Pouta centrálním bankám?

PatriaOnline: Je pozoruhodné, že vývoj v posledním desetiletí nevedl k tomu, že by se západní demokracie pokusily o omezení pravomocí centrálních bank. Naopak. Bylo jim umožněno prudké zvětšení jejich rozvah, dostaly rozsáhlé regulační pravomoci a tyto banky přispěly k velkému přerozdělení bohatství v západních společnostech. Cynici podotknou, že politická podpora pro mimořádně uvolněnou monetární politiku se vždy najde. Problémy se objeví až ve chvíli, kdy bude muset dojít k jejímu ukončení a utažení politiky. 

V USA se nyní skutečně někteří členové Kongresu snaží o omezení pravomocí Fedu. Důvodem ale není to, že by podle nich byla jeho politika příliš utažená. Domnívají se naopak, že je příliš uvolněná. Konkrétní návrh počítá s tím, že Fed by používal nějaké formální pravidlo, které by nastavovalo sazby podle nějaké ekonomické proměnné, jako např. HDP či inflace. Fed by také musel vysvětlovat, proč existuje rozdíl mezi tímto pravidlem a Taylorovým pravidlem a případně i to, proč se jeho politika odchyluje od směru, který by nastavovalo definované pravidlo. V současné době by přitom Taylorovo pravidlo implikovalo sazbyminimálně o 1,25 procentního bodu výše, než jak jsou nastaveny. 
Zastánci politiky založené na pravidlech podobné návrhy podporují s tím, že jsou lepší než politika reagující flexibilně na daný vývoj. Řada jiných ekonomů sice souhlasí s tím, že Taylorovo pravidlo je dobrým nástrojem, ale nevěří, že by mělo být nástrojem jediným. Je sice mnohem lepší, než třeba další monetární autopilot – zlatý standard. Ale i tak mu chybí flexibilita, které je v určitých situacích třeba. Fed navíc v minulosti Taylorovo pravidlo interpretoval jinak než jeho tvůrce John Taylor. Dával totiž větší důraz na nezaměstnanost a HDP, než na vývoj inflace. Různé interpretace tohoto pravidla přitom vedou k velmi odlišným závěrům ohledně sazeb a nezdá se proto rozumné toto pravidlo používat jen z toho důvodu, aby Fed musel nějaké pravidlo sledovat. 
Zmíněný návrh navíc neřeší hlavní problémy, které nyní řeší Fed. Prvním z nich je načasování kroků vedoucích ke snížení jeho rozvahy. Včetně toho, jak tyto kroky propojit s vývojem sazeb. Vedle toho je tu problém optimálního vztahu mezi čistě ekonomickými cíly a finanční stabilitou. Kvůli ní mohou být sazby nad či pod úrovní implikované Taylorovým pravidlem. A to neřeší ani vztah mezi ukazatelinezaměstnanosti a skutečným množstvím volných kapacit v ekonomice. Taylorovo pravidlo také počítá s tím, že dlouhodobá neutrální sazba se pohybuje na 2 %, což nemusí být kvůli utlumenému růstu pravda. 
Co by tedy schválení zmíněného návrhu skutečně znamenalo? Fed by se i nadále mohl odchylovat od Taylorova pravidla, musel by ho ale brát mnohem vážněji. Jeho zástupci by také museli po každém zasedání FOMC vysvětlovat v Kongresu svůj pohled, a to by znamenalo mnohem větší politický tlak na centrální banku. Tato cena za používání Taylorova pravidla by byla příliš vysoká. V dohledné době není pravděpodobné, že jeho používání bude popsaným způsobem uzákoněno. U republikánů ale byla vždy jasně patrná silná tendence k prosazení pravidel v monetární politice. Pokud jejich pozice v Senátu v listopadu posílí, celá debata se stane zajímavější. 
Zdroj: Blog Gavyna Daviese