Smrt našeho socialismu, lži a tajnosti roku '89, rozkrádání za Klause. Profesor Krejčí sepsal svědectví: Bylo to jinak

ParlamentniListy: námý politolog a bývalý poradce dvou předsedů federální vlády Oskar Krejčí v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz představil svou knihu s názvem Sametová revoluce, v níž rozebírá příčiny pádu byrokratického socialismu v Československu. Popsal také rozdíly mezi korupcí za minulého režimu a tou dnešní. Pokud se prý nebudeme bránit sociálně-darwinistickým principům, které přináší kapitalismus, jako je vykořisťování, militarismus, tak tyto zlodějské principy budou bobtnat. „Boj musí být veden tvrdými metodami, jinak naroste zlodějna a přijde fašizace,“ tvrdí.

Na pulty knihkupectví zamířila vaše nejnovější kniha, v níž shrnujete a doplňujete vzpomínky a úvahy převratných událostí v Československu před čtvrtstoletím. Můžete našim čtenářům přiblížit obsah této publikace?

Kniha má čtyři odlišné části. Ta první je úvaha o tom, jaké byly příčiny pádu byrokratického socialismu v Československu – rozebírá hrdinskou legendu, konspirační teorii, vize antropologických příčin a geopolitických důvodů. V případě hrdinské legendy jde o představu skupin studentů a disidentů, které dokázaly prorazit barikádu zlých komunistů, estébáků a sovětské armády. Na tuto slávu disidentů se chtějí „přilepit“ také žurnalisté. Důvodů, proč se pěstuje hrdinská legenda, je tak velmi mnoho. V knize se ale snažím ukázat, že je tato legenda neúplná. Disidenti si sice úctu zaslouží, ale je třeba brát v potaz, že Československo bylo ve východní Evropě předposlední zemí, kde se režim zbortil – za námi bylo už jen Rumunsko. Pak je tu teorie, která říká, že důvodem pádu režimu bylo spiknutí tajných služeb. Tato teorie samozřejmě odráží určitý pravdivý prvek: 17. listopadu hrály své hry různé zpravodajské služby, jak tomu vždy bývá u velkých historických událostí. Domnívám se ale, že tajné služby nejsou schopny dělat dějinné zvraty. Zpravodajskými službami připravený převrat je dlouhodobě neudržitelný, protože zpravodajské služby nedokáží zajistit sociálně-ekonomické změny.

V knize rozebírám také dvě další koncepce, ke kterým se i hlásím. Jde o teorii, že sametová revoluce byla reakcí na fakt, že se nepodařilo naplnit představu, že po znárodnění hospodářství vznikne nový socialistický člověk. Tedy člověk, který bude kolektivistický, bude mít značnou empatii vůči problémům ostatních a bude pracovat pro společnost, ne pouze pro osobní zisk. V této vizi je zabudována chybná představa proměny podstaty člověka v reakci na sociálně-ekonomickou změnu. K takovéto změně člověka podle mého názoru dochází, nicméně ve zcela jiných časových řádech, než původně předpokládal socialistický ideál.

Čtvrtý důvod sametové revoluce, který uvádím, je geopolitický. Když hovořím o tom, že socialismus narazil na své antropologické hranice, byla to záležitost celého socialistického bloku. Když porovnáme reakci Číny se Sovětským svazem, tak vidíme, že v době, kdy se v Moskvě prohlubovalo zahnívání, v Číně nastoupily Tengovy reformy. Ty z Říše středu udělaly ekonomicky nejdynamičtější stát světa, kterým je už více než třicet let. Jednou ze základních příčin pádu minulého režimu je, že Sovětský svaz nebyl schopen - především kvůli Gorbačovovi - adekvátně zareagovat na problémy, které byrokratický socialismus přinesl. S tím souvisí samozřejmě i ta iluze hrdinské teorie, že přišlo pár divadelníků a vyhnali sovětskou armádu, což je samozřejmě nesmysl. Ostatně Miloš Jakeš mi říkal, že Sověti chtěli stáhnout své vojáky už dva roky před sametovou revolucí, jenže Gorbačov chtěl tento odsun s Američany za něco vyměnit – a pak už to samozřejmě nestihl.

V knize se také zabýváte korupcí. V čem se korupce socialistického Československa lišila ve srovnání s dneškem?

Tehdy byla malá takzvaná korupce a dnes je velká. Když měří Transaprency International míru korupce, tak to často dělá tak, že počítá hodiny, které člověk stráví při jednání se státními úřady. Samozřejmě, že v podmínkách byrokratického socialismu takto člověk strávil podstatně více času než za kapitalismu, ale důvod je velice prostý: stát tehdy vlastnil téměř vše. Ze samotného času při jednání na úřadech tedy nevyplývá množství korupce. A že se v tabulkách Transparency International občas objeví jako nejzkorumpovanější země Severní Korea, je nesmysl. Velká korupce tam nepřichází v úvahu. Když si představíte drakonické tresty za korupci v Severní Koreji, nevěříte, že by tam korupce byla vysoká. Navíc nikdo nemá přesné informace o situaci v této zemi.

Podstata rozdílu mezi včerejší a dnešní korupcí je ale v tom, že korupcí získáváte peníze. A funkce peněz za byrokratického socialismu je odlišná od funkce peněz kapitalismu. V byrokratickém socialismu nešlo použít peníze jako kapitál, nešlo je investovat za účelem zisku. Nešlo je shromažďovat ani jako poklad, protože o tom by byly informace a otázka by byla, kde jste takové peníze získal. Tím nechci říct, že korupce nebyla, samozřejmě že byla, ale zákonitě musela být menší, protože měla jinou funkci.

Na konci éry byrokratického socialismu, když už nastupovali veksláci a funkcionáři, kteří si chtěli udržet privilegia tím, že se budou účastnit změny společenského řádu, korupce narůstala. Narůstal i nepotismus, kdy funkcionáři dosazovali na důležitá místa své děti, aby tak zdědily privilegia. To všechno bylo, ale ve srovnání s tím, co přinesla transformace, to je v podstatě směšná záležitost. S transformací přichází představa, a to i vinou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, že není zapotřebí mít tři druhy vlastnictví: státní, družstevní a soukromé vlastnictví. Že je třeba vše zprivatizovat. Privatizovalo se prostřednictvím státu – půjčil jste si v bance, předložil jste projekt a pak bylo na úředníkovi, zda projekt schválí, či nikoliv. Za pár milionů jste tak mohl získat miliardový majetek – samozřejmě za předpokladu, že se umíte o tyto miliardy náležitě rozdělit. S tímto problémem se potýkáme dodnes. Vytvořila se totiž politická kultura, v níž je podnikání s politikou srostlé. Kdy politika není službou, ale byznys jako každý jiný.

Pokusy, které dělal Miloš Zeman coby premiér s akcí Čisté ruce, narazily. Vyšetřovat to ještě zvládali, ale prokuratura a soudy už nekonaly. Tam už se dokázali tuneláři dělit. Akce Čisté ruce proto skončila tak, jak skončila. Sociální demokracie místo, aby napravila chyby privatizace, je prostě legitimizovala. Zdá se, že historickou rolí sociální demokracie v postsocialistických zemích je posvětit ekonomickou transformaci. Tím se vytvořila obrovská sociální diferenciace, což je rakovina celého Západu. A když se podíváte třeba na nedávno zveřejněné prognózy pracovníků NASA, na jejich představu, jak bude vypadat budoucnost, tak se ukazuje, že zásadním problémem, ne-li největším, je narůstající sociální diferenciace.

Můžeme si namlouvat, že se nám Evropská unie ekonomicky vzpamatovává, i když jde o růst v rámci statistické chyby. Problémem však zůstává 26 milionů nezaměstnaných, že 53 procent mladých lidí ve věku 18 - 24 let ve Španělsku je bez práce. A že máme v Evropské unii 120 miliard euro, které se ročně ztrácejí kvůli korupci. Korupce funguje jako urychlovač ekonomických procesů kapitalismu. Je to zkratka, která umožňuje spousty podnikatelských projektů. A navíc je třeba říct, že statistika si s tímto fenoménem neumí poradit. Korupce z dob byrokratického socialismu se rozdělila na čistou korupci, legální či tolerovaný lobbing a na provizi mezi soukromníky. Takže čísla o míře korupce jsou ve skutečnosti mnohem vyšší, než jaké uvádějí oficiální statistiky.

Je dnešní korupce produktem socialismu a má kořeny tam? A do jaké míry jde tedy v případě dnešního korupčního jednání o dědictví z éry minulého režimu?

Povaha korupce je úplně jiná. Dědictví minulého režimu to může být v měšťáckých vrstvách, bavíme-li se o morálním rozměru, ne o  urychlování ekonomických procesů kapitalismu. Pochopitelně pro určité skupiny, zvlášť na konci byrokratického socialismu, od řemeslníků po veksláky či při shánění nedostatkového zboží se korupce stala součástí života. Z ekonomického hlediska se jednalo pouze o drobnou korupci. Z morálního hlediska to ovšem byla korupce stejně odsouzeníhodná, jako tunelování bank. V období transformace pak korupce dosáhla gigantických rozměrů. Když jsem v roce 1998 psal knihu o transformaci, tak mi vycházelo, že kvůli tunelování zmizelo čtyři sta miliard korun. Poté sociální demokraté udělali propočty a vyšlo jim kolem šesti set miliard. Bude to pravděpodobně někde k bilionu korun. Otřesnější je samozřejmě situace v Rusku. Tam jen vývoz kapitálu během transformace za Jelcina činil podle odhadů 300 miliard až jeden bilion dolarů.

Kdyby nepřišla sametová revoluce, jak by to ovlivnilo naši situaci z hlediska korupčního prostředí? Co všechno mohlo být jinak? Kde vidíte nějaké dějinné křižovatky před revolucí, v jejím průběhu nebo po ní?

Podle mého názoru, a to se v knize snažím i ukázat, jsme v roce 1989 vůbec neměli možnost výběru cíle. Měli jsme pouze možnost výběru techniky předání moci. Musím říct, že dodnes není doceněná role Ladislava Adamce, který má hlavní zásluhu na tom, že ono předání moci proběhlo u nás kultivovaně. Rozhodnutí ale bylo, jak už jsem uvedl, v zásadě geopolitické. Gorbačov - pokud já vím, a tak mi to říkali informátoři, kteří projížděli Moskvou - chtěl mít Československo takzvaně vyřešené do setkání s Bushem na Maltě (summit na Maltě se konal 2. prosince 1989 – pozn. red.). A bez opory v Moskvě zdejší kádry neuměli rozhodovat. Nemluvě o tom, že nebylo možné vytvořit jakýsi socialistický skanzen uprostřed Evropy, když všude kolem ve středovýchodní Evropě, s výjimkou Rumunska, padly komunistické vlády.

Varianta cesty k jinému cíli ale přicházela v úvahu ještě v polovině osmdesátých let. Volba však byla na Moskvě, která se mohla rozhodnout jít například čínskou cestou. Názory, proč to neudělala, se různí. Obecně se dá říct, že ukázkou smrtelné choroby byrokratického socialismu bylo to, že se nenašly vnitřní síly, které by zabránily nejprve Brežněvovi, aby vládl, když už toho nebyl fyzicky schopný, a poté Gorbačovovi, který prováděl úplně nesmyslné reformy, které pohřbívaly nejen režim, ale i stát. Někteří z nás, kteří jsme tehdy dělali politiku v Československu, cítili, že to, co páchá Gorbačov, je sebevražda, a nás to stahuje s ním.

Byly tedy nejméně dva modely, jak reagovat na bariéry byrokratického socialismu. První model je čínský, tedy rychlé ekonomické a pomalé politické reformy. Druhý pak ten Gorbačovův, tedy rychlé politické a pomalé ekonomické reformy. Když děláte v zemi, kde máte nedostatkové spotřební zboží, rychlé politické a pomalé ekonomické reformy, tak prodlužujete fronty na nedostatkové zboží. A naštvanost lidí roste.

V knize také píšete, že korupce je nesmrtelná. Znamená to, že veškeré snahy o její eliminaci jsou k ničemu?

Systém je postavený tak, aby korupce napomáhala jeho přežití. Když se však nebudeme korupci bránit, když se nebudeme bránit těm sociálně-darwinistickým principům, které přináší kapitalismus, jako je vykořisťování, militarismus, tak tyto zlodějské principy budou bobtnat. Boj musí být veden tvrdými metodami, jinak naroste zlodějna a přijde fašizace.

Můžete být konkrétnější? Jaké kroky tedy doporučujete?

Situace se částečně změnila, protože velká privatizace skončila, nastupuje nová generace politiků a oligarchové mají také zájem na tom, aby se zmenšila korupce, protože chtějí stabilizovat majetkové poměry. Vytváří se řada netušených spojenců pro lidi, kteří bojují proti korupci z morálních důvodů. V rámci tohoto širokého bloku je třeba jednoznačně pranýřovat problémy a útočit na konkrétní příklady korupce. Tyto útoky by měly provádět nevládní organizace, státní orgány a samozřejmě média, která jsou podle mého názoru nejslabším článkem demokracie v Česku.

Někteří politici dnes zastávají názor, že dnešní systém kvůli všemožným regulacím a přerozdělování brání tvorbě bohatství a jedinou obranou lidí je tudíž útěk z oficiální ekonomiky do takzvaně šedé ekonomiky. Co by to znamenalo?

Problém šedé ekonomiky je něco trochu jiného než korupce jako taková. Je to ale také odliv peněz do sfér nedosažitelných pro stát. Daňové úniky díky šedé ekonomice představují však směšnou částku ve srovnání s korupcí a s úniky do daňových rájů.

autor: Petr Kupka