Politiku neumím předvídat a moc jí nerozumím, říká guvernér ČNB Singer

Volny,Ihned: Efektivněji zabránit konci největší české kampeličky podle guvernéra Miroslava Singera Česká národní banka nemohla. "Nejsme ve springfieldské jaderné elektrárně. Nikde není červené tlačítko bránící špatným transakcím kampeliček," říká Singer v narážce na seriál Simpsonovi.

éf centrálních bankéřů Miroslav Singer za sebou má náročný závěr roku. Poprask a reakce ze všech stran způsobily intervence, ke kterým se "jeho" radní po letech odhodlali. Do toho ještě centrální banka odebrala licenci největší kampeličce v zemi - Metropolitnímu spořitelnímu družstvu. Ačkoli je sám pro větší regulaci družstevních záložen, současnému pádu té největší podle něj centrální banka efektivněji předejít nemohla. 

Kritiku intervencí od veřejnosti a ani od exprezidenta Václava Klause si osobně nebere. K jeho funkci to podle něj patří. I o tom mluví guvernér České národní banky v druhé části rozhovoru pro IHNED.cz a Hospodářské noviny. 

Jak vaše rozhodování v uplynulém roce ovlivnil vývoj na politické scéně?

Nijak.

Vůbec to nehrálo žádnou roli?

Já jsem přišel do centrální banky před osmi a půl lety a jednou z prvních změn měnové politiky, kterou jsme učinili, bylo snížení sazeb pod úroveň sazeb ECB. Dokonce i v bankovní radě jsme tehdy řešili názory, že se zhroutí nebesa, že všichni využijí českou korunu k nákupu eur a že za dva týdny budeme v panice.

Zajímavé z hlediska politiky je, že jsme toto rozhodnutí činili myslím den poté, kdy totálně levicový blok podpořil setrvání Stanislava Grosse ve funkci premiéra a poslanecká sněmovna mu nevyslovila nedůvěru. My jsme se o tom na tehdejší bankovní radě vůbec nebavili. Ta politika je skutečně daleko. Politika ovlivňuje ekonomiku v dlouhodobějším horizontu než měnová politika.

A jak na vás osobně působí politika? Čeká vás osmá vláda a sedmý ministr financí.

Politiku lidsky vnímám jako každý člověk. Ale respektuji to, že jsem v pozici, ve které se k ní člověk nemá vyjadřovat. A také jsem se tak trochu naučil sledováním těch sedmi vlád a politiky vůbec, že je politika velmi emotivní. Často by si člověk řekl, situace je jasná, budeme řešit to a to a ono to nejde, protože ti aktéři si už nevěří a k řešení různých věcí je důvěry potřeba. Tak jsem si uvědomil, že politiku neumím předvídat a že jí moc nerozumím. Tak se nesnažím tím marnit čas.

Poměrně dlouho existovala dohoda, že se ČNB nevyjadřuje k politice a politici k centrální bance, což bylo narušeno vyjádřením Bohuslava Sobotky, že jako budoucí premiér bude žádat revizi rozhodnutí o intervencích na oslabení měny. Očekáváte, že tato debata se povede?

Očekávám debatu o efektech intervencí. My chodíme do poslanecké sněmovny několikrát do roka a chodíme i do senátu, takže se ta debata určitě povede. A to Bohuslav Sobotka jako bývalý ministr financí a zkušený politik dobře ví.

Novým členem bankovní rady bude Jiří Rusnok. Jakou do budoucna očekáváte proměnu České národní banky, která byla vnímána více jako euroskeptická a kterou bude obměňovat prezident Miloš Zeman, který je spíše eurooptimista?

V každém případě je to poslední změna před mou výměnou. Mně končí druhý mandát, takže už pokračovat stejně nemohu. Jednou z věcí, které jsem se ve své kariéře naučil, je nemluvit svým nástupcům do toho, co dělají. A když už veřejně, tak jen pochvalně. Považuji to za normální slušnost. Pokud jde o to vymezení se Evropě, tak na úrovni centrální banky je to vymezení mnohem konsenzuálnější, než se jeví.

Ono je z praktického hlediska mnohem důležitější, co jsme si vyjednali při dohadování o vzniku jednotného bankovního dohledu. Že můžeme mluvit i do chování poboček a do toho, zda se chce nějaká banka přeměnit na pobočku. To považuji za mnohem důležitější, než jestli do eura vstoupíme v roce 2019, nebo 2020.

Vlády musejí respektovat fakt, že my jsme věřitel evropských finančních skupin, vklady našich občanů jsou využity i na úvěry mateřským a sesterským bankám v míře, kterou nám zatím poměrně silně dovoluje omezovat evropská legislativa.

Kolik má náš bankovní sektor půjčeno peněz v zahraničí?

V poměru k velikosti našeho bankovního systému jde o malou část. Celková hrubá expozice investičního a obchodního portfolia pěti největších domácích bank na jejich mateřské skupiny se v posledních letech pohybuje kolem 100 miliard korun. A aktiva celého bankovního sektoru jsou kolem 4700 miliard korun.

Pro nás jsou významné dvě věci. První je, že máme možnost říci, že se to zvyšovat nebude, a druhá je ještě důležitější, že máme možnosti, jak případným převodům peněz, třeba na sanaci ztrát bank v zahraniční, zamezit. Ptali se mě na to často v televizi v roce 2008 po pádu Lehman Brothers a nedovedu si představit, že bych lhal a říkal, máme to v rukou, a neměli.

My se tohle hodně snažíme vysvětlovat zahraničním partnerům, kteří se nás ptají, kde vidíme problém. A my jim vysvětlujeme, že by to byl jejich problém, pokud bychom dotazy na bezpečí českých vkladů museli odkazovat do Bruselu, do Vídně nebo do Paříže. Banky by pak mohly ztrácet hodnotu, protože to není primárně o běžných lidech, ale pokud znejistí korporátní treasury manažeři, převedou peníze jinam a bankám byznys uteče.

Jak se v tomto ohledu díváte na myšlenku zavedení sektorové daně pro banky?

Centrální banky nejsou obecně touto myšlenkou nadšené. Je to prostě součást politiky. Nemám-li důvod se domnívat, že určitý sektor má nějakou vnitřní ohromující výhodu, tak to nedává smysl. A banky takovou výhodu nemají. Banky žijí na konkurenčním trhu, i u nás už jim klesají zisky, požadavky na navýšení kapitálu jsou nepříjemné, přicházejí nové banky.

Nemyslím si, že daňová politika dělaná na základě toho, jak ty věci vypadaly v minulosti, vede k úspěšným výsledkům. Ale je to výsostné hájemství politiky a od nás může zaznít pouze odborný názor.

Měli bychom vstoupit do bankovní unie?

Bankovní unie je principiálně v tom, jak je definována, v zásadě věc eurozóny. Je to věc, která má eurozóně nahradit chybějící prvky federace aspoň na té úrovni, aby byla schopna zastabilizovat svůj finanční systém, který je poměrně předlužený a v řadě zemí není v příliš stabilním tvaru.

Z toho hlediska pro nás nedává žádný velký věcný smysl do toho vstupovat. My nepotřebujeme sdílet fond pojištění vkladů, notabene v situaci, kdy jsme jeden z málo zadlužených států minimálně v evropském kontextu. Takže je tu velmi nepravděpodobný nějaký kolaps.

Jak to bude s přispíváním do rezolučního fondu?

To jsou ty malé drobné detaily, zda se bude počítat konsolidovaný celek a podobně. Tady je ta pozice poměrně jednoduchá – co chcete financovat, si financujte přes převod ziskové dividendy, která je zdaněná, a od toho je to dividenda. Vše ostatní je přenášení nákladů mimo teritorium a i v tomto už evropští legislativci více chápou, že to nejde.

U Evropského rezolučního fondu je mnohem důležitější, že on bude naplněn až strašně zadlouho, a to na úroveň, která bude velmi malá. Takže je otázkou, zda vůbec splní ten psychologický účel sanace neexistujícího federálního systému, který evropský volič nechce akceptovat.

Teď tady máme živý případ krachu kampeličky, Metropolitního spořitelního družstva, která je se zhruba 12 miliardami vkladů největší z kampeliček. Proč bankovní dohled ČNB nezasáhl dříve?

Vždy je teoreticky možné ptát se, zda nešlo zasáhnout dříve, když už víme, jak to dopadlo.

Proč se to nedaří?

Tam je několik limitů. Ten základní je, že bankovní dohled není springfieldská jaderná elektrárna. Vedle toho, že v dohledu samozřejmě sedí kvalifikovanější odborníci než Homer Simpson, tak tam především neběží informace o transakcích kampeliček v reálném čase na obrazovkách a nikde není červené tlačítko umožňující takové transakce před jejich provedením zastavit. Dohled o nich dostává informace až ex post.

Ti budou mít radost, až si tohle přečtou.

Říkal jsem kvalifikovanější. Ne že to tam nebude! To je jedna věc. Druhá věc je, že obecně dohled je schopen zachytit chybný management, ale může jít o chování v dobré víře. Já se musím přiznat, že co jsem četl o této kauze, která už nabyla právní moci, tak nejsem úplně přesvědčen, že tohle je tenhle případ.

Tohle není případ, že by se v dobré víře jenom špatně řídila firma. Ten spis je jeden z nejdelších, jaký jsem kdy měl v ruce a odborný útvar o sankcích i odebrání licence rozhodl správně. To, co se v tomto případě dělo, sankcionuje většinou ex post trestní procedura.

Když to přeložím, tak tam s velkou pravděpodobností docházelo ke kriminálnímu chování. To nelze zjistit dříve, než kampelička doroste do rozměru dvanácti miliard?

Sektor kampeliček má zhruba 44 miliard a představuje asi procento celé české finanční soustavy. Z tohoto pohledu je to velmi malé. Ale v sektoru kampeliček už tak máme nasazenou asi třetinu všech zaměstnanců bankovního dohledu, což je hodně. Ale má to i druhou dimenzi. My se nemůžeme k tomuto sektoru chovat dramaticky jinak než k jinému.

Při rovnosti vlastnických forem ho nemůžeme dozorovat jinak než banky, penzijní fondy nebo obchodníky s cennými papíry. Že bychom najali šest set lidí, které nevím, kde bychom vzali, aby to šli řídit místo svých vlastních managementů. Specifické na tom sektoru je, že je garantován fondem pojištění vkladů. A historicky je za tím politické rozhodnutí, že tento sektor bude existovat v této právní podobě, což je věc, proti níž se vymezujeme už řadu let. Jinak není systémově příliš významný.

Jaký bude mít na kampeličky dopad změna zákona, která zpřísňuje podmínky pro jejich fungování?

Neublíží, pomůže, ale uměl bych si představit mnohem razantnější postup. Mně se zdá, že ten sektor fungoval velmi dobře, dokud měl vklady pojištěné v menší míře než banky. Lidé si na své peníze dávali větší pozor.

V okamžiku, kdy se pojištění posunulo na stejnou úroveň jako u bank, začaly kampeličky konkurovat nabídkami vyšších úroků. A ti pracovníci v kampeličkách podcenili, že úroky mohou začít klesat. Klesly jim možnosti, jak vklady zhodnocovat, a dostaly se do situace, kterou vůbec nečekaly. Že prostě nejsou schopné platit čtyři procenta, když se na trhu peníze zhodnocují pod jedno procento, protože se dramaticky uvolnila měnová politika.

Můžete na to reagovat mnoha způsoby. Buď v takové situaci podáte návrh na konkurz, nebo hodíte vidle do žita a rozhodnete se, že každej měsíc je dobrej. Jaká je z toho cesta ven? Nějakým způsobem vrátit vyšší míru rizika těm, kteří tam dávají peníze. Neměnit smlouvy, které existují, ale nové vklady by měly být přijímané už za jiných podmínek.

Budete tyto změny iniciovat?

Až se setkám s novým ministrem financí, jistě tohle bude téma.

Že třeba nebudou vklady v kampeličkách pojištěny v daném limitu do sta procent?

Řeknu to jinak. První návrh řešení kyperského problému zjevně legitimizoval daň z garancí vkladů. Už pět procent naprosto změní úvahu vkladatelů. To je podle mě systémové řešení. Ten sektor je rizikovější, není systémově významný, nechť existuje, ale ať v něm nejsou vklady garantované stejně jako v bankách.

Protože banky a potažmo jejich klienti přes fond pojištění vkladů tento sektor vlastně dotují?

Tak ta situace taková v tuhle chvíli jednoznačně je. Fond pojištění vkladů na výplatu má, ale samozřejmě byl naplněn převážně z příspěvků bank.

Guvernér je pozice, která si drží u veřejnosti určitou úctyhodnost. Cítil jste po podzimní intervenci nějakou změnu? Že na vás ve vaší oblíbené hospodě v Dejvicích lidé křičeli, že kvůli vám přišli o peníze a mají teď vlastně dražší pivo?

Pivo bylo ovlivněné minimálně, možná na rozvozu, a tam cena pohonných hmot stoupla o jedno a půl procenta.

Takže pivo v pohodě?

Pivo ano. Ale samozřejmě mi přišly nějaké e-maily. Já si naštěstí vždycky uvědomoval, že pozice guvernéra centrální banky je populární spíše výjimečně.

V Česku měla vždy dobrou pozici.

Ne vždycky. V zásadě posledních deset let si nikdo pořádně neuvědomoval, že centrální banka existuje a že někdy musí ten vývoj razantně ovlivnit. V letech 1997 až 2000 to tedy byly úplně jiné kapky. Ale i ve světě mají guvernéři jiné pozice. Teď jsem se bavil s irským kolegou, který mi řekl, že měl pět měsíců permanentní demonstraci před centrální bankou.

Byly i nepříjemné situace? Něco, co vás překvapilo?

Tak určitě ta věc, že jsme prý intervencí pomohli PPF. To mě rozčílilo. Nekradu, nemám to zapotřebí a nemám zapotřebí poslouchat takovýhle řeči.

 

Překvapila vás kritika od Václava Klause, která byla docela silná?

Nijak zvlášť. Václav Klaus v podstatě není smířen s tím, jak fungují centrální banky. A nelze nevidět, že se zajímá o nějakou pozici na pravé části politického spektra, kde to "central bank bashing" (kritika centrálních bank) je součástí určité části politického programu. Zrovna tentokrát mě ta kritika nijak zvlášť nepřekvapila.

Na druhou stranu byl Klaus vždy zastánce vlastní měny, právě i kvůli možnosti použít kurz pro řešení různých situací. Přijde vám, že zůstal ve svém názoru konzistentní?

Webové stránky Václava Klause mají velké množství velmi zajímavých textů z let 2000 až 2003, které v tomto kontextu stojí za přečtení. Ale vážněji... kus té kritiky může být kolem intervence. Kus kritiky může být kolem fungování centrálních bank. Ale podle mě tahle krize ukazuje, že země, které efektivně a včas uvolnily měnovou politiku, i za použití mnohem méně konvenčních nástrojů než je oslabení kurzu, tak se z toho začínají dostávat. A to způsobem, který i z hlediska rozpočtových výhledů nevypadá zas tak špatně jako ty, které se v tom plácají.

Nezdá se mi, že by centrální banky v té krizi sehrály nějakou dramaticky špatnou roli, ale to, co bohužel nemohou ukázat, je prostě ten scénář, který by nastal, kdyby ty peníze neuvolnily. Centrální banky se snaží vyrovnávat otřesy předvídatelným způsobem, způsobem, který je pokud možno distribučně neutrální.

Takže jako bankéř jste spokojený?

Já jsem rád, že jsme učinili to, co jsme učinili, že jsme našli odvahu nečekat, až k tomu budeme dofackování vývojem.

A jak jste spokojen jako vinař?

Hm... máme slušnou úrodu, myslím, že Moraváci musí jásat víc než Češi, mají tam kyselinky a extrakty, které jsou užitečné. V Čechách taky dobré, jenom ten ryzlink nám nestačil docukrovat tam, kde bych ho chtěl vidět. Ale to je součást života. Ne všechno musí skončit perfektně. Ale byl to dobrý rok.

Získal jste ocenění časopisu The Banker ze skupiny Financial Times jako nejlepší guvernér v Evropě. Mimo jiné za intervence na oslabení koruny. Je to s ohledem na řadu negativních reakcí v Česku pro vás satisfakce?

Jako satisfakci to nevnímám. Rozdílné vnímání intervencí u nás a vnější analytickou obcí je pro nás zřetelné od chvíle, kde jsme s tím začali. Velcí hráči věděli, že ten krok je avizovaný a že pravděpodobnost intervencí stoupá, takže pro ně to žádné překvapení nebylo. Debaty o tom, co má centrální banka dělat, když jsou sazby na nule, také nejsou žádná novinka na trhu. Pro mě to v tomto smyslu překvapení není.

Berete to tedy hlavně jako ocenění za intervenci proti koruně, za odvahu to udělat?

Tato cena se dává za nějakou reakci ve složité situaci, kterou porota považuje za správnou. Přede mnou to dostal turecký guvernér, který musel dělat ve složité situaci několik zdánlivě protichůdných opatření naráz. My jsme viděli, že jsme od loňského podzimu na úrovni nulových sazeb, a srozumitelně jsme říkali, že jsme v případě potřeby dalšího měnového uvolnění připraveni použít kurz, a když k tomu situace nazrála, tak jsme to udělali.

V té roční přestávce jsme uvnitř centrální banky debatovali, jak to provést. Jestli jen stanovit úroveň, pod kterou reagovat, nebo zda kurz ovlivňovat skoro jako úrokovou míru. Alternativou by byla záporná úroková míra, což je ještě méně konvenční, ale u nás to nemá smysl, protože v systému je dostatek likvidity. Také pumpování dalších peněz do systému by nic nepřineslo.

Je pravda, že jste prosazoval intervence už dříve?

My nezveřejňujeme, jak kdo hlasoval, ale v záznamech z jednání si můžete přečíst, že se někteří členové bankovní rady vyslovovali pro to, abychom to učinili dříve.

Co přesvědčilo ty, kteří byli dříve proti?

Někteří si uvědomili, že nutnost toho kroku stoupla, a to ze dvou důvodů. Laické účastníky debaty jsme v průběhu té doby do jisté míry ukolébali. Celý rok jsme intervenovali slovně a kurz jsme jako na niti drželi od posilování. A postupně jsme dělali i jiné kroky. Například jsme přerušili odprodej výnosů z devizových rezerv, což tlačí na posilování měny. Po každé bankovní radě jsme se snažili oznámit něco, co by trhy připravovalo na to, že se k tomu zásahu blížíme a že to myslíme vážně.

Skuteční hráči na trhu tomu rozuměli. Zažili to jinde, vědí, co to znamená, a věděli, jaké jsou obavy z pádu do delšího deflačního období. Ale na podzim to přestávalo fungovat, a to bylo pro většinu bankovní rady zřetelné, že už nemáme co nového udělat kromě intervence. A v té chvíli trh začal spekulovat na to, že se intervenovat nebude. To byl první zásadní moment.

Druhý byl, že situační zpráva ukázala, že potřeba uvolnit měnovou politiku dramaticky stoupla. A kdybychom trhům oznámili, že potřeba intervencí stoupla, a neudělali to, tak by to podle mého názoru mělo na kurz negativní dopad. Ještě do Vánoc by posílil a teď bychom čelili křiku exportérů, že jsme něco slibovali a neudělali. To se stalo Švýcarům, kteří čekali dlouho a museli kurz oslabovat ne o pět, ale o dvacet procent, protože jim před zásahem posílil. To by byl pro ekonomiku větší šok a také by to bylo dražší v důsledku většího nárůstu devizových rezerv.

Takže podle vás přišly intervence v pravý čas?

Určitě byli v bankovní radě členové, kteří byli pro to, udělat to dříve.

Jak si vysvětlujete, že intervence poměrně silně kritizovali i mnozí exportéři, kteří naopak v minulosti kritizovali posilování kurzu? V čem se jejich situace změnila?

Sdružení exportérů to jednoznačně přivítalo. Ale to, že ten nesouhlas byl mediálně hlasitější, je také dané tím, že nesouhlas s centrální bankou je mediálně zábavnější než souhlas. Byl v tom ovšem i další moment. To, že jsme stabilitu kurzu nějakou dobu drželi, tak to zvnějšku vypadalo poměrně udržitelně. Někteří exportéři říkají, že byli zajištěni a utrpěli ztrátu. Ne. Kdyby byli zajištěni, tak nemohla změna kurzu změnit jejich výsledek.

Oni de facto, ať vědomě či nevědomě byli přezajištěni, takže vlastně spekulovali na to, že k intervenci nedojde a kurz posílí. A také asi na začátku ne všichni pochopili, že závazek nepustit kurz pod určitou hranici je platný na delší dobu. Někteří si mysleli, že to nemůžeme udržet, což je nesmysl. Centrální banka je schopna oslabit kurz své vlastní měny v míře, v jaké chce a na jak dlouho chce. Tam není limit.

Chcete kurz kolem 27 korun za euro, ale koruna oslabila poměrně více, i přes 27,50 za euro. Budete to ignorovat, nebo při silnějším oslabení může přijít nějaký zásah?

Určitě to sledujeme a budeme vývoj kurzu vyhodnocovat. Může to znamenat, že si trh myslí, že k dosažení inflace, která nebude dramaticky od cíle, nebo dokonce v záporných číslech, je potřeba slabší kurz. Nebo to může znamenat krátkodobé spekulace, a pak by měnová politika byla zbytečně uvolněná. Pokud by to byl ten druhý případ, tak samozřejmě, aniž bych měl pocit, že jsou teď naše devizové rezervy nějak excesivní, můžeme debatovat o tom, že jsme bez problémů fungovali s nějakým objemem devizových rezerv před zahájením používání kurzu.

Lze tedy diskutovat, zda se z těch rezerv nedá kus použít. Ovšem v této chvíli není na tuto debatu dostatek seriózních dat. Říkali jsme, že chceme tím kurzem dodat i kus stability ekonomice a měl by být poblíž 27 delší dobu. Abychom měnili tuto hladinu, to by muselo v ekonomice dojít k dramatické změně situace.

Co si myslíte o názorech, že vystoupit z tohoto režimu bude komplikované, že může dojít ke skokovému posílení měny?

Reverze jednoho směru měnové politiky je vždy obtížná. Stejné spekulace zažíváte na téma vystoupení z nízkých úrokových sazeb. Priorita cíle je pro centrální banku důležitější vodítko než to, co bude, až bude. Ale špatně se mi vnímá ta část debaty, která říká, že centrální banky znevěrohodňují vlastní měny, a tudíž bude pro ně obtížné to posilování. To nejde dohromady, to není logicky konzistentní úvaha.

My budeme z toho režimu vystupovat až ve chvíli, kdy nám to posílení měny nebude vadit. Jinak řečeno, až bude třeba přiblížit se inflačnímu cíli shora.

Jak to bude probíhat reálně? Dáte avízo s předstihem třeba čtvrt roku, připravte se, v ten a v ten den už nebudeme držet kurz na dané úrovni?

Bude to podobné, jako když trh připravujeme na jakoukoli změnu úrokových sazeb. Začneme říkat, že u inflace narůstají rizika směrem nahoru a že je možné, že přijde přitvrzení měnové politiky. Nejsme samozřejmě schopni udělat ten přesný závazek na nějaký konkrétní den příslušného měsíce i proto, že ten daný den o tom budeme hlasovat. Trh ale bude mít včas informace o tom, že rizika narůstají opačným směrem, a bude mít informaci, že to začínáme reflektovat.

Takže po nějakém zasedání bankovní rady vystoupíte a řeknete, že při opačném pohybu kurzu už ČNB nebude reagovat?

To je pravděpodobná možnost. A tomu budou předcházet různé mezikroky. Tam je ale ještě jiný faktor, který si mnozí dost jasně neuvědomují, protože hodně debat se točí kolem dobrých výsledků bilance zahraničního obchodu. Ty dobré výsledky jsou mimo jiné tažené tím, že tu klesají investice. Investice jsou dovozově nejnáročnější věc, kterou naše ekonomika zná. Dovozová náročnost investic je asi 85 procent. Čili v okamžiku oživení ekonomiky se oživí i důvěra firem. Začnou investovat, protože se nebudou obávat, že jim budou klesat ceny. Pak zahraničněobchodní výměna může vypadat výrazně jinak.

Obecně je debata tažena teoreticky naprosto chybným konceptem toho, že existuje něco jako rovnovážný nominální kurz. Rovnovážné jsou jen reálné veličiny. Rovnovážný je jen reálný kurz. Abych to řekl srozumitelněji, kurz, který je konzistentní s desetiprocentní inflací nebo s minus pětiprocentním poklesem cen, je zcela jiný než kurz, který je konzistentní s kolísáním kolem inflačního cíle. Otázka, jakou dnes určitě debatují sofistikovanější hráči na trzích, je, jaký kurz je konzistentní s dlouhodobějším oživením české ekonomiky a současným naplňováním inflačního cíle, jak ho máme stanoven.

Jaký očekáváte letos vývoj ekonomiky?

Docela pozitivní. My si myslíme, že inflace bude dramaticky nízká i po tom, co se stalo. Ten předpoklad je v tuto chvíli zhruba 1,3 procenta, což by byla druhá nejnižší průměrná inflace za dekádu. Očekáváme postupné oživení a v tomto smyslu i postupný nárůst důvěry všech ekonomických subjektů a tím i návrat v druhé půlce roku k vyšší míře investičních aktivit.

Autoři: Martin Jašminský, Miloš Čermák