Šéf Erste Group Treichl: EU je manželství, Česko nemůže žít v konkubinátu

Volny: Česko bude nakonec muset vstoupit do vznikající bankovní unie, pokud se nechce ocitnout mimo Evropu, říká Andreas Treichl, šéf Erste Group, které patří i Česká spořitelna.

Být šéfem velké banky působící v sedmi evropských zemích znamená pro Andrease Treichla dívat se na problémy kontinentu vždycky trochu z nadhledu. A také být do určité míry opravdu Evropanem. Není divu, pro byznys jeho Erste Group je důležité, aby se Evropská unie nerozpadla a aby evropská ekonomika rostla.

I proto radí Čechům, aby se zúčastnili projektu bankovní unie. Bez společné kasy na řešení vážných problémů se totiž unie může rozložit. Pro další posun k jednotné Evropě je ale potřeba rychlejší ekonomický růst, tvrdí Treichl.

Máte jako bankéř dojem, že krize v Evropě je za námi a od letoška nás už čeká období hospodářského růstu?

Situace se zlepšuje. Je ale třeba poznamenat, že pokud jde o náš region, tedy střední a východní Evropu, tak nemůžeme říci, že bychom tu měli skutečnou ekonomickou krizi. Dá se to spíše nazvat obtížnými podmínkami, které se nyní zlepšují. Skutečná krize státy jako třeba Česko nebo Slovensko nezasáhla, mimo jiné i proto, že dávno před krizí za velkých nákladů vyčistily svůj bankovní sektor.

Ekonomický růst bude v této části Evropy trochu lepší než v uplynulých letech. Ale nestačí to, růst okolo dvou procent je málo. Potřebujeme se dostat minimálně na čtyři procenta. Teprve pak se plně obnoví důvěra v ekonomiku, firmy začnou opět investovat, banky více půjčovat a lidé utrácet. Je to hodně o psychologii. Je třeba vrátit důvěru lidí v budoucnost, ale to nemohou dělat banky. My můžeme jen půjčovat peníze, naději musí lidem dodat politici.

Proč nyní banky dost nepůjčují a nepodpoří hospodářský růst? Zasáhla vás tak těžce nová regulace bank v Evropě i ve světě?

Máme hodně likvidity, hodně peněz. Bankám ve střední a východní Evropě kapitál nechybí. Nicméně protože jsou mnohem vyšší požadavky ze strany regulátorů na likviditu a kapitál, půjčování peněz je pak dražší. Zároveň čelíme mnohem větším požadavkům než v minulosti na to, aby půjčování peněz bylo bezpečné. A to přichází v situaci, kdy perspektiva růstu průmyslu není jasná, takže je těžké půjčovat s velkou jistotou, že se nám peníze vrátí. Náklady na financování nových investic rostou a to zpětně omezuje růst. Mimochodem, nové bankovní regulace, které se v Evropě zavádí, spíše pomáhají investičním bankám, nikoliv těm, jako jsme my, které půjčují lidem a podnikům.

Liší se požadavky regulátorů na banky v jednotlivých zemích? Jsou například v Česku přísnější než jinde?

Už jsem zmínil, že úřady, které hlídají banky, hodně dbají na to, aby se banky nedostaly do problémů s nesplácenými půjčkami, aby riziko jejich obchodů bylo co nejnižší a neohrozilo to celý finanční systém. Hodně se omezilo přeshraniční půjčování či investování. Jdu třeba do České národní banky a ptám se, jestli mohu investovat prostředky České spořitelny do Norska. Ne, je to riskantní, říkají. Volám, jestli je mohu investovat do dluhopisů Německa nebo Rakouska. Ne, je tam kurzové riziko. Do Maďarska? To si děláte legraci, odpovědí mi.

A zároveň mi v Rakousku, kde Erste sídlí, říkají: není velké riziko, že máte tolik peněz v českých dluhopisech, a co s tím uděláte (pozn. red.: společnost má v českých dluhopisech 9,5 miliardy eur)? Nemyslím tím, že by ČNB byla nějakou výjimkou. Je to tvrdý regulátor, stará se, aby bankovní systém v České republice byl bezpečný, a svoji práci dělá dobře. Pro nás je to ale samozřejmě občas nepříjemné.

Když ale banka neinvestuje v zahraničí, nepříjemně to pociťují čeští střadatelé. Banka tolik nevydělá a lidem pak vyplácí nízké nebo žádné úroky z vkladů.

To ale není chyba ČNB. Úroky z vkladů jsou v České republice skutečně extrémně nízké, protože jsou nízké v celé Evropě. Klienti českých bank tím určitým způsobem platí za restrukturalizaci jižní Evropy. Kdyby neprobíhalo v eurozóně to, co se tam děje, kdyby nebylo potřeba pomáhat ekonomikám v jižní Evropě a to netlačilo úroky ve zbytku Evropy dolů, čeští střadatelé by dostávali vyšší úroky.

Možnost více investovat v zahraničí by ale pomohla úroky z vkladů zvýšit. Navíc by to bylo dobré i pro celou evropskou ekonomiku: investice by mířily tam, kde jsou pro ně nejlepší podmínky, rostly by firmy i celé evropské hospodářství.

Je to problém velkých evropských bank, které postavily bankovní systém na sbližování jednotlivých evropských ekonomik. Jenže místo toho po krizi přišel opačný vývoj: jednotlivé národní bankovní systémy se oddělily a každý stát si své bankovnictví "ohradil". V Evropě potřebujeme, aby se znovu otevřely dveře bankovního systému, aby šlo volně přelévat kapitál a hotovost mezi zeměmi a uvnitř bankovních skupin.

To bude možné jen tehdy, když země jako Česká republika v tom pro sebe uvidí výhodu. Český regulátor, tedy Česká národní banka, to zatím vidí jako značné riziko, takže se nic takového neděje. A nemohu vám říci, kdy se to změní. Musíme čekat na obnovení důvěry v evropskou ekonomiku.

Co by pomohlo tohle čekání zkrátit?

Plné obnovení důvěry vyžaduje, aby evropský politický vývoj mířil k fiskální unii. Ke sdílení finančních prostředků mezi zeměmi Evropské unie ve větším rozsahu a aby jednotlivé členské státy s tímto vývojem opravdu souhlasily (pozn. red.: jde o vytvoření společných fondů pro případ nouze a krizí a také velkého společného rozpočtu EU, ze kterého by se mohlo pomáhat slabším státům).

Může pro začátek pomoci vytváření takzvané bankovní unie, tedy jednotného systému dozoru nad bankami? Prozatím v eurozóně a později možná i pro další země.

Společný bankovní dozor sám o sobě vůbec nepomůže. Nepomohou zcela ani společná pravidla, jak zacházet s bankami v potížích, když zatím nemáme společný fond, ze kterého by se mohlo těmto bankám v případě rizika jejich krachu pomáhat. Aby fungovala, měla by být celá plánovaná bankovní unie vytvořena najednou: společná regulace, společná pravidla pro banky v potížích, společné evropské pojištění vkladů. Investoři i střadatelé by pak měli jistotu, že problémy nemohou evropské hospodářství ohrozit.

Pomůže zvýšit důvěru v evropské banky prověrka jejich zdraví, kterou v eurozóně chystá Evropská centrální banka?

Může to rozptýlit některé pochyby o evropském bankovním systému. Přál bych si ale, aby k těmto testům známým jako AQR došlo až v době, kdy bude zcela jasné, jak bude fungovat evropský systém pro řešení potíží bank, takzvaný SRM, až bude existovat fond, ze kterého se bude pomáhat bankám v problémech, a společné evropské pojištění vkladů. Prověrka bank totiž bude mít pozitivní efekt jen tehdy, když si investoři budou jistí, že systém bankovní unie bude nakonec plně funkční nebo že bude brzy dokončen.

V opačném případě, když se zjistí, že evropské banky nebudou mít dost kapitálu, budou jejich aktiva či akcie - nebo oboje - k mání za velmi nízkou cenu. Nekoupí je ovšem nikdo z Evropy, ale například čínské nebo jiné investiční fondy. Evropský bankovní systém pak už nebude evropský.

Jaké jsou náklady na novou regulaci v rámci vznikající bankovní unie? Kolik to bude stát Erste?

Hodně. Neřeknu ale žádná čísla, protože je to velmi těžké spočítat. Zahrnuje to totiž výdaje na další lidi, na počítačové vybavení, na navýšení kapitálu, na ocenění našich aktiv a tak dále. Náklady jsou prostě ohromné. Jediné, co umíme přesně spočítat, jsou náklady speciální bankovní daně, které už v některých zemích platíme. A ty jsou také velké.

Kolik a kde na této bankovní dani odvádíte?

Na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku na ní platíme téměř 300 milionů eur ročně. V těchto státech odvádíme desetkrát více než v kterékoliv jiné zemi světa. Platíme tam více než Deutsche Bank či americká Goldman Sachs. Nechce se mi věřit, ze by politici připustili, aby největší banka tohoto regionu platila větší daně než jiní. A věřím, že tuto daň sníží.

Podobná daň by ale v příštích letech mohla vzniknout také v Česku. Koaliční smlouva vládních stran mluví o tom, že kabinet zavedení sektorové daně zváží.

Doufám, že v Česku něco takového nebude, jsme tam velkou bankou a citelně by nás to zasáhlo. Tyto daně totiž mají dopad na poskytování úvěrů. Kdybychom na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku nemuseli státu odvést zmíněných 300 milionů eur, mohli bychom lidem a podnikům v těchto zemích půjčit každý rok o čtyři miliardy eur víc.

Mělo by Česko podle vás přijmout euro? Bylo by to pro něj výhodné?

Mám velké sympatie pro strážce české koruny a pro jejich názor, proč se nepřidávat k něčemu, o čem nevíte, jak to bude za pár let vypadat. Na druhou stranu, přijetí eura by českému průmyslu pomohlo rychleji získat větší konkurenceschopnost. Zavedení eura je podle mého výhoda, ale teď je to riskantní.

Zmíněná bankovní unie není povinná pro státy, které neplatí eurem. Mělo by do ní podle vás Česko přesto vstoupit?

Podle mého je třeba se toho zúčastnit. Když totiž v několika příštích letech do tohoto projektu nebudou chtít jít ekonomicky docela silné země s dobrým růstovým potenciálem, jako je právě Česká republika nebo Polsko, bude to nakonec pro celý projekt bankovní unie problém. Je to totiž otázka budoucnosti Evropy. Jde o to, jestli se Evropská unie vydá spíše cestou hlubší integrace, nebo se rozpadne.

Bankovní unie totiž nakonec vede k unii fiskální, což znamená silný závazek, že její členové podpoří budoucí společný ekonomický vývoj Evropy. Země, které toho nebudou součástí, se budou vyvíjet úplně jiným směrem: od Evropy pryč. Samozřejmě to není otázka příštích dvou nebo tří let, do bankovní unie můžete vstoupit i později.

V Česku ale existují obavy, že v bankovní unii se společnými zárukami budeme nakonec platit za španělské anebo italské banky a ručit za vklady v nich.

Otázka přece zní jinak. Chcete být součástí Evropy, která soutěží s Indií, Čínou nebo Spojenými státy, nebo ne? Myslím si, že pokud odpovíte ano, budete muset nakonec sdílet některé náklady třeba i se Španělskem nebo Itálií. Je to věc dlouhodobého politického vývoje v Evropě. Pokud s tím nechcete mít nic společného, nakonec to může vést k rozpadu Evropské unie. Je to jako manželství. Je spousta manželů, kteří začali žít odděleně, a nakonec se jejich manželství rozpadlo. Když se nechcete rozvádět, musíte si být v manželství stále blíž a blíž.

V Česku ovšem někteří tvrdí, že v Evropě nám stačí jenom něco jako nižší forma manželství - jakýsi konkubinát. Že stačí, čeho jsme dosáhli, a fungující vnitřní trh.

To bohužel nestačí, politický vývoj by měl být jiný, pokud se nemá Evropská unie nakonec rozpadnout.

Existuje podle vás stále hrozba rozpadu eurozóny a EU?

Evropská centrální banka dělá všechno pro to, aby toto riziko omezila. Ale nakonec ho může skutečně eliminovat jen politické rozhodnutí, kdy jednotlivé země reformují evropské instituce a posílí evropskou integraci. Ale i k tomu potřebujeme ekonomický růst. Pokud se hospodářský růst vrátí, předlužené státy budou moci snížit své dluhy. Zvýší se důvěra ekonomicky silných zemí v to, že slabé státy jsou schopny své problémy vyřešit. Jednotlivé ekonomiky se budou navzájem sbližovat a státy budou spíše ochotny vzdát se části své suverenity a posunout se směrem k fiskální unii. Na cestě k ní tu bude vždycky existovat riziko rozpadu eurozóny a EU.