Tajemství obrazců Nazca

CT24: Jihoperuánská poušť ukrývá jednu z největších záhad lidstva: obrovské obrazce vyryté do země. Zvířata, lidské postavy a geometrické obrazce pokrývají plochu stovek čtverečních kilometrů. Minulé generace je považovaly za starověké závodní dráhy, případně za astronomický kalendář. Někdo v nich dokonce viděl důkaz existence mimozemských civilizací. Kdo je však vytvořil a jaký je jejich význam? Americká archeoložka Christina Conleeová kope v Peru na prehistorickém sídlišti. Jejímu týmu se v průběhu posledních 7 let podařilo odkrýt důležité důkazy existence tajemné starověké civilizace jménem Nazca. Nejdůležitější objev však učinila v roce 2004.

Pouštní národ

Uvnitř starodávného hrobu z období kultury Nazca spočívala pod metrovou vrstvou písku lidská kostra. Vzhledem k tomu, že po lebce nebyla v hrobě ani stopa, dospělo se k závěru, že musí jít o bezhlavé tělo. Archeologové nalezli dokonce i důkazy, podle kterých se jednalo o tvůrce tajemných linií a obrazců. Na planině i na keramice jsou k vidění stejné obrazce: např. nádherně vypracované dravé velryby kosatky. Kosatka, mocná bohyně oceánu. Pavouk, spojovaný s dešťovými srážkami. A opice, symbol sousední, životem kypící Amazonie. Ikonické obrazy, často se vztahující k vodě, se nejprve objevily na keramice. Až později se zhmotnily do podoby obrovitých obrazců na pouštní planině. Ty nejslavnější sice zobrazují nám známá stvoření. Drtivou většinu z nich však tvoří obrovité geometrické obrazce. Jejich linie, dosahující občas i délky několika kilometrů, se kříží, a místy vytvářejí nepochopitelná bludiště. Jsou jich tu doslova tisíce. Je jich tolik, že dodnes neznáme jejich přesný počet.

Nacházejí se v jižním Peru, kde poušť hraničí s úpatím And. Generace jejich tvůrců se víc než 8 století dřely v prudkém žáru pouštního slunce, aby vytvořily jednu z největších záhad lidstva. Vědci v posledních 2 desetiletích prohledávali pradávná nazcaská sídla v naději, že v nich naleznou odpověď. Z útržkovitých důkazů pak postupně sestavovali obraz kultivovaného pouštního národa. Nazcové žili na jednom z nejsušších a nejnehostinějších míst na Zemi. Přeměňovali úzké pruhy úrodné půdy na zelené oázy. Po staletí budovali důmyslné systémy zavlažovacích kanálů. Ke svým polím dopravovali to málo vody, které měli k dispozici. Zároveň stavěli ohromné chrámy, kde uctívali své bohy a pohřbívali mrtvé. Jejich civilizace tu pohřbívala téměř jedno tisíciletí. Po roce 700 našeho letopočtu však zmizela a nechala po sobě jen záhadné obrazce. Co tyto pozoruhodné lidi vedlo k vytváření obrazců? A proč kromě bezhlavého těla pohřbili do země i stovky oddělených hlav?

 

Moderní archeologie

Hlava je znamením života. Bez hlavy nelze žít. Jedná se proto o velice mocný symbol. Symbol kultury Nazca. Na pohřebních nádobách jsou často k vidění obrazy oddělených hlav v rukou lidí i bohů. A lebek, z nichž vyrůstají stromy. Je to jasný důkaz, že tihle vynalézaví zemědělci a tvůrci tajemných obrazců praktikovali lidské oběti. Pochopíme-li důvody těchto hrůzných obřadů, pak možná odhalíme i záhadu nazcaských obrazců. Archeologové chtějí využít robotickou helikoptéru k pořízení vůbec první trojrozměrné digitální mapy nazcaských obrazců. Digitální kamera připevněná ke spodní části helikoptéry dokáže pořídit stovky snímků ve vysokém rozlišení. Digitální model je neobyčejně podrobný, protože fotoaparát s vysokým rozlišením dokáže na zemi zachytit i podrobnosti o velikosti 5 centimetrů. Díky podrobné trojrozměrné mapě může tým vědců pochopit význam nazcaských obrazců neboli geoglyfů. Mapa složená z leteckých snímků pořízených z velkých výšek vytváří úplný obraz. Propojuje tajemné obrazce s pouštní krajinou a starověkými sídly.

Moderní archeologie v sobě sdružuje různé obory. Využívá nejnovější technologie. Spojením všech výsledků dostaneme mnohem ucelenější obraz starověkého světa. Robotická helikoptéra provede za několik hodin práci, která by ze země trvala celé týdny. Koncem dne máme trojrozměrnou fotografii, kterou můžeme různě přesouvat. Můžeme ji otáčet, zvětšovat. Můžeme díky ní nad terénem přelétat, procházet se po něm. Dokonce z ní můžeme vytvořit i pohyblivou animaci. Archeologové mohou teď studovat orientaci a vzájemný vztah stovek obrazců. Digitální mapa už nyní zahrnuje víc než 1.500 geoglyfů. A v budoucnu by se mohla dokonce ještě rozrůst a pokrýt celou plochu nazcaské pampy. Umožní tím rozbor některých neikoničtějších geoglyfů. Součástí digitální mapy bude i zeměpisná délka a šířka jednotlivých objektů, jejich rozměry, plocha i jejich vzdálenost od dalších obrazců. To vše vědcům umožní prověřit různé teorie pomocí nebývalého množství důkazů.

Jedna z populárních pověr tvrdila, že obrazce jsou viditelné jenom ze vzduchu. Před zhruba 80 lety začala nebe nad pouští křižovat první letadla. Jejich piloti žasli nad obrazy, které jim probíhaly pod nohama. Letecký pohled pak inspiroval ty nejfantastičtější teorie o tom, že linie představují jakýsi vyspělý astronomický kalendář. Nebo že to jsou přistávací dráhy pro stroje mimozemšťanů. Náš tým však s pomocí digitální mapy zjistil, že většina geoglyfů je viditelná nejen ze vzduchu, ale i z okolních kopců. Potvrzuje to naši hypotézu, že geoglyfy mohli pozorovat i místní obyvatelé. To vyvrací teorii o jejich vytvoření mimozemšťany. Mapa současně pomohla vědcům pochopit chronologii i vývoj jednotlivých obrazců.

Kombinací radiokarbonové metody s dalšími analytickými metodami došli k závěru, že podoba geoglyfů se časem měnila. Rané nazcaské geoglyfy mívaly často podobu božstev či zvířat. O několik století později je vystřídaly rozměrnější geometrické obrazce. Jejich konstrukce však byla bez ohledu na tvar jednoduchá a účelná. Specialisté vyznačili obrazec pomocí primitivních vyměřovacích technik, při kterých používali jen dřevěné kolíky a bavlněné motouzy. Jakmile vyznačili tvar obrazce, nastoupili dělníci, kteří z vyznačených polí odstranili kameny. Vesničané hromadili odstraněné kameny po stranách linií. Tím vytvořili jakousi ochrannou hráz proti větru. O zbytek se postaralo suché pouštní klima a obrazce zakonzervovalo na celá staletí.

 

Extrémní podnebí

Tvorba těchhle obrovských geoglyfů musela zabrat řadu dní. Venku na pampách nebyla ani voda ani stín. Voda byla pro starověkou kulturu Nazca drahocenný poklad. Opakující se období sucha po roce 400 našeho letopočtu začala ohrožovat jejich samotnou existenci. Rok co rok turisté chtějí vidět linie v Nazce. Město má 24.000 obyvatel, živí je zemědělství. Ale starověká Nazca jim zajišťuje živobytí. V těchhle podmínkách znamená voda v podstatě život. Zdejší ekosystém je však všechno možné, jenom ne stabilní. Řeky tečou a vysychají, což může pro místní farmáře znamenat katastrofu. V delších časových obdobích jsou klimatické výkyvy ještě extrémnější. Právě tenhle unikátní ekosystém přitahuje pozornost geomorfologa Bernharda Eitela. V hornaté krajině severně od Nazcy neušly Eitelově pozornosti velké okrové pruhy na příkrých úbočích kopců. Netrénovanému oku se jeví jen jako běžné střídání barev. Pro Eitela ale znamenají objev. Tohle je spraš, navátá uloženina zpevněná rostlinstvem. Spraš je usazená hornina navátá větrem, vzniká jen díky přítomnosti trávy a dalších rostlin.

Dvě nezávislé řady důkazů společně vedou k pozoruhodnému závěru. Zkuste si schválně představit krajinu pokrytou zeleným kobercem trávy narušeným jen sem tam nějakými keři. Před zhruba 10.000 lety bylo tohle místo vlhčí a zelenější, než je dnes. Celá krajina byla porostlá travou a křovinami, čímž logicky vábila první lovce a sběrače. Takové životem kypící místo muselo tehdejší lidi přitahovat. Byl to však jen pouhý přelud. Kolem roku 100 př. n. l., kdy se objevila nazcaská kultura, se zelené louky zas postupně měnily v poušť. Podnebí bylo stále sušší a tehdejší lidé se museli vyrovnávat s obdobími sucha trvajícími někdy celá desetiletí. S vodou tu jsou problémy i v takzvaně dobrých letech a zavlažování polí je závislé na dešťových srážkách z hor. Jenže v období sucha odtud nepřiteče ani kapka. Nedostatek vody ovlivňuje vše: zemědělské plodiny, výrobu keramiky a dokonce i lidské zdraví.

U lidí pohybujících se na samé hranici přežití vzniká velmi silné pouto k bohům, k oněm mýtickým bytostem, které by jim mohly pomoci přežít. Extrémní podnebí inspirovalo lidi kultury Nazca nejen k novotám, ale i k děsivým obětem, které však mohou poodhalit roušku tajemství nad jednou z největších záhad lidstva. Nazcy nepřestávalo trápit sucho. Kolem roku 400 našeho letopočtu však pod zemí objevili tajemství. Díky němu by mohli přežít. Byly to podzemní studny. Těmhle spirálovitým studnám se říká puquios. Kameny lemované příkopy, odváděly podpovrchovou vodu k polím v údolí.

 

Lidské oběti

Vzorek poslouží jako základ pro celou sérii chemických testů. Spolu s testy, provedenými na bezhlavém těle, pomohou zjistit, kde ten člověk žil a kde zemřel. V laboratoři v Nazce probíhá zkoumání lidských ostatků. Kvůli zjištění mužova původu byl odebrán malý vzorek z jeho kosti. Jednou z metod, jak zjistit mužův původ, je stronciový test, s jehož pomocí by nám měly mužovy kosti prozradit, kde žil v minimálně posledních 10 letech svého života. Stronciový test spojuje lidské ostatky s jejich přirozeným prostředím. Takže pocházel-li bezhlavý muž z národa Nazca, vepsalo se zdejší pouštní prostředí nesmazatelně do jeho kostí. A jakmile budou archeoložky vědět, odkud muž pocházel, budou moci snáze určit i důvod jeho smrti. Jednou z možností mohl být i boj o vodu.

Puquios byly určitě vzácné, a díky tomu se daly snadno hlídat. A máte-li k vodě přístup, můžete rozhodovat, kam poteče a kam ne. Což musela být zejména v obdobích sucha otázka života a smrti. Ovládala-li jakákoli nazcaská vesnice puquios, měla osud ve vlastních rukách. V poušti je smrt běžnou součástí každodenního života. Pro Nazcy však život smrtí nekončil. Vnímali ji jen jako určitý druh přerodu, který je pouze zavede do jiného světa. Mrtvé tělo zabalili a zavázali do polohy vsedě, a tím ho připravili na pohřební obřad. Mrtvé pohřbívali do země, aby se stali její součástí, možná aby se připojili k předkům. V očích své komunity však zůstávali stále naživu. Příslušníci společenské smetánky byli ale pohřbíváni na zvláštním místě. Tímhle posvátným místem dosáhla kultura svého vrcholu.

Podle výsledku stronciového testu byl ten muž místní, což znamená, že byl členem nazcaské komunity a byl pohřben na jejím území. Byl pohřben se všemi poctami, čemuž nasvědčuje i kameninová nádoba po jeho boku. A právě tahle nádoba se stala klíčem k rozluštění celé záhady. Nádoba vlastně zpodobňuje hlavu člověka, z níž vyrůstá strom, symbol života, obnovy a obrození. Nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o popraveného nepřítele. Podle Nazců závisel jejich život na rozmaru mocných bohů. Věřili, že bohové na ně mohou kdykoli seslat sucho, případně vrátit do koryt řek vodu. Obětování svého života nebo prolití vlastní krve byl ten největší dar, který mohl člověk své komunitě dát.

Podle všech dostupných důkazů, z výsledků stronciového testu, ze způsobu, jakým byl muž pohřben a konečně i podle pohřební nádoby nalezené v hrobě, se muselo jednat o velmi váženého muže, který buď nabídl svůj život, nebo byl vybrán jako oběť, aby svou smrtí zajistil budoucnost svému společenství. Historie však smýšlela jinak a kultura Nazca po roce 700 našeho letopočtu zmizela. I navzdory všem obětem, které jí měly získat přízeň bohů. Moc jejich vůdců postupně upadala a nakonec si je podrobili horalé huarijské kultury.

 

Chrámy pod otevřeným nebem

Cahuachi, srdce starověké civilizace Nazca. Hory navátého písku skrývají víc než 40 pohřebních staveb. Středem Cahuachi je velká pyramida tyčící se do více než 30m výšky. V jejím nitru se skrývá labyrint průchodů, teras a náměstí. Poutníci sem přicházeli, aby se poklonili svým mrtvým a uctili bohy. Konaly se tu i hrůzné obřady, při kterých byly obětovány lidské hlavy. Archeolog Giuseppe Orefici tu za tři desetiletí výzkumů objevil desítky hlav, ale žádná těla. Ve všech případech se jednalo o příslušníky kultury Nazca, kteří byli uvnitř tohoto obřadního centra obětováni. Jen několik kilometrů od tohoto obřadního centra se nachází největší koncentrace geoglyfů na světě. Podle Oreficiho to není náhoda. Obrazce i samotné Cahuachi prý byly dvěma částmi jedné náboženské představy. Obrazce i Cahuachi mají stejný význam. Cahuachi je uzavřený prostor, obrazce jsou na otevřeném prostranství, ale obojí má stejný význam. Obřady, které se konaly tady, se odehrávaly i na geoglyfech.

Náboženský význam přisuzuje obrazcům i Johnny Isla. Isla zkoumal hromady kamení nalezené na mnoha různoběžnících. Na dvanácti různých místech se na různoběžnících našli jakési vyvýšené kamenné plošiny. Lidé celá léta předpokládali, že se jedná o hroby. Islovy výkopy však přinesly překvapení. Nalezl v nich stejné obětní dary jako v Cahuachi, tedy keramické obětní misky na jídlo. Obětiny potvrzují Islovu teorii, že geoglyfy sloužily jako chrámy pod otevřeným nebem. Nejvýznamnější Islův nález však pochází z oceánu. Našli se neporušené i rozlámané lastury rodu Spondylus, které se téměř vždy vztahují k dešti a k vodě. S určitostí můžeme říci, že Nazcové vytvářeli tyhle geoglyfy jako oběť svým bohům. Šlo o součást obřadu zasvěceného vodě a úrodnosti.

Voda a úroda. V oblasti tak náchylné k extrémnímu suchu byste asi stěží našli něco, čeho by se zdejší lidé báli víc. Současní archeologové se domnívají, že geoglyfy vznikly jako obří jeviště pro náboženské obřady konané ve prospěch vody a života. Oběť se uskutečnila rozbitím obětiny. Pro Nazcy byl ten čin jakousi formou smlouvy s bohy. Přicházeli do těchto pamp, aby se ke svým bohům modlili za déšť a za úrodu. A právě to byla ta nejpravděpodobnější funkce geoglyfů.