhostejný otec by si možná záměny pohlaví u své dcery nikdy nevšiml. Alžběta byla opuštěné dítě. Byla totiž pro svou rodinu něco jako „kostlivec ve skříni“. Někdo, kdo má být zapomenut, koho museli odsunout daleko na venkov. Ve skutečnosti existoval důvod, proč Alžbětu někam schovat. Londýn byl v létech 1540-1550 obětí epidemie. Vypukla tu takzvaná „potní nemoc“, neboli mor. Zamořené město nebylo bezpečným místem pro královskou rodinu. Mor byl spojený s městským prostředím. Královská rodina se tedy snažila odjet z Londýna pryč. Je tedy docela možné, že právě proto odvezli Alžbětu na venkovské sídlo. Mladá princezna tedy mohla pobývat v Overcourtu. Většina lidí je ale přesvědčena, že verze o její smrti a náhradě zdejším chlapcem, je místním folklórem, nikoliv realitou.

Rakev princezny Alžběty?

Počátkem 19. století však tahle legenda dostala další impuls. Vikář zdejšího kostela totiž učinil překvapivý objev. Tvrdil, že našel rakev s ostatky dívky stejně staré, jako byla princezna Alžběta. Říká se, že je pak opět pohřbil. Archeolog Mark Horton sem přijel až z Bristolu, aby si rakev prohlédl. Velkou otázkou je, zda kamenná rakev pochází z období, kdy tu byli Římané, nebo až ze středověku. Římané sídlili v Británii více než tisíc let před tím, než se královna Alžběta narodila. Takže pokud je rakev římská, téměř jistě nebude její. Jednou z indicií, že by se mohlo jednat o středověkou rakev, je drenážní otvor na dně rakve. Tyto otvory se dělaly proto, aby se zbytky rozkládajícího se těla mohly dostat z rakve ven. Jinak se v rakvi hromadily plyny a někdy se stávalo, že rakve prostě vybuchly. Skutečnost, že na dně je drenážní otvor, ukazuje, že se s jistotou jedná o středověkou rakev, a ne o rakev z období osídlení Římany. Tato oblast byla pod římskou nadvládou, takže tu můžete nalézt velké množství římských rakví. Tahle rakev však pochází z období středověku, někdy z doby mezi 13. a 14. stoletím. To znamená asi 200 až 300 let před tím, než měla mladá Alžběta kolem roku 1543 v Bisley zemřít. Horton nemůže zcela vyloučit, že v ní nebyla pohřbená Alžběta. Ať už to byl kdokoliv, určitě by znovu použili 200, 300 let starou rakev. Pokud je to ten případ, pak by 16. století mohlo odpovídat. Kdyby tu skutečně princezna Alžběta zemřela, museli by její tělo pohřbít velice rychle. Proto by možná uložili tělo do dříve použité staré rakve.

Objevení rakve sice nevedlo k žádnému jasnému závěru, ale určitě rozdmýchalo jiskru zdejšího příběhu. V roce 1910 ještě přilil oleje do ohně jeden z nejznámějších spisovatelů té doby. Bram Stoker si vydobyl slávu, když vydal dnes již klasické dílo – Drákulu. O 13 let později ve své nové knize Známí podvodníci věnoval tenhle populární a uznávaný autor příběhu z Bisley celou jednu kapitolu. Podle Stokera tu bylo mnoho stop. Existují poměrně dostatečné náznaky z počátku života královny Alžběty, že si velice pečlivě chránila nějaké tajemství. Stoker podrobně prozkoumal její písemnosti a všiml si obrovské změny v jejím stylu. Jakoby to psaly dvě naprosto odlišné osoby. Alžbětin literární styl se zcela změnil. Ze zdráhavého a nezajímavého stylu se najednou stal styl elegantní a květnatý. Ovlivněný studiem latiny a francouzštiny. Stoker shrnul své četné postřehy, ale nikdy netvrdil, že je ten příběh pravdivý. Zároveň ale odmítl ho jednoznačně vyloučit.

Kniha odstartovala doslova příval nových pověstí. Většina z nich vycházela z anekdotického poukazování na Alžbětiny maskulinní rysy. Někteří zmiňovali její dlouhé, štíhlé ruce. Královnina socha vytesaná z mramoru na jejím náhrobku má nezvykle štíhlé prsty. Stejně jako její obrazy nebo páry rukavic. Na tvář si nanášela silné vrstvy bílého pudru. Někteří tvrdí, že tak mohla schovávat strniště vousů. Jiní naopak říkají, že možná takhle schovávala jizvy, které jí zůstaly po neštovicích. Byla známá svými vysokými límci a volány kolem krku. Ti, kteří věří příběhu z Bisley, to vidí jako příhodné využití módy, kterým skrývala vystupující ohryzek. Atletická královna milovala lov a byla dobrá v jízdě na koni. V sedle dokázala porazit všechny ženy i mnohé muže na svém dvoře. Některé Alžbětiny dobové portréty vypadají velmi žensky, jiné zase mužsky. Někteří lidé tvrdí, že královna Alžběta I. zakázala pitvu svého těla. Což naznačuje, že něco skrývala.

Přes všechny tyto dohady a domněnky však většina odborníků považuje tenhle příběh za fikci, a nikoliv za skutečnost. A také za způsob, jak se vypořádat s daleko podstatnějším tématem té doby. V době na konci 19. století měli lidé potíže při konfrontaci s mocnou ženou. Jedním ze způsobů, jak se s takovou osobností vyrovnat bylo, že o Alžbětě tvrdili, že zkrátka nebyla normální. Buď s ní bylo něco v nepořádku, nebo byla někým jiným. Mocná a nezávislá žena, která se odmítala vdát, byla pro královskou rodinu tvrdým oříškem. Parlament i rada strávili spoustu času přesvědčováním, nucením, žádáním, aby si vybrala manžela. Aby otěhotněla a porodila dědice. Pokud by Alžběta zemřela svobodná a bez vlastního dědice, pak by se role dalšího vládce Anglie mohl ujmout kdokoliv. Koruna by byla volná. Královna Alžběta tlakům odolala a nestala se zoufalou manželkou. Dohady to však jen podpořilo.

Když otec setne matku

Původ královny Alžběty I. hrál proti ní už od chvíle, kdy se narodila. Totéž platilo i pro její matku, Annu Boleynovou. Jindřich byl zřejmě zklamaný, že se narodila dcera. Určitě toužil po synovi. Anna Boleynová byla druhou ženou Jindřicha VIII. Jeho první žena, Kateřina Aragonská, mu porodila dceru Marii. Když Kateřina dosáhla věku, kdy už nemohla mít děti, padla králi do oka mladší, atraktivní a koketní Anna. Jindřichovy milostné dopisy Anně odkrývají touhu vzít si ji za manželku. Papež mu ale odmítl povolit rozvod. Král Jindřich tedy dostal rafinovaný nápad. Rozhodl se vystoupit z katolické církve a prohlásit sám sebe božským vůdcem církve anglikánské. Církevní soudy obeslal s žádostí o anulaci svého sňatku s Kateřinou. Než však došlo k jednání, přišla Anna do jiného stavu. Když Anna Boleynová otěhotněla, byli všichni přesvědčení, že to určitě bude chlapec. Jindřich si tím byl jistý. Víme to z dopisů, které se měly rozeslat jako oznámení o narození prince. Potom se tam musela dopsat ta dvě „S“.

7. září 1533 se narodila Alžběta. Král Jindřich byl zklamaný. Chtěl to zkusit znovu, ale výsledek byl ještě více zneklidňující. Záznamy o Anniných těhotenstvích v době, kdy byla královnou, jsou pozoruhodné. Narodila se princezna Alžběta. Následující rok, v roce 1534, se domnívala, že je opět těhotná. Ale žádné dítě se nenarodilo. S určitostí víme, že byla těhotná na konci roku 1535. Tehdy ale potratila. Hodně se mluvilo o tom, jak tyto skutečnosti ovlivnily city krále Jindřicha vůči jeho ženě. Někteří historici se dohadují, že Jindřich už měl Anny dost. Za každou cenu chtěl mít syna. Odtud pramenily jeho pochyby o celém manželství.

Určitě však krátce po potratu nechal král Jindřich královnu zatknout a uvěznit v londýnském Toweru. Tehdy vůči ní byla vznesena skandální obvinění. V květnu 1536 byla Anna obviněna z toho, že se dopustila cizoložství s pěti muži a také z incestu s vlastním bratrem. Těžko lze určit, jak se pověsti, že Anna Boleynová měla nějaké další vztahy, donesly až k Jindřichovi. Ale když se o nich doslechl, vypadalo to, že jim uvěřil. Všech 5 mužů bylo shledáno vinnými. Byli krutým způsobem popraveni. Neměli úniku. Ušetřena n eměla být ani samotná královna. Král Jindřich se svou ženou naložil podle tudorovských zvyklostí. Matka princezny Alžběty, Anna Boleynová, měla být na příkaz krále, Alžbětina otce, setnuta. Alžbětě tehdy ještě nebyly ani 3 roky.

Pokud vás shledali vinným z velezrady, následovalo oběšení, udušení, rozčtvrcení, vykuchání. Vaše tělo roztrhali na kusy, naložili a připevnili na bránu nebo na most. Pro výstrahu. Pro Annu Boleynovou tedy bylo setnutí hlavy aktem milosrdenství a soucitu. O takovou smrt by mnozí jiní prosili. Poslední láskyplné gesto krále Jindřicha vůči manželce spočívalo v tom, že pozval popravčího až z Francie. Meč byl ostřejší a rychlejší, než sekyra. Tou by to mohlo znamenat dvě rány. Poměrně často se stávalo, že opilí a nervózní kati popravu zkazili. Bylo to dost časté. Proto odsouzení dávali popravčímu peníze, aby se snažil odvést "dobrou práci". Anna odvážně klesla na kolena a modlila se. Popravčí za jejími zády uchopil meč a pak, těsně před úderem, požádal o meč znovu nahlas, aby královna nevěděla, že rána už přichází.

Po smrti své matky utrpěla Alžběta další ránu. Odstranili ji z nástupnické linie na anglický trůn. Král Jindřich si vzal svou třetí ženu, Jane Seymourovou. Ta mu konečně dala syna, po kterém tolik toužil: prince Edwarda. Teprve v roce 1543 začal Jindřich opět přemýšlet o svém nástupci a uvědomil si, že je v poměrně nejisté situaci. Měl jediného syna. Potřeboval zajistit, aby trůn i nadále zůstal jeho rodině, a tak znovu uznal za své dědičky i Marii a Alžbětu. Ve svých deseti letech byla tedy princezna Alžběta znovu oficiálně zapsána jako možná dědička trůnu. Po pouhých třech letech, když jí bylo 13, její otec Jindřich VIII. zemřel. Mladá princezna žila se svou nevlastní matkou, která se brzy vdala za svého blízkého přítele Thomase Seymoura. To, co se později stalo mezi princeznou a jejím nevlastním otcem, bylo označeno za skandál. A dosti obscénní. Možná to byl také důvod, proč se tak vyhýbala manželství.

Otec? Milenec?

Alžběta byla sotva třináctiletá princezna, když se začaly šířit různé pikantní zprávy o tom, co se děje mezi ní a jejím nevlastním otcem, Thomasem Seymourem. Máme svědectví očitého svědka, že Thomas Seymour ráno chodil do ložnice své nevlastní dcery a probouzel ji ještě předtím, než se mohla obléknout. Byla ještě v posteli a on ji lechtal, škádlil. Mělo to erotický podtext. Laškoval s ní a dlouze ji svíral v objetí. Mnohým se ten vztah zdál nepatřičný. Trvalo to celé měsíce. Alžbětě to nebylo nijak příjemné, ale zdá se, že zřejmě postupně podlehla jeho kouzlu. Thomas Seymour měl pověst atraktivního, vysokého, atletického a charismatického muže. Hodně lidí se domnívá, že se snažil využít svého šarmu k poblouznění mladé dívky. Nejspíš aby tak uspokojil své vlastní ambice.

Kdyby si Seymour Alžbětu vzal za ženu, byla by z něj jedna z nejmocnějších osob v království. A děti, které by z tohoto manželství vzešly, by měly nárok na trůn. Až by se Alžběta stala anglickou královnou, byl by jejím manželem, a tedy anglickým králem. Když Seymourova manželka Kateřina Paarová zemřela, snažil se o sňatek s princeznou. Někteří tvrdí, že s ní chtěl zplodit dítě. Sám tyto pověsti nevyvracel, spíš je rozšiřoval. Jeho osud však byl zpečetěn, když se 12letý král Edward dozvěděl o plánech svého strýce vzít si Alžbětu za manželku.Král Edward nechal Seymourovi setnout hlavu. Pokud jde o Alžbětu, Thomasova smrt na ní zanechala trvalé následky až do konce jejího života. Jen o několik let později se Alžbětin život dramaticky změnil, když zemřel král Edward. Na trůn nastoupila její nevlastní sestra Marie. Vládla ale pouhých 5 roků, pak onemocněla a také zemřela.

V 25 letech tak byla Alžběta, nelegitimní dcera, které kdysi upřeli následnictví, uvedena do nejvyššího úřadu v zemi. Stala se královnou Anglie. Když v roce 1558 nastoupila Alžběta na trůn, byla ještě mladá. Jezdila výborně na koni, měla atletickou postavu. Byla také velice nezávislá. Královna Alžběta zůstala sama. Se stupňujícím se nátlakem ke sňatku rostlo také množství různých zvěstí, proč do manželství vstoupit nechce. Pokud to nebylo kvůli aféře s jejím nevlastním otcem, a pokud v dětství nezemřela a nenahradili ji podobným chlapcem, jaký tedy mohl být pravý důvod? Odpověď nám možná poskytne moderní věda.

Ani muž, ale ani žena?

V roce 1985 byla vydaná pozoruhodná studie. Přinesla možné biologické vysvětlení, proč se královna Alžběta I. odmítala vdát a mít děti. Studie zvažuje možnost, že Alžběta nemohla mít děti. Doktorka Rita Bakanová, psycholožka z Univerzity Simona Frasera porovnávala fyzické rysy královny Alžběty s genetickým onemocněním, zvaným syndrom androgenové necitlivosti. Lidé s touto vzácnou diagnózou se narodí s mužskými i ženskými pohlavními orgány. Stává se to u jednoho z dvaceti tisíc dětí. Po porodu se zdá, že má dítě ženské pohlavní orgány. Gynekologická prohlídka by však odhalila, že dívka nemá dělohu ani vaječníky, ale místo toho nesestouplá varlata. Ta produkují testosteron, ale tělo ho nedokáže rozpoznat. Proto takový člověk vypadá jako žena.

Studie doktorky Bakanové naznačuje, že něco takového se mohlo stát i královně Alžbětě. U porodu ji porodní báby a lékaři považovali za dívku. V pubertě si své zvláštnosti mohla Alžběta všimnout a rozhodla se možná vyhýbat jakémukoliv sexuálnímu styku. Pokud by tato teorie byla pravdivá, bylo by to největší Alžbětino tajemství a nejspíš taky důvod, proč se nikdy nevdala. Je doloženo, že na své smrtelné posteli královna Alžběta prohlásila, že její tělo nesmějí za žádných okolností balzamovat. Studie poukazuje na to, že Alžběta měla mnohé příznaky, které se váží k lidem s tímto onemocněním. Takoví jedinci jsou často atraktivní, inteligentní a praktičtí. Ženy jsou o něco vyšší, štíhlé, aktivní, atletické postavy a mají zřetelně krásné dlouhé ruce. Studie doktorky Bakanové je sice zajímavá, ale většina historiků jí nepřikládá velkou váhu. Především, kdyby královna trpěla tímto postižením, co znamenala její milostná pletka, o které sama mluvila?

Její skutečná láska

Celé roky se šeptalo, že královna Alžběta má skutečnou a velkou lásku. Jmenoval se lord Robert Dudley a byl to její podkoní. Dudley byl velmi atraktivní a jako vrchní podkoní jí byl stále nablízku. Trávil s ní čas při jejích oblíbených činnostech, na lovu i při jízdě na koni. Podle písemných pramenů je jisté, že Alžběta do něho byla zamilovaná. Z jejích dopisů Dudleymu je zřejmá jejich náklonnost. Jako královna si ale Alžběta musela dávat pozor na svou pověst na veřejnosti. Pochopila to už v raném věku. Romantické vztahy nikdy nepatřily jenom jí. Každé její rozhodnutí mělo dopad na celou zemi. A jakmile vstoupila na trůn, každý měl na mysli jednu otázku. Lidé se vzápětí ptali: „Jste tak mladá, koho si vezmete za manžela? Musíte mít mužského dědice.“ Tato myšlenka ovládala prvních 10 let Alžbětiny vlády.

V monarchii 16. století bylo manželství nad lásku. Šlo spíše o politické spojení. Vyjednávala o manželství s cizími panovníky. Všechna jednání ale zastínila přítomnost Roberta Dudleyho. Říkalo se, že Alžběta vládne hlavou, ne srdcem. O své city k Robertu Dudleymu ale bojovala. Podle některých pramenů si ho chtěla vzít. To však bylo vyloučené. Lord Robert Dudley měl za manželku Amy Robsartovou. Jednou z překážek štěstí Alžběty a Dudleyho byla Amy Robsartová. Byla provdaná za Dudleyho. Nežili spolu. Amy žila svůj vlastní život. Její manžel se mezitím stal hlavním Alžbětiným ctitelem, vrchním podkoním královny, kterou všude doprovázel. Z Dudleyho dopisů víme, že Alžběta na Amy žárlila.

Milostný trojúhelník 16. století. Když Dudleyho manželka Amy onemocněla, situace se zkomplikovala. O nemoci Amy Robsartové se toho hodně napovídalo. Možná, že Alžběta a Dudley skutečně doufali, že Amy zemře. V září 1560 Amy spadla ze schodů a zlomila si vaz. V očích veřejnosti nebyla smrt Dudleyho manželky pouhou náhodou. Jako požár se rozšířily zvěsti o tom, že Dudley nechal svou manželku zabít, aby si mohl vzít Alžbětu. Existuje množství teorií. Jednou z nich je, že Dudley svou ženu zabil. Z dostupných důkazů ale víme, že Dudley byl zděšený, že jeho žena zemřela. Uvědomil si, že všechno bude jenom horší, nikoliv lepší. Další fáma tvrdila, že Amy zabili ti, kteří chtěli Dudleyho od královny zapudit. Navíc se také povídalo, že Amy spáchala sebevraždu. Soudy došly po vyšetřování k závěru, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Amina smrt však vyloučila možnost manželského svazku mezi Alžbětou a lordem Dudleym.

Aminu smrt doprovázely natolik rozporuplné okolnosti, že kdyby Alžběta uvažovala o sňatku s Dudleym, nenávratně by si tím poškodila pověst. Oznámili jí, že pokud se za Dudleyho provdá, bude to politická sebevražda. Alžběta popřela, že by kdy byli milenci. Přátelé ano, milenci nikoliv. A nikdo nemohl dokázat opak. I když se říkalo, že Dudley a Alžběta byli milenci, ty zvěsti nepocházely od Alžběty ani od nikoho, kdo byl zasvěcený. Jedním ze znaků Alžbětiny povahy bylo to, že byla obezřetná, rozvážná, vyznala se v politické strategii. Fámy o jejím vztahu s Robertem Dudleym pronásledovaly Alžbětu po celou její vládu. Když o 25 let později na španělském pobřeží najela na mělčinu jedna loď, objevily se tyto fámy znovu. Na lodi byl totiž muž, který se prohlásil za Artura Dudleyho, nemanželského syna lorda Roberta Dudleyho a královny Alžběty. Po celou dobu své vlády ale Alžběta prohlašovala, že byla vdaná. „Už jsem si svého manžela vybrala: je jím království Anglie.“ Prý milovala titul „panenská královna“. Teď tu ale byl muž, který sám sebe prohlašoval za důkaz toho, že žádnou pannou není.

Nemanželské dítě nebo podvodník?

Artur Dudley o sobě prohlásil, že je nemanželským synem Roberta Dudleyho a královny, a že ho vychoval ve Worcestershiru jistý Robert Southern. Jeho tvrzení by mohly podpořit i záznamy, které dokládají, že tehdy skutečně ve Worcestershiru nějaký Robert Southern existoval. Španělé brali Artura Dudleyho vážně. A věřili mu i angličtí agenti, kteří byli vysláni, aby celou věc prověřili. Bylo mu 27 let. Což by znamenalo, že by byl počat někdy v roce 1560. Víme, že Dudley bydlel velmi blízko královny. Její vlastní ministr Cecile mluvil o vroucím citu mezi nimi. Jednou Alžběta vážně onemocněla a v horečkách řekla, že Tamworth, Dudleyho osobní komorník, by měl dostat darem 500 liber. Co Tamworth věděl? V tehdejší době to byly obrovské peníze. Ze stejné doby, tedy kolem roku 1562, se dochovala ona pozoruhodná sbírka modliteb psaných přímo samotnou Alžbětou. Všechny modlitby se točí kolem citací ze Starého i Nového zákona týkajících se hříchu smilnění. Žádá Boha, aby jí odpustil nějaký hrozný zločin. Pokud královna cítila vinu za něco, za co žádala odpuštění, mohlo by to být právě nemanželské dítě.

Tyto modlitby nemají nic společného s její politikou. Je možné spojit si její modlitby a ta tvrzení a vyvodit z toho možnost, že se pravděpodobně milovala s mužem, a že také možná počala a porodila dítě. Předpokládejme, že královna Alžběta byla těhotná. Mohla by to skutečně zatajit před lidem Anglie? Je známo, že královna Alžběta se občas stáhla z veřejného života. Známé jsou také pověsti o tom, že jednou vypadala královna velice nemocně, jako kdyby právě porodila. Je docela dobře možné, že Alžběta dokázala těhotenství zatajit. Pokaždé, když se vydala na cestu po venkově, objevily se pověsti, že je na cestách, protože je těhotná a potřebuje se dostat z Londýna, aby mohla v klidu porodit. Pokud by příběh Artura Dudleyho byl pravdivý, byl by živým důkazem vztahu mezi královnou Alžbětou a lordem Dudleym. A také skutečnosti, že královna nebyla panna. Většina historiků ale téhle možnosti nepřikládá žádnou váhu.

Podvodníků vydávajících se za potomky Tudorovců bylo mnoho, více či méně hodnověrných. Ale Artur Dudley nebyl dítětem lásky Roberta a královny. Ať už se jednalo o přátelství nebo o lásku, vztah mezi královnou a Dudleym trval mnoho let. Nikdy se ho doopravdy nevzdala. Bez ohledu na ubíhající roky, a bez ohledu na skutečnost, že Dudley se mezitím dvakrát oženil. Když tento muž zemřel, Alžběta se zamkla ve své komnatě a nechtěla vycházet ven. Museli dveře dokonce vylomit. Později se zase šuškalo, že měla aféru s Robertem Devereuxem, hrabětem z Essexu, mužem o 33 let mladším než byla sama. Převzal po Dudleym místo vrchního podkoního a někteří lidé tvrdili, že i místo královnina milence. Mnoho lidí je přesvědčeno, že Devereux byl náhradou za Dudleyho. Nebyl. Jeho vztah s Alžbětou měl sice určitý milostný náboj, který si Alžběta zřejmě užívala, ale spíš ho považovala za zhýčkaného syna, ke kterému byla Alžběta shovívavá. Ani ne tak milenec, jako spíš oblíbený a hýčkaný chlapec.

Jak Alžběta stárla, nikdy nepochybovala o svých schopnostech vládnout. Její marnivost a starost o svou pověst na veřejnosti však rostla. Obrazy, které nelichotily jejímu vzhledu, nechala zničit. Vrstvy bílého pudru, který používala, byly stále silnější a silnější. Alžběta byla atraktivní mladá žena. A zdá se, že i ve středním věku byla ještě velice přitažlivá. Stáří si ale vybírá svou daň. Alžběta až do pozdního věku neztratila nic ze své fyzické zdatnosti. Dobře tančila až do svých šedesáti let. Ale zato přišla o vlasy. Velice jí prořídly, a proto začala nosit paruky. Alžběta milovala sladkosti, a proto měla obrovské problémy se zuby. Tehdy péče o zuby prakticky neexistovala, a tak se jí většina chrupu zkazila. Ke konci života prý vypadala jako čarodějnice. Zřejmě právě proto nosila tak nádherné šaty. Nešlo jen o to, že byly módní, nebylo to jen z její marnivosti. Byla dost chytrá na to, aby pochopila, že když se budou lidé dívat na nádherné brokáty a úchvatné šperky, odvede tím pozornost od své tváře. Čím byla Alžběta starší, tím více se jí zamlouvalo být považována za pannu. Odůvodňovalo to její rozhodnutí nikdy se neprovdat. Vyvolávalo to však politické krize. Kdo nastoupí po ní?

Stále více se zdálo, že by mohla najít cestu ven z náboženského i nástupnického problému. A tou byl syn Marie, královny skotské, Jakub VI. Skotský. Nikdy oficiálně nepotvrdila, že by měl být jejím nástupcem, ale v průběhu její vlády mnozí uvažovali o tom, že bude tím nejlepším kandidátem. Ve věku 69 let královna Alžběta I. po dlouhé nemoci zemřela. Jednou z jejích žádostí Parlamentu bylo, aby si ji pamatovali jako královnu bez manžela. Když Alžběta zemřela, vzala si s sebou i svá tajemství.