Tam si nesedejte

PatriaOnline: Vše, co budete číst níže, se doopravdy stalo – tuto sobotu, uprostřed slunečného dne, v jedné turisticky frekventované vísce uprostřed Šumavy. Doba trvání je cca 20 minut, místem pak necelý rok otevřený penzion resp. turistický kiosek resp. mini-koloniál (tj. vše v jednom).

Scéna č. 1 – Blázniví Němci

Prostor pro hosty, kde mohou po výletě na běžkách složit nohy a dát si něco malého k jídlu nebo pití, čítá tři dřevěné stoly s lavicemi. Na konci jednoho z nich se povalují dva plastové tácy, na nich netknuté talíře s polévkou červeno-oranžové barvy (gulášová nebo dršťková, nic jiného to být nemohlo) a rozpité pivo. Po chvíli se k těmto sirotkům přišourá (snad) majitel penzionu a s omluvným výrazem na tváři všem nahlas oznámí, že „to tam nechali ti Němci, co nedokázali pochopit rozdíl mezi gulášovou a dršťkovou. Tak odešli.“ A do toho si přisadila jeho manželka, která obsluhuje za barem – „Já jsem se jim to snažila vysvětlit, ale nevím, jak se to řekne německy a oni česky neumí.“ Kdo by to byl řekl…

Scéna 2 – Tam si nesedejte

Přišla nová zákaznice. Objednala si u baru (nad barem se skví kolosální nápis „Bez obsluhy“) a s kouřícím čajem a Tatrankou se jala sunout k jednomu ze třech volných dřevěných stolů. Logicky zvolila ten nejmenší, protože byla sama a nechtěla blokovat místa pro případnou větší skupinu. V tu chvíli se však od baru ozval pronikavý hlas paní majitelky, která zahlaholila – „Slečno, tam si nesedejte, tam teď bude obědvat majitel“. Slečna (dodnes to nedokážu pochopit) sklopila uši a poslušně zamířila k jinému stolu. Pan „majitel“ si mezitím z upatlané várnice nalil tu zpropadenou dršťkovou polívku a šel si sednout na „své“ místo. Být na místě té slečny, vylil bych čaj panu majiteli na židli, poslal je oba do patřičných míst a šel své peníze utratit někam jinam.
 
Scéna 3 – Termo-prádlo

Další zákaznice, tentokrát evidentně zmrzlá jak drozd. Poté, co malinko roztála, se šla podívat do přilehlého koloniálu, kde si vybrala termo-tričko s dlouhým rukávem. Podle fialového nádechu na jejích rtech by za něj byla ochotná zaplatit cokoliv. Paní majitelka si však řekla (jen) o nějakých 200 Kč a nabízí se tak otázka, zda a) šlo o takový šunt, že neměl cenu ani 10 % této sumy nebo b) majitelku ani nenapadlo obchodně využít situace a účtovat si více resp. nabídnout klientce něco dalšího, co by ji zahřálo.

Proč to všechno říkám? Primárně proto, že:

a) Tyto nominálně veselé příběhy bohužel přesně ilustrují slova české designérky Dominiky Applové, která při besedě v pražském centru DOX poznamenala, že „v Čechách děláme u našich produktů technický vývoj, ale prodej a marketing zajišťujeme ze zahraničí. Češi totiž neumí prodávat.“

b) Slovíčko „krize“ je v maloobchodě v současnosti zbytečně nadužívané. Pokud si někdo může dovolit svému zákazníkovi říci, ať si jde sednout jinam, protože majitel si přesně na jím vybrané místo odnese polívku, žádnou nouzí nejspíš netrpí.

c) Povstání „Anonymous“ je v médiích citované dnes a denně. Podle mě je čas, aby povstali také zákazníci a začali se chovat tak, jak se sluší a patří… to by se teprve začaly dít věci!

Od zítřka se opět vracíme k investičně-ekonomickým tématům…

Petr Žabža