Markéta Šichtařová

14.02.2012 12:47

MFDnes:

Zradili jsme EU. Hurá – destrukce bude těžší!

Můj dědeček měl léta „bolavá záda“. Lidový to výraz pro přetíženou páteř. Prostě dělal věci, na které páteř nebyla stavěná. Nosil pytle s cementem. Hrbil se nad záhonky. Okopával brambory. (Ne že by to bylo nutné.) A když ho večer po všech těch skopičinách bolela záda, vzal si Ibuprofen. Když to nestačilo, přidal hrst Paralenů. A protože to obyčejně pořád ještě nestačilo, zajedl to Tramalem, který mu lékař ochotně předepisoval. A ráno zase nastoupil: lopata, krumpáč, přeházet si aspoň jednu hromadu písku. (Ne že by musel. Jenom si neuměl představit život bez práce.) Bolest pro něho byla něčím špatným, přebytečným, co se musí vymýtit a zadupat za každou cenu do země, protože ho to omezuje.
Nikdy ho nenapadlo dívat se na bolest jako na „požehnaný signál seslaný shůry“ – totiž jako na geniální prostředek, kterým naše tělo s námi komunikuje. Skrze který nám umí přesně říct, co se mu nelíbí. Tělo mu bolestí říkalo: „Je ti 70, tak na co si to hraješ? Jeď do lázní, vytáhni si lehátko na sluníčko, nebo si prostě jen vezmi knížku, ale už mne nenič. Já už nechci ty pytle s cementem dál tahat.“ Dědečka nenapadlo, že ho tělo prostě jen varuje, prosí o pomoc a radí mu, že má zvolnit. Tělo bylo umlčeno další várkou opiátů. A umlčená páteř musela snést další den s krumpáčem.
Až do okamžiku, než to frustrovaná páteř vzdala totálně. Dědeček skončil na operačním sále, kde málem zemřel. A vrátil se jako doživotní mrzák. Páteř si prosadila svoje – teď už bude mít klid. Akorát že dědeček neunese pomalu ani lžíci.
Mohla bych teď psát o tom, jak idiotské je naše zdravotnictví. Že lékaři místo aby vysvětlili dědečkovi, že se neuzdraví, pokud bude potlačovat varovné příznaky a neodstraní příčinu, ještě ho v tom podporovali (že by bylo výnosnější mít pacienta než nemít ho?). (Ano, zdravotnictví idiotské je.) Ale já nejsem lékař; když přemýšlím nad svým dědou, vidím v tom krutou symboliku celého dnešního světa.
Česká republika společně s Británií se na rozdíl od ostatních 25 zemí EU zatím nepřipojila k Fiskálnímu paktu, který vítězoslavně upekl poslední bruselský summit pod taktovkou paní Merkel. Prý je to průšvih. Slyšeli jsme takové to povídání o izolaci, o nezodpovědnosti, dokonce snad o neslušnosti či zradě… Zkrátka o tom, jak moc jsme si ublížili. Asi jako když člověk s pochroumanými zády pošle svého doktora, který všechno ví a všechno zná, do háje, a místo Ibuprofenu si vezme dovolenou. (Kolik bude takových lidí? Možná 2 z 27…?) Fiskální pakt - rozumějme, předání části státní suverenity do Bruselu – je prý totiž moc důležitý. Pod pohrůžkou pokuty zakazuje jednotlivým zemím mít větší schodek státního rozpočtu než půl procenta HDP, leda že by se země právě nacházela v „hluboké recesi“.
Takže si to přeložme do češtiny. Země, které vítězoslavně podepsaly Pakt a uzavřely tak s Bruselem svazek těsnější, než mají jednotlivé unijní státy USA s Washingtonem, a těsnější, než mají jednotlivá města či kraje s vládou celé ČR, se tím vlastně zavázaly, že budou dál vyrábět schodky svých veřejných financí. Buď „malé“, když se jim bude dařit, nebo velké, když se jim dařit nebude (dařit se jim nebude).
Země jako Řecko, Portugalsko či Itálie dostanou nové úvěry. Zoufalé volání těchto předlužených ekonomik o pomoc nebude vyslyšeno. Tyto ekonomiky se kvůli svému předlužení vznáší nad okrajem bankrotu. A tím, že se nejsou schopny dostat k penězům, vyřvávají do světa poslední varování, že všechno je špatně. Že se Evropa chová jako cvok, když se dál zadlužuje. A co Evropa udělá? Potlačí varovné příznaky. Umlčí předlužené země tím, že jim poskytne další úvěr. A uzavře s velkou pompou Fiskální pakt, který legalizuje zadlužování další. Pakt prý Evropu vyléčí.
Ne, Pakt Evropu nevyléčí. Další úvěry i celý slavný Pakt jsou jen dalšími opiáty, které maskují, že Evropa se dál chová sebedestrukčně. Novým úvěrem překleneme další dva měsíce, než budeme tam, kde před jeho poskytnutím. Paktem na pár týdnů uchlácholíme finanční trh, že pacient se údajně léčí.
Pacient se ale nevyléčí, protože jsme od základů nezměnili své chování. Své myšlení. Předlužené země nemají v eurozóně co dělat. Celý jih Evropy by potřeboval jinou a slabší měnu než euro, aby mohl získat zpět část své ztracené konkurenceschopnosti. Pár zemí by potřebovalo zbankrotovat. A my všichni nepotřebujeme odevzdat svou odpovědnost Bruselu a slibovat mu, že se už napříště budeme zadlužovat „jen trochu“. Potřebujeme politiky, kteří budou mít dost rozumu, aby za a) nad Bruselem mávli rukou a za b) přestali nás zadlužovat ne kvůli hrozbě pokut, ale proto, že každý dluh každou ekonomiku poškozuje a zpomaluje.
Za a) jsme udělali, zaplaťpámbu. Čím to jenom je, že nějak nemohu uvěřit, že uděláme i to za b) ?
Markéta Šichtařová

Pomohli jsme? Bojme se hyperinflace!
No tak jo, česká vláda se tedy z nějakých - pro mne záhadných pohnutek – rozhodla, že nasadí všechny páky, aby Českou národní banku „donutila“ půjčit MMF zhruba 38 miliard korun. Neboli skrze MMF půjčit vlastně jihu Evropy. Že prý když jsme žádáni o pomoc, bylo by neetické odmítnout. Fajn. Nechme stranou, jestli to je pro nás, věřitele, výhodné nebo nevýhodné. (Myslím, že B je správně.) Ta mince má ještě druhou stranu. Totiž když už tak pěkně eticky pomáháme, docela by se slušelo vědět, jak moc ta naše pomoc je výhodná pro dlužníka. Totiž pro eurozónu.
Nejprve taková malá exkurzička do nepříliš vzdálené historie. Píše se rok 2008 nebo 2009. Co je v Evropě? Recese. Co dělá Evropa? Šrotovné. A přebírá banky státem. A navyšuje své rozpočtové schodky. „Chytří“ světoví ekonomové a ještě „chytřejší“ evropští politici hřímají: Čím víc peněz do ekonomiky nalijeme, tím dřív s krizí zatočíme. Čím víc se zadlužíme, tím víc ekonomiku podpoříme. (Šichtařová v té době brblá jak piliňák, že léčení dluhu dluhem ještě nikdy nic dobrého nepřineslo, leda tak rychle přinese novou krizi.)
Střih, jsme v roce 2012. Recese na krku. Důvod? Ona nám to ta Evropa tak trochu přehnala se svým šrotovným, záchranami bank a navyšováním rozpočtových schodků. Nějak se nám předlužila. Hospodářskou krizi v roce 2009 novými výdaji do ekonomiky sice nevyléčila, zato si přivodila dluhovou krizi. A dluhová krize zase přivodila už dva bankroty Řecka během dvou let. (Protože mezi námi, bankrot země je definován jako odpis jejího dluhu. Řecko svůj dluh odepsalo už v roce 2011 a teď, na počátku roku 2012, jej odepisuje podruhé. Proč jenom politici bankrotu neříkají bankrot? Nejspíš proto, že si krádežím peněz z bezpodílového vlastnictví manželů navykli říkat odklánění.) A co Evropa a svět dělá?
Česká vláda schvaluje půjčku MMF neboli eurozóně. To aby se evropský dluh tak trochu navýšil (o 38 miliard).
MMF přemýšlí, kde si půjčit „pár“ dolarů, aby je vzápětí půjčil eurozóně. To aby se nám ten evropský dluh tak trochu navýšil (o 600 miliard).
„Chytří“ světoví ekonomové a ještě „chytřejší“ politici v Davosu hřímají: Evropa musí do ekonomiky nalít víc peněz! Musí nalít další peníze do bank!  To aby se nám ten evropský dluh ještě o fous navýšil (o X miliard podle aktuální potřeby).
A všechny tyhle peníze, o které si Evropa dusící se dluhovou krizí navýší svůj dluh, který je příčinou její krize, budou naráz uvolněny zejména na jihu Evropy, protože je nejvíc předlužený ze všech. A pak se současně stanou dvě věci.
S první z obou věcí jsou dobře obeznámeni všichni výtečníci, kterým moudří úředníci dlouhá léta radili: „Máte-li problém třeba s hypotékou nebo se spotřebitelskými úvěry, hlavně to probůh neřešte tím, že byste si vzali svůj už stodvacátýosmý úvěr u nějaké obskurní záložny. Když jste předlužení, srdnatě to přiznejte a pokuste se se svými věřiteli třeba dohodnout, ale hlavně se nezadlužujte ještě víc. Potom totiž skončíte v osobním bankrotu a s exekutorem na krku.“ Zkrátka a dobře stane se, že všechny ty předlužené státy, kterým tak úžasně pomáháme tím, že jim dáváme další dluh, začnou naráz bankrotovat stejně jako naše už dvakrát (a nikoliv naposledy) zbankrotované Řecko. (Což nás zase tak moc trápit nemusí, protože s tím všichni rozumní už stejně víc než rok počítají.)
Ale stane se ještě druhá, důležitější věc, a ta mi nahání husí kůži. S dovolením zase malá exkurzička do tentokrát lehce vzdálenější historie. Německo mělo ve dvacátých letech minulého století nepěkný dluh. Nevědělo nic lepšího, než že jeho vlastní centrální banka začala bezcenné německé dluhopisy, které již nikdy neměly být splaceny, skupovat a skartovat a místo nich tisknout ničím nekryté peníze. Jak to skončilo, víme. Hyperinflace, totální rozvrat, válka.
Aby se historie zopakovala, stačí zatraceně málo. Stačí, aby ECB všechny nekvalitní dluhopisy, které nakoupila, škrtla. Aby je prostě odepsala. Aby země, které tyto dluhopisy vydaly, zbankrotovaly. Potom peníze, které ECB použila na nákup jejich dluhopisů, se stanou penězi nově vytištěnými a ničím nekrytými. Úplně stejně jako tehdy v Německu.
A teď pozor: šéfka MMF Christine Lagarde prohlásila, že Řecko už nemůže nadále bankrotovat jen vůči soukromým věřitelům, rozumějme vůči bankám. To prý už nebude stačit. (Heleďme se, objevili jsme Ameriku!) Teď prý je načase, aby Řecko škrtlo svůj dluh i vůči veřejnému sektoru. Neboli vůči ECB. Vážení, netuším sice, zda si paní Lagarde vůbec uvědomuje, co říká, ale ona říká, že zhruba 200 miliard euro, které ECB už použila na nákup řeckých dluhopisů, tím má být vytištěno.
Chápu sice, že myšlení bolí, ale aspoň chvíli přemýšlejme, protože jinak nás to bude bolet ještě víc: ECB si asi vytiskne nějakých 200 miliard euro. My a další pro etiku nadšené země půjčíme MMF, MMF asi 600 miliard euro pošle na jih Evropy. Dluh Evropy umírající na dluh tím ještě nafoukneme, takže jí tím zasadíme ránu z milosti. Další země budou bankrotovat. ECB bude odepisovat další dluhopisy, které jí už nikdo nikdy nezaplatí, neboli bude tisknout další peníze.
Pokud se to stane – a ono to již startuje – pak otázka nezní, zda přijde inflace, ale kdy přijde a jak vysoká bude.
Takže ti, Česká republiko, upřímně gratuluji. Alespoň se svou etickou pomocí budeš mít podíl na ráně z milosti Evropě. Ať žije inflace!

Markéta Šichtařová

Naše půjčka MMF za všechny prachy
Bylo - nebylo, byl jeden Hloupý Honza. A ten Honza se rád válel na peci a nerad pracoval. (Ještě tak dělat někomu konzultanta a „pracovat“ pusou na golfu, to by si uměl představit, ale nesměly by se u toho moc používat ruce.) Protože ale nerad pracoval a rád jedl buchty, brzy mu došly úspory. To mu ale vůbec nevadilo. Vždyť nebylo nic snazšího, než si vzít od místní kampeličky malou půjčku. Když ji měl splatit, půjčil si ještě víc. Z nové půjčky jednak splatil starou, jednak si koupil další buchty. A tak to šlo den za dnem. Pak už se Honza ani neobtěžoval své staré půjčky splácet a jen si půjčoval. A kampelička solila a solila. A když už ani kampelička neměla, z čeho Honzu úvěrovat, začala si i ona půjčovat od Honzových sousedů. A všichni tu hodnou kampeličku chválili, jak pěkně línému Honzovi pomáhá…
Pohádka pěkně na hlavu padlá, co? Když jsem ji tuhle zkusmo vyprávěla pětileté dcerce, abych otestovala její logické uvažování, nenechala mne ji dovyprávět ani k sousedům. Už při druhé půjčce od kampeličky se vzbouřila, proč prý kampelička raději neposlala Honzu do práce. Zajímavé. Pětileté dítě vymyslí, na co nepřijde ani velká šéfová MMF. Protože abychom si rozuměli: Tím Hloupým Honzou je eurozóna. A tou pochybnou kampeličkou je MMF. My všichni jsme ti sousedé, kteří nyní mají kampeličku zaúvěrovat 38 miliardami korun. Aspoň tak si to totiž vláda ve středu vymyslela.
Říkalo se: MMF je tou nejbezpečnější pojišťovnou na světě. Je nemyslitelné, že by nám MMF nevrátil, co si od nás půjčil. Odpovídala jsem: Krizová doba si žádá krizový scénář, kdo si uměl před pěti lety představit, že by zbankrotovala země? No – a teď to za nás rozčísl sám MMF.
MMF se nechal slyšet, že si bude muset půjčit 600 mil dolarů, aby je pak mohl poslat na záchranu toho a onoho. (Přesněji řešeno – zákulisní šeptanda tvrdí, že těch 600 mil dolarů je míněno jen tak na začátek, na rozjezd. Pak by to prý mohlo být ještě jednou nebo dokonce dvakrát tolik.) Jenomže rozvinuté země se k tomu, aby půjčovaly naší kampeličce-MMF, zrovna moc nemají. Tak třeba německá centrální banka prohlásila, že takový kšeft prý „není bez rizika pro německé daňové poplatníky“. A USA zase prohlásily něco v tom smyslu, že s tak riskantním podnikem nehodlají mít moc co do činění. A tak kampelička-MMF oznámil, že když ti nejbohatší nedají, hodlá si prý půjčit od „záložních“ zemí jako Čína, Rusko, Indie nebo Japonsko. (Jen tak mezi námi, zadlužení Japonska by letos mělo dosáhnout 219 % HDP - kam se na něj hrabe Francie, Itálie a spol. Takže kde by Japonsko takové peníze vzalo? A kdyby je mělo, proč by je dávalo?) Nějak jsem nezaznamenala, že by zmíněné země projevily velké nadšení z toho, co se po nich žádá.
Ne že by to MMF zamýšlel, ale tak trochu mimochodem mezi řádky tím na sebe prozradil jednu ne úplně milou věc: Totiž že by hrozně rád půjčoval všem předluženým Hloupým Honzům, ale že už na to sám nemá peníze. A že horko těžko hledá, kde ty peníze vzít. A když se někomu těžko hledají peníze, nepůsobí na mne jako vyloženě superbezpečný dlužník.
Tak co, nenastal už náhodou čas zahodit předsudky, klišé a předprogramované úsudky a podívat se na svět a na naši roli v záchraně Hloupého Honzy obyčejnou selskou logikou?
Markéta Šichtařová

Kupujte marky!
Už jste někdy někomu vnucovali peníze? Mermo mocí jste mu chtěli půjčit? Dokonce jste mu byli ochotni i platit za to, že na vás bude tak hodný a vaše peníze si od vás blahosklonně půjčí? A dokonce jste chtěli půjčit víc, než kolik jste časem zase chtěli vrátit? Že ne? No tak to jste patrně zaspali dobu. Protože dneska se takové novoty, jako je záporný úrok, nosí. Tedy aspoň v Německu.
Nějak se vám to nezdá, že? To bude nejspíš tím, že někdy oči vidí, co vidět chtějí. A čím jsou věci prostší, tím obtížnější bývá je prohlédnout.
Myslím to asi takhle: Mou zahradu navštívili před pár dny zahradníci. Protože věděli, že druhý den přijdou znovu, nechali si svá fidlátka přes noc na zahradě. Druhý den konstatovali, že zmizely: 2 páry rukavic, 1 násada od lopaty, 1 násada od krumpáče, polovina role plotového pletiva, 1 role geotextilie. Jejich logický a zdánlivě neprůstřelný závěr zněl, že v okolí se vyskytuje organizovaná buňka zlodějů. Jenomže následná asi desetiminutová lehká žaludeční nevolnost mého trochu přerostlého pejska ukázala, že tyto předměty nebyly odcizeny, ale zkonzumovány. (Jakkoliv nepoživatelné se zdají.) Vyzbrojeni touto znalostí si nyní můžeme troufnout pohlédnout na aktuální situaci na finančním trhu vykazující obdobnou snahu nezávislého pozorovatele zmást:
V lednu 2012 se stalo neslýchané. Investoři byli ochotni platit za to, že mohou půjčit Německu. Už nechtějí, aby jim Německo platilo úroky za to, že si koupí jeho státní dluhopisy a půjčí mu. Výnosy byly záporné. Nebylo to sice žádné drama, ale záporné prostě byly; nominálně činily -0,0122 %. A to není normální. Tím spíš to není normální, že zbytku Evropy investoři nejsou ochotni půjčit buď vůbec, anebo jen za přímo likvidační úroky. V Německu kapitál přebývá a jinde chybí. Vzniká ohromné pnutí. Takové to pnutí, jaké je naakumulované mezi zemskými deskami těsně před zemětřesením. Ale jak to?
Vysvětlení se na první pohled zdá být jednoduché – asi jako u ztraceného nářadí na mé zahradě. Zdá se, že prostě panuje příliš velký strach a současně nedostatek investičních příležitostí. Budoucnost eura je ve hvězdách a investoři jsou zoufalí - akcie padají, dluhopisy většiny zemí padají, ratingy zemí padají, banky padat teprve budou a inflace roste. Takže se zdá být logické raději si vsadit na jistou, ale malou ztrátu (v podobě stále ještě jakž takž „bezpečných“ německých dluhopisů), než riskovat kdovíjak ohromnou ztrátu (při investici do čehokoliv jiného). No jo, ale tato „logická“ úvaha má v sobě jednu chybu. Totiž stále ještě existují – i v tom dnešním bláznivém světě – další celkem bezpečné a přitom ne tolik ztrátové alternativy. Tak třeba si peníze můžeme nechat doma zahrabané pod uhlím ve sklepě. To jistě není riskantnější než nakoupit německé dluhopisy. Sice to (nominálně) nenese nic, ale to „nic“ je pořád lepší než ztráta v případě německých dluhopisů. Tak o co tu herdek jde?
Tak tedy: jde o nikým nahlas nevyslovené, zato potichu šuškané spekulace, že až to v Evropě bouchne, Německo jako jedna z mála zemí celkem bez úhony přežije. Někteří spekulanti dokonce uvažují tak, že v Německu bude nová měna. A tato nová měna jistě bude – tedy alespoň podle spekulací – brzy po svém zavedení nejrychleji sílící měnou v Evropě. Kdo dnes – podle této logiky – koupí německý státní dluhopis, prodělá sice na úrocích, zato po zavedení nové německé měny vydělá na posilujícím kurzu nové marky.
A najednou to všechno dává smysl.
Můžeme to říct i jinak. Finančníci, kteří tak ochotně „se ztrátou“ vnucují své peníze Německu, vlastně jen ventilují svůj předpoklad, že eurozóna se už brzy zhroutí jak domeček z karet.
Markéta Šichtařová

Kde jenom se ty peníze ztrácí?
Víte, proč se „musí“ zvýšit DPH? Páni nám poslanci navrhují, aby každý do 18 let nosil na sjezdovce povinně helmu. Fajn, zdá se to na první pohled docela rozumné. Ale není to náhodou už jen krůček k povinnosti nosit na sjezdovce povinně helmu až do 100 let? A co takhle helma, když zrovna jdete vyvenčit psa, protože co kdybyste náhodou museli přejít silnici, no ne?
Tedy ne že by byla helma na sjezdovce špatný nápad, já bych bez ní lyže nepřipnula, zvlášť po jedné zkušenosti z dětství, kdy helmy ještě „nebyly“. Tehdy jsem si hrála na machra a při infantilním závodě na téma „kdo bude dřív dole, je borec“, jsem náhle zjistila, že kombinace vysoká rychlost + ledovka = složitější zatáčení. A pak si už jen pamatuji, jak se ten smrk rychle blížil. Bohužel jsem právě byla ve vedení, takže nablízku nebyl nikdo, kdo by to viděl. Probrala jsem v lese až po dost dlouhé době a dodnes nevím, co se během té hodinky dělo. Ale nosit helmu POVINNĚ? Ještě tak u dětí – možná. Ale u dospělých – po vzoru některých zemí? Neznamená vlastně POVINNÁ helma zákaz zemřít, když se mi zachce?  A zákaz zemřít zase znamená, že mé tělo už není majetkem mým, ale majetkem státu – toho státu, který mi zakázal dobrovolně na sjezdovce zemřít. Kupodivu to státu baštíme.
Moje auto se odmítne rozjet, když nejsem připoutaná. Což mám málokdy šanci vyzkoušet, protože jsem známa jako notorický „sebepoutač“ a pokud se náhodou nedobrovolně ocitnu na zadním sedadle a řidič se rozjede dříve, než se stihnu přikurtovat, požádám ho, aby ještě na chvíli zastavil. Ale co kdybych náhodou usilovala o sebevraždu a chtěla se rozjet proti zdi? Mé odhodlání by v tu chvíli bylo irelevantní – technika by zradila. Má to nařízeno shůry – od politiků, kteří došli k názoru, že oni smí prostřednictvím předpisů o bezpečnosti rozhodovat o mém životě a mém těle. A my – lidé – jsme s tím srozuměni. Ono to totiž tak nějak vyhovuje oběma stranám. Pro nás je pohodlnější, když nerozhodujeme, ale je o nás rozhodováno. A pro stát je zase pohodlné, že z nás vychoval poslušné ovečky, které odmítají samostatně se rozhodovat. Ony se totiž takovým tichounkým ovečkám lépe zvyšují daně.
Před nějakým časem politici mluvili o sjednocení DPH na 19 či dokonce 20 %. Výraz „sjednocení“ je marketingově dobře vymyšlený – ono to totiž v realitě znamená zvýšení DPH. Prý to je „potřeba“ kvůli penzijní reformě. Ale brzy se ukázalo, že mezi zvýšením DPH a penzijní reformou je souvislost asi jako mezi počtem indických slonů ve volné přírodě a barvou očí českého premiéra. No a teď tu máme rok 2012, zpomalení hospodářského růstu a další strašení sjednocením, ehm – chci říct zvýšením - DPH na 20 % a zmrazením důchodů. Tentokrát prý kvůli krizi. Konečně se našel „důvod“.
A my, poslušné ovečky vycvičené povinnými helmami, povinně sklopíme hlavu a pomyslíme si: Když to musí být, tak to holt musí být. A vůbec nás nenapadne ptát se, proč vlastně máme posílat státu těch pár dalších miliard z našich kapes a jestli by náhodou nebylo místo toho záhodno trochu víc si posvítit na kulantně pojmenovanou výdajovou kapitolku státního rozpočtu „Neinvestiční transfery příspěvkovým a podobným orgánům“ – když jen za rok 2011 se v ní dokázalo utopit 48,9 mld. Kč. Anebo co třeba neméně marketingově kulantně pojmenovaná kapitolka „Neinvestiční transfery státním fondům“, ve které se schovaly výdaje za 28,2 mld. Kč? Moc pěkné názvy pro moc pěkná místečka pro vysloužilé politiky.
Skoro to vypadá, že si politici myslí, že jsou na svých místech, aby jim lidé odevzdali své bohatství. Co takhle zamyslet se, jak lidem vrátit svobodu?
Markéta Šichtařová

Až přijdou Praví Němci, bude vymalováno
Tuhle Vám přednáším v Bratislavě pro finanční ředitele několika podniků o krásách naší „růžové“ budoucnosti, která je tak trochu černá a už nám klepe na dveře. No a po skončení přednášky za mnou jeden z pánů ředitelů přijde a s velmi vážným výrazem ve tváři mi položí otázku: „No a čím vlastně budou Slováci platit, až se nám ta eurozóna rozpadne?“ Nedalo mi, abych pána s potutelným úsměvem trochu nepopíchla: „Třeba by Češi a Slováci mohli zase zavést společnou měnu, ne?“ Pán se hluboce zamyslel. Ačkoliv jsem svou odpověď nemyslela moc vážně – mám dojem, že ty společné měny už nějak stačily - čekala jsem, že bude následovat dotaz na případné výhody a nevýhody takové společné měny. Ale ne. Po chvíli hlubokého zamyšlení na mne vypálil: „A jak by se ta měna jmenovala?“ Z jeho výrazu bylo v tu chvíli naprosto zřejmé, že jiný název než „Slovensko-česká koruna“ není ochoten akceptovat. Že bychom v ten okamžik kápli na důvod, proč spojená Evropa nemůže fungovat?
Někdo tomu říká vlastenectví, někdo nacionalismus. Ale ať už se to jmenuje, jak chce, je to v nás zažrané hlouběji než jakákoliv touha po ekonomické výhodnosti nebo schopnost racionálního kalkulu.
V první polovině prosince se staly krátce po sobě dvě události. Nejprve Británie odmítla poskytnout své devizové rezervy na podporu eura a současně s tím odmítla podepsat smlouvu, na jejímž základě by měla Británie předat víc pravomocí Bruselu. (Jen tak mimochodem, média o nové britské „izolaci“ referovala jako o největší „zkrachovalosti“. Zatímco finanční trh řičel nad britskou „izolací“ od evropských dluhů a od eura nadšením, libra začala posilovat jako o život a o tak nízkých úrocích, jaké Británie musí platit ze svých dluhů, si kontinentální Evropa může nechat jenom zdát.) No a krátce poté se šéf separatistických Skotů nechal slyšet, že až se prý Skotsko osamostatní, první, co udělá, bude, že přijme euro. (No, já tedy nevím, proč si myslí, že by o tak chudou zemi v eurozóně někdo stál – tedy bude-li eurozóna ještě existovat…) Všímáte si? Nejvíc po euru touží země, které jednak mají HDP na hlavu nižší než průměr eurozóny, a jednak – a to hlavně – v historii si povětšinou neužili moc svobody a samostatnosti. Skotové, Slováci, Poláci… Zato země, které jsou velmi bohaté a které hlavně jsou zvyklé býti velmocemi, nad eurem většinou ohrnují  nos. Jako Angličani nebo Němci. Jako kdyby národy, které jsou historicky zvyklé mít nad sebou nějaký bič, sice bolestně toužily po svobodě, ale současně neuměly s nově nalezenou svobodou vyjít a znovu si hledaly bič náhradní.
Nacionalismus v Evropě sílí. Nová vládní strana Praví Finové to nedávno Bruselu celkem zavařila. Odpor proti eurozóně roste i ve Španělsku, Řecku, Itálii… Angela Merkelová prohrává jedny zemské volby za druhými a celostátní volby ji pravděpodobně smetou. Aby ne, když tvrdě nadpoloviční počet Němců si přeje návrat k marce a dokonce víc Němců si přeje opustit EU než v ní setrvat. Pozor – to nemluvíme o eurozóně, ale dokonce o širší EU!
S eurem můžeme souhlasit či nesouhlasit. Někdo si může myslet, že ho máme držet za každou cenu, jiný si může přát jeho pád. Ale nakonec to je v zásadě úplně jedno. Hádáme se zbytečně. Bez Němců není eura. A bez podpory německé veřejnosti zase nebude německých politiků, kteří by o euro stáli. Až přijdou – po vzoru Pravých Finů – třeba Praví Němci, bude s eurem vymalováno.
Nebude to racionální ekonomická úvaha, co rozhodne o existenci či neexistenci eura. Budou to národnostní vášně, co ho rozloží.
Markéta Šichtařová

Rozdělme eurozónu
Víte, co mají společného eurozóna a placatá země? Volala mi jedna paní novinářka. Že prý dělají anketu, co by mohlo příští rok lidi potěšit. Hluboce jsem se zamyslela. Co nezaměstnanost? Hm, ta dobrou zprávou nebude, ta nejspíš vzroste. Že bychom zase byli v průměru za celou zemi o kousek bohatší? Ne, to nehrozí, naopak spíš přijde recese. A co takhle daně? No to už vůbec ne, máme od vlády „slíbeno“, že nás hned od Nového roku čeká jedno zvýšení DPH, ale v realitě se nám nejspíš DPH tak trochu proti plánu zvýší hned dvakrát. Kolega od vedlejšího stolu, který si všiml mých rozpaků, na mne živě gestikuloval: „Řekni jim, že bude o trochu víc volných míst v mateřských školkách – ty nejsilnější ročníky už pomalu odeznívají…“ Tak jsem tedy v jistých rozpacích zmínila alespoň ty školky. Už jsem chtěla rozhovor ukončit, jako že je to bída, ale bohužel zrovínka pro rok 2012 si nějak na žádné dobré zprávy nemohu vzpomenout. No a pak se mi rozsvítilo.
Že mne to nenapadlo hned! Ale pod svícnem bývá nevětší tma. Tedy popravdě řečeno, ještě to není žádná zaručená zpráva, je to spíš jen naděje… Totiž naděje, že by se nám v roce 2012 mohla rozdělit eurozóna.
Na druhém konci linky se „ozvalo“ rozpačité mlčení. A pak: „Jakže? To že by bylo dobru zprávou…? Vždyť přeci ti hoši z NERVu říkají, že by se ekonomika propadla třeba i o 14 nebo 20 procent, ne? A pan ministr zase říkal, že bychom bojovali o holé přežití…?“ Z tónu paní novinářky bylo patrné, že váhá, zda jsem mentálně v pořádku, anebo zda se spíš přeslechla. Ehm, alespoň že se paní novinářka nepřeslechla, za to ručím.
Víte, co mi nejde do hlavy? Jak někdo přišel na to, že by rozdělení eurozóny mělo způsobit po celé Evropě apokalypsu v podobě třeba 20% poklesu. Vzpomínáte na rozdělení československé měny? Přineslo 20% pokles? Pokud si dobře vzpomínám, přineslo hlavně noční šichtu řidičům kamionů, kteří museli narychlo přes noc po namrzlých dálnicích rozvést okolkované bankovky. A během následujících pár týdnů a měsíců nejviditelnější bylo, že se Češi a Slováci přestali hádat o pomlčky. Což bylo docela užitečné. Tak proč teď strašíme apokalypsou? Nebylo by celkem příjemné, kdyby se po pokojném rozdělení eurozóny přestal sever hádat s jihem, kdo ty dluhy zacvakne?
A víte, co je zajímavé? Rozdělením eurozóny straší především politici a občas také ekonomové zaměstnaní velkými bankami. Proč asi. Třeba takový europoslanec nejspíš správně větří, že s rozdělením eurozóny by už Evropský parlament nemusel být, čím býval. A to se mu nelíbí. A ekonomy zase platí velká banka, kterou vlastní jiná velká banka, kterou alespoň z několika procent vlastní některý evropský stát, který té bance dost možná bude muset dát pomoc – tak přeci bankovní ekonom nebude mluvit proti politikům.
Naproti tomu tu máme pár lidí (není jich moc), kteří půjdou se svou kůží na trh, kdyby se eurozóna rozpadla. To oni za novou měnu ponesou odpovědnost. Mám na mysli centrální banky. A víte, co na téma záchrany eura řekla německá Bundesbanka? Doslova řekla, že „rozšíření úvěrové linky pro MMF není pro německé daňové poplatníky zcela bez rizika“ – přeloženo do srozumitelnějšího jazyka, bez rizika není boj o záchranu eura. Zajímavé. Troufnu si říct, že Bundesbanka přitom není tlupou idiotů. A americká centrální banka se zase nechala slyšet, že takového podniku se nebude účastnit ani náhodou, protože je moc rizikový.
Řeknu to ještě jinak. S eurozónou je to jako s placatou zeměkoulí, která je středem vesmíru. Tak jako kdysi církev nemohla připustit, že by to se zemí mohlo být i jinak, protože by tím mohla přijít o svůj vliv, stejně tak politici dnes prostě nemohou připustit, že by s rozdělením eurozóny nepřišel konec světa. Mají pocit, že by tím přišli o svůj vliv.
Markéta Šichtařová
Průměrný politik je hysterka
Není to tak dlouho, co jedna osoba mužského pohlaví zatoužila předvést mi, jak bravurně ovládá svůj neméně bravurní vůz. Neb původ tohoto „bravurního“ vozu nebyl německý, italský, ani britský, přiznávám, že můj zájem dosahoval jen společensky povinné míry. Nicméně hřebem jízdy se stala jedna pravotočivá zatáčka. Řidič těsně před ní nabral rychlost ve snaze předvést, jak je jeho stroj úžasně nedotáčivý. A následně v polovině zatáčky s hrůzou zaparkoval na krajnici po zjištění, že se proti němu šine dodávka. Že to bylo poněkud hysterické?
Bylo. Ovšem my – lidstvo – se rádi chováme hystericky.
V autech. Ve vztazích. V politice. I v ekonomice. Jenže z nějakého záhadného důvodu od někoho se to očekává, od jiného ne. Od blondýnky v nebesky modrém Peugeotu 206 bude většina čtyřicátníků opačného pohlaví čekat, že na křižovatce nebude tušit, kdo má přednost, a tudíž si na jejího Peugeota dají pozor. A ke kalamitě nedojde. Jenomže co když je tou hysterkou třeba… třeba Evropská centrální banka (ECB)? Od té by to nečekal každý, že?
Ještě v říjnu u nás politici tvrdili, že ekonomika poroste v příštím roce o 2,5 % (což byla, s prominutím, blbost). A dokonce na tomto předpokladu postavili státní rozpočet. A najednou v prosinci varují, že ekonomika by také mohla „bojovat o přežití“. A že v tom nejkatastrofálnějším případě by se mohla propadnout i třeba o 14 %… (Což je, s prominutím, taky blbost.) Co tak najednou, ze dne na den? Je to hysterie z omylu, anebo záměrná hysterie z nějaké kalkulace?
Ještě před pár měsíci jsem se rozhořčovala, proč pro všechno živé ECB zvyšuje své signální úrokové sazby, když tím dělá současně dvě škodlivé věci a ani jednu užitečnou: zpomaluje už tak prachmizerný hospodářský růst eurozóny a ještě víc prodražuje financování už tak předluženým zemím. A sražení inflace tím stejně nedocílila, protože – logicky – vyšší úroky nemohly zlevnit drahou ropu, která v inflaci měla prsty. A pak střih – přišlo nové vedení ECB – a všechno bylo jinak. Během posledních 2 měsíců ECB snížila své úrokové sazby hned dvakrát; ty samé, které předtím tak vehementně zvyšovala. Ale s křížkem po funuse, když už se nám eurozóna stejně drolí jako žmolenka na koláči. A nesvědčí to náhodou o nápadně velké hysterii na místech, kde by ji jeden nečekal?
Anebo chování finančního trhu. Jen co světové agentury přinesly zprávu, že úrokové sazby ECB klesají, začal bouchat šampus. Eurozóna i s tou svou zatrachtilou dluhovou krizí byla zázračně považována za zachráněnou. A jenom o pouhé dvě hodiny později šéf ECB na tiskové konferenci připustil, že rozhodnutí o snížení úrokových sazeb nebylo jednomyslné. Taková prokotina! A trh začal šílet. Jak to?! Vždyť přeci finanční trh je – tedy alespoň teoretickými akademiky – považován za výkvět racionality a efektivity.
Ale proč vlastně bychom měli být překvapení? Stačí se podívat, co – nebo spíš kdo – ten finanční trh je vlastně zač. Řekněme, že po škole se ukázalo, že někteří z nás mají trochu větší nadání pro obchod než jiní. Z nich ti nejschopnější založili třeba Facebook. Ti, co stále ještě měli nadání pro obchod, ale už se moc necítili na řízení vlastní firmy, se stali obchodními manažery velkých podniků. Další obchodně nadaní, ale už ne tak manažersky schopní, se stali prodejci všeho možného od realit až po auta. A ti, kteří sice ovládali umění rychle se rozhodnout, ale už nebyli natolik zdatní při přímém jednání se zákazníkem, šli dělat dealera sedícího za monitorem počítače. Třeba v londýnském City. Všímáte si? Analytických schopností či extra vysokého IQ k tomu zapotřebí nebylo. Vlastně, úplně popravdě řečeno, znám i takové londýnské hochy, kteří jsou vlastně docela ňoumové. Tak proč bychom od nich měli čekat, že se budou chovat kdovíjak racionálně?
Mohli bychom říci – no co, tak jsme prostě všichni svorně hysterky, o co jde? Jenomže ona to zas taková legrace není.
Řítí se na nás krize, to už víme. Ale co se stane, pokud obyvatelstvo řádně vyděsíme a vystresujeme? Nebude utrácet – a krize tím bude ještě hlubší. Finanční trh zazmatkuje, protože ECB zazmatkuje, protože v ní rozhoduje banka vysloužilých politiků – a banky přestanou půjčovat, budeme mít finanční krizi a recese bude ještě spektakulárnější.
To bychom si všichni svorně pohověli a svým peněženkám ulevili, kdybychom přestali být hysterky a konečně si uvědomili, nic není tak špatné, ani tak dobré, jak se zdá na první pohled…

Česká půjčka Evropě: čiré šílenství
Tak tohle už tu jednou bylo. Jeden pan prominentní ekonom zhruba před rokem touto dobou nabádal: „Měli bychom půjčit Řecku! Je to pro nás mimořádně výhodná investice! Dostaneme za to tak vysoké úroky, jaké jinde nenajdeme, a peníze půjčené jinému státu jsou absolutně bezpečné!“ Ten pan prominentní ekonom si před rokem zjevně neuměl představit, že by Řecko mohlo zbankrotovat.
Řecko zbankrotovalo. Zatím byla škrtnuta jen relativně malá část jeho dluhu. Další škrtání řeckého dluhu ještě bude následovat. Kdybychom před rokem Řecku půjčili, o své peníze bychom přišli. O ty peníze, které stát vybral na našich daních.
A teď tu máme euroval. Tedy projekt na záchranu eura. A česká vláda se rozhoduje, zda do eurovalu poslat zhruba 90 miliard korun neboli 10 % devizových rezerv České národní banky. Jedem ministr se nechal slyšet asi v tomto smyslu: „Je to pro nás výhodné. Peníze budeme mít brzy zpátky. Budeme je mít v eurovalu uložené jako v pojišťovně – co kdybychom časem podobnou pomoc potřebovali zase my?“ Ten ctihodný pán si zjevně neumí představit, že by eurozóna mohla zbankrotovat, rozpadnout se a euro přestat existovat.
Menší (jižní) část eurozóny patrně zbankrotuje. Eurozóna se dost možná rozdělí. A euro se dost možná rozpadne na dvě nebo víc měn. Ona rádoby „pojišťovna“ může zbankrotovat. A že by nám někdo půjčil, až to budeme potřebovat? Nám?! Proč?! Copak s bankrotem nepatrné české ekonomiky stojí a padá zbytek Evropy? O záchraně může Evropa uvažovat v případě Itálie, Španělska, Francie… Ale malá česká ekonomika, která dokonce ani neplatí eurem, bude obětována bez mrknutí oka. Pošleme-li do eurovalu 90 miliard korun, pak od boku odhaduji, je pravděpodobnost, že o ně přijdeme,

je kolem 60 %.
Ale ne dost na tom. Dobře, mohli bychom říci, že doba si žádá velké činy a peníze jsou jen peníze. A mohou být obětovány pro dobru věc. Jenomže – je to dobrá věc, snažit se zachránit euro?
Euro brzdí evropský hospodářský růst – rozumějme růst životní úrovně. Kdyby eura nebylo, možná by i Řecko, Itálie či Španělsko ustáli stůj enormní dluh. Euro však pro ně bylo vražedné. A protože jih Evropy bankrotuje, doplácí na to Evropa celá, protože celá Evropa je v krizi. Jedinou šancí, jak z té šlamastyky ven, je udělat současně dvě věci: nechat konečně zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, a navíc ještě eurozónu rozdělit. A tím euro rozbít. Jih tím získá větší konkurenceschopnost. Sever se tím zbaví koule na noze. Česká republika získá také nemálo: Německo si konečně oddechne od koule na noze a bude časem víc prosperovat – a tím potáhne i českou ekonomiku.
A mimochodem – jak si to vlastně ti pánové a jedna dáma v Bruselu představovali? Že vyléčí evropskou dluhovou krizi a zachrání euro tím, že vyrobí dluh ještě větší? Tím, že si půjčí i od zemí, které zatím problémy zase tak velké nemají (tedy i od nás), a tím zatáhnou do dluhové jámy už úplně každého? Už jste někdy viděli někoho, kdo se z dluhů vyhrabal tím, že si (ještě dráž) půjčil na to, aby splatil dluh předešlý? Tohle šílenství má snad fungovat? Proč bychom své peníze ještě někdy měli vidět? Že vytloukání dluhu dluhem nefunguje, ví dneska už i skoro každý „nepřizpůsobivý občan“, ale nějak na to zapomněli vrcholní politici.
Takže si to shrňme: V našem zájmu je rozbití eura a rozdělení eurozóny. V našem zájmu je ponechat si českou korunu. Tak proč pro všechno živé chceme euro zachraňovat obětováním našich 90 miliard?  Proč si máme skoro zdvojnásobit už tak katastrofální schodek rozpočtu? Proč si tím máme kvůli okamžitému zhoršení našich veřejných financí zvýšit riziko, že i my zbankrotujeme? Proč máme kvůli záchraně od základů prohnilého a pro nás škodlivého eura dál zhoršovat naše katastrofální veřejné finance, a tím pádem ještě zvyšovat naše daně, snižovat sociální dávky a propouštět zaměstnance?
Není v tom ani špetka logiky. Zato je v tom ohromné nebezpečí.

10 milionů bezdomovců?
Asi před týdnem jsem měla schůzku. Dohodli jsme se, že mi můj proti-partner po návratu do své kanceláře zašle emailem nějaké podklady. Čekám, čekám – a nic. Druhý den jsem už nečekala a chlapíkovi zavolala, kde to jako vázne? No a klasika: Za vším hledej ženu. Mého partneru na schůzku doprovázela asistentka – kráska to k pohledání. A jeho natolik vyvedla z míry, že cestou zpět se mu podařilo do služebního dieselu nalít 40 litrů benzínu. Což se následně při vysvětlování šéfovi ukázalo býti natolik nemilou příhodou, že vše ostatní se mu vykouřilo z hlavy.
Hm, řekla jsem si, tak takové výmluvy nebaštím, chtěla bych vidět toho troubu, který by si zopakoval onen otřepaný vtípek a do své služebky s ohromným nápisem „DIESEL ONLY“ na nádrži skutečně lil Natural. A ještě k tomu v důsledku poblouznění blondýnou. O takových „zaručených“ historkách sice každý slyšel, ale málokdo je viděl, protože nejsou ničím jiným než klasickou městskou legendou. Ale byla jsem vedle jak ta jedle. Ukázalo se, že chlapík mluvil tu „křišťálově nejčistší“ pravdu. A mně zas jednou docvaklo, že čas od času máme tendence dívat se na svět příliš sofistikovaně a překomplikovaně, a podceňujeme ty nejhlubší archaické pudy (jako třeba slabosti pro krásné blondýny). Což má ovšem nečekané důsledky.
Vezměme si třeba Británii. Británie před pár dny čelila největší stávce státních zaměstnanců za desítky let. A byla to již několikátá ze série stávek. A teď co je na tom nejlepší: jeden by řekl, že taková mela, zvláště u stoicky klidných Britů, už musí mít pořádnou příčinu. Třeba plán postavit na Tafalgar Square v Londýně atomovou elektrárnu. Nebo pokus o vystěhování královny z Windsoru do kozího chlívku. Ale ne. Více než dva miliony lidí stávkovali kvůli penzijní reformě. Ta přitom nikoho nenutí povinně vstoupit do nějakých pofiderních fondů, které investovaly do řeckých dluhopisů a hodlají do dvou let zbankrotovat. Penzijní reforma „jenom“ plánuje zvýšit věk pro odchod do důchodu a zvýšit příspěvky do průběžného penzijního systému. No co to je za důvod z pohledu české reality? Kdyby stát „jenom“ prodlužoval věk pro odchod do důchodu a jediné, co by zvyšoval, by byly „jenom“ příspěvky do průběžného penzijního systému, mohli bychom vytáhnout do ulic na oslavu, že se konečně umoudřil. Jenomže základní lidský pud velí: jsi-li připraven na dobré, ale přijde špatné, vzbuř se. A jsi-li připraven na špatné, ale přijde ještě horší, vzbuř se. Naopak jsi-li připraven na nejhorší, ale přijde „jen“ špatné, drž ústa a krok a buď rád.
No a v tom je právě ten vtip. Totiž připraví-li nás politici na nejhorší, potom jim to „jen špatné“ už docela snadno projde. Jeden nejmenný ministr se nechal slyšet, že „Pokud krachne eurozóna, bude Česko bojovat o přežití“. A že by prý padla tabu o sociálním státu… No, vidím to asi takhle: Pokud budeme dostatečně vyděšení, že nás bude 10 milionů bezdomovců, potom vládě nějaké to neplánové zvýšení DPH už celkem snadno projde. (Co kdyby místo toho raději ušetřila zrušením teplých míst v dozorčích radách státních podniků?)

Není odkloněný milion jako odkloněný milion
Tak se mi tak zdá, že politici nejspíš nemají pejsky. Jinak si to vysvětlit neumím. Totiž pokud je mi známo, o korupci a rozkrádání v politice se u nás nemluví nikterak v tajenkách. Mluví se o něm jako o kusu chleba. Také, pokud jsem si stačila povšimnout, to každému vadí (tedy krom politiků). A je poněkud nepřehlédnutelné, že má obyvatelstvo na politiky pifku. Jenomže něco mi tady nesedí. Hned s dovolením vysvětlím:
Na mne má taky leckdo pifku. Soused, že se mi nelíbí jeho architektonický výtvor. Nebo jedna dnes už bývalá zaměstnankyně, která si pletla vybavení kanceláře se svým soukromým majetkem… Ale povětšinou se ona pifka na mne ze strany toho a onoho projevovala jen tím, že jsem se o sobě čas od času doslechla nebo na internetu dočetla, že mám jakousi obscénní aférku s některým postarším pánem (kterého jsem většinou nikdy neviděla). Až do minulého týdne.
Minulý týden jsem si totiž (s kolegou Pikorou) „dovolila“ vydat knihu (Všechno je jinak). No a to už byl nejspíš moc velký nápor na nervy některých citlivějších jedinců. Veterinář dva dny poté konstatoval, že můj pes velikosti solidního přerostlého poníka byl otráven. A že příčiny jsou možné tři. Buď sežral asi tak jednu celou vanu ořechů i se slupkou. (Apetit má to psisko obstojný, ale že by se do něj vešla vana…?) Nebo zkonzumoval zhruba tak dvě a půl deky obarvené jakýmsi toxickým barvivem. (Cožpak o to, na dece si pošmákne často, ale dvě a půl deky nepostrádám.) Nebo mu dal nějaký dobrák něco vypečeného spapkat.
Jelikož můj pes-poník má abnormálně tuhý kořínek, přežil. Mé podezření, že časová shoda vydání knihy a otrávení psa MOŽNÁ nemusí být čistě náhodná, přežilo taktéž. A z toho mi vychází dvě možná vysvětlení.
Jednou možností je, že když dva dělají totéž, není to totéž. Totiž když vás třeba takový politik obere o peníze, pak vlastně není zlodějem, ale je zachráncem ekonomiky. Takže například když politici (nejen u nás, ale prakticky po celé Evropě) donutili budoucí důchodce vstoupit do penzijních fondů, pak tito politici byli „zachránci důchodového systému před kolapsem“. Pravda, teď Řecko zbankrotovalo, Itálie teprve zbankrotuje, Maďarsku a Portugalsku klesl rating na spekulativní stupeň, Francie o rating teprve přijde za pár týdnů a dluhopisy Německa jsou poprvé za dva roky levnější než dluhopisy Británie, takže ať počítám, jak počítám, nemůže z toho vzejít nic jiného, než že penzijní fondy, které všechnu tu mizérii skoupily, nejspíš budou mít výnosy žádná celá nula, nula nic a důchodci spláčou nad výdělkem. Ale ti, kdo to způsobili, totiž politici, budou pořád zachránci. Kdyby vás o důchod podobným způsobem připravil třeba investiční poradce, už by to bylo na pováženou.
Anebo jiný příklad. Když si některý z politiků odkloní pár miliónů s nejasným původem, je nakonec před veřejností jen za moulu, který chtěl trochu neobratně napálit svou dále již ne drahou polovičku. Kdyby si stejné miliony odklonil řadový úředníček obecního úřadu, jeho manželka by sice nikoho netrápila, zato finanční úřad by víc pálily ony miliony.
Anebo je tu ještě to druhé vysvětlení. Že totiž politici nemají pejsky.

Skončí to válkou?
Před pár dny jsem zavítala do jednoho velkého obchodního domu. Ne snad, že bych v něm něco potřebovala. Ale maminka-rozmazlovačka slabošsky podlehla škemrání obou dětí, které prý „nutně potřebovaly“ navštívit místní hlídací koutek. Prý tam mají nějakou novou úžasnou hračku. Nu – měly to mít. Zatímco děti objevovaly krásy odložení v hlídacím koutku, lelkovala jsem bezcílně po obchodním domě; tedy až do okamžiku, než se z rozhlasu ozvalo: „Upozornění všem zaměstnancům: Byl vyhlášen kód XY. Upozornění všem zaměstnancům…“
Rychlé rozhlédnutí přineslo následující zjištění:
-          Zaprvé rozhlas si drmolil svou stále dokola.
-          Zadruhé personál začal kmitat.
-          Zatřetí zákazníci se neobtěžovali věnovat hlášení pozornost.
Následné vyhodnocení těchto tří zjištění přineslo závěry:
-          Zaprvé obchodní dům má nejspíš podezření, že v jeho prostorách je bomba.
-          Zadruhé snaží se to kódovaně sdělit svým zaměstnancům, aby nevzbudil paniku.
-          Zatřetí pravděpodobnost, že hrozba je skutečná, je sice vzhledem k domácím reáliím zhruba žádná celá, nula nula nic,
-          ale současně začtvrté zřejmě nyní bude logisticky poněkud komplikovanější dostat se k dětskému koutku pro mé děti,
-          které zapáté stejně nejspíš byly kvůli poplachu již vyvedeny příslušnými pracovníky z obchodního domu ven.
A tak se tak nějak jevilo celkem logické snažit se dostat k dětem co možná nejdříve, aby se všechny logistické komplikace minimalizovaly… Poněkud mne sice překvapilo, že jsem byla jediným klientem, který vyvíjel pohyb blížící se sprintu, nicméně během dvou minut se mi podařilo dosáhnout dětského koutku – přesně ve chvíli, kdy rozhlas zaměstnancům oznámil, že „kód XY byl zrušen“.
Na 90 % procent jsem čekala, že dětský koutek naleznu prázdný – že dohlížitelky již svěřená dítka vyvedla. Chyba lávky. Apokalypsa zračící se v očích dohlížitelek připomínala zděšení mého psa, který zrovna pochopil, že vodítko mé ruce není určeno ke konzumaci, ale na jeho připoutání. A dětský koutek nejevil ani nejmenší stopy evakuace – tedy s výjimkou oné hrůzy v tvářích personálu. Na můj dotaz, proč k čertu děti nebyly při poplachu vyvedeny ven, se nejprve personál upřímně podivil, jak je možné, že o poplachu vím, a poté se vší vážností vysvětlil, že rodiče jednomu dítku odnesli bundičku, tudíž všech deset dětí „muselo“ zůstat v teple pod jednou střechou s potenciální časovanou náloží.
Ty dvě hodné tety, které raději riskovaly životy 10 dětí a dvou dospělých výměnou za jedno nenastydnutí, to skutečně zjevně myslely tak dobře… Vtip byl v tom, že obě byly situací skutečně stresované, nebraly hlášení na lehkou váhu (jako jsem ho trochu brala já), nemyslely si, že určitě jde o planý poplach, jenom si pod tlakem dvou mlýnských kol nějak neuměly spočítat, co je v danou chvíli podstatnější.
A to je právě ten průšvih.
Ono je jaksi známé, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. Takže se ani moc nemůžeme zlobit na Evropskou centrální banku (ECB), ani na evropské politiky, že se pomalu, ale o to jistěji, dostáváme na osmiproudou dálnici přímo do pekla. Asi to je jen jejich hloupost a neschopnost spočítat si, kolik je v sázce:
Na ECB zesiluje tlak, aby Evropu „zachránila“ tím, že bude vykupovat dluhopisy, které mají hodnotu asi tak jednoho posmrkaného papírového kapesníčku, a které již – tedy krom ECB – nikdo nechce. A aby tím umožnila přežít těm, kteří by bez pomoci ECB již byli kaput: Řecku, Itálii, Španělsku… a časem možná pár dalším zemím. Asi tak patnácti. ECB sice může tvrdit, že tím do oběhu neuvolňuje žádné nové peníze, ale od určitého bodu a okamžiku to prostě již nebude pravda. Od určitého bodu již půjde o nezákonnou monetizaci státního dluhu. Nebo, chcete-li, o tisk nových peněz. A ten prý nás má spasit.
Vážení, řeknu to narovinu: U zrodu Druhé světové války stála krom jiného i hyperinflace v Německu, která vznikla z velmi podobné monetizace německého dluhu. (Asi to nebude náhoda, že právě němečtí zástupci v ECB již ze své funkce kvůli nesouhlasu s tím, co ECB dělá, rezignovali. Mají asi víc historických zkušeností.) Upřímně nesnáším patetické řeči. Ale tohle není patos: Anglie již letos hořela. Německo taky. Řecko ještě víc. Šluknovsko k tomu nemělo daleko. Severní Afrika rovnou střílela. Wall street je v obležení. Pnutí ve společnosti roste – nebezpečně roste. Stačí jen škrtnout sirkou. A pokud Evropa začne tisknout nové peníze, pak to nebude žádná malá sirka. Pak to bude plamenomet do rozlitého ředidla.
Tisknout či netisknout? Je to skoro jako říct: střílet či nestřílet?

Malá chybka za pár miliard
Já to vážně nedělám svým kolegům z kanceláře naschvál, že si je stále beru za příklad, ale když oni jsou občas tak roztomile nemožní, že lepší demonstraci byste pohledali… Zkrátka: Tenhle týden jeden můj kolega přednášel pro jednu finanční společnost o krásách budoucího hospodářského vývoje. A spatřil při té příležitosti – asi dva metry od sebe - u recepce slečnu hovořící plynně německy. Jelikož daná slečna, jistě svým svérázným způsobem velmi půvabná, ne zcela odpovídala kolegově vkusu, okomentoval tuto slečnu můj kolega hlasitě slovy: „No téhle Hildy jsem se málem lekl“. Bohužel pro mého kolegu se plynule německy hovořící slečna vzápětí otočila a s velmi ledovým výrazem se mu představila jako Jana. Holt stane se. Občas se ale stane, že drobounká chybička má i poněkud, řekněme, hlubší následky.
Shodou okolností jen o pár hodin později po diplomatickém nezdaru mého kolegy se podobný diplomatický nezdar ratingové agentury S&P podepsal pod nejhorším obchodním dnem, jaký zažily francouzské státní dluhopisy od okamžiku, kdy začaly být vydávány v eurech.
Agentura totiž – prý „technickým nedopatřením“ – onoho sychravého listopadového odpoledne vydala zprávu, podle které Francie měla údajně ztratit svůj prémiový rating AAA. Ve skutečnosti ale agentura rating Francii nesnížila – pouze nadpis vydané zprávy byl chybný. Agentura sice později zprávu odvolala, ale už příliš pozdě. Rozumějme – mezitím se odpoledne přehouplo do večera, aneb obchodní den na finančním trhu skončil. A ceny francouzských státních dluhopisů už neměly šanci „opravit“ svou předešlou spanilou jízdu z vršku. A co čert nechtěl, páni (a dámy, jejichž počet byste na prstech jedné ruky spočítali), kteří se nechávají titulovat „brokeři nadnárodních finančních institucí“, začali ještě ten večer přemýšlet, zda náhodou na každém šprochu není pravdy trochu. Zda se náhodou nejednalo o zkoušku před ostrým vypuštěním informace.
Nechme stranou, že agentura S&P si tím nemálo zavařila u evropských regulatorních orgánů, které už tak byly na ratingové agentury dost namíchnuté za to, že agentury dělají svou práci. Teď je protiúder ze strany regulátorů dost možná hraničící s cenzurou jen otázkou času. Podstatné nyní je, že semínko pochyb již bylo zaseto.
A jak bude semínko klíčit, poroste nedůvěřivost brokerů a dalších investorů. A jak poroste jejich nedůvěřivost vůči Francii, porostou i výnosy francouzských státních dluhopisů. A jak porostou výnosy, bude se Francii prodražovat financování. A jak se Francii bude prodražovat financování, bude jí klesat rating. A jak bude klesat rating, ještě víc poroste nedůvěra a výnosy dluhopisů. A jak… Ale to už vlastně všichni známe, jakým humbukem to pokračuje, ne? Snad jenom to, jak bude pan Sarkozy vyskakovat jak čertík z krabičky a hrozit, že s těmi ošklivými spekulanty a ještě ošklivějšími agenturami zatočí, jsme dosud neviděli.
Takže asi takhle: Jedna diplomatická chybka jedné agentury - a jedna země si připlatí za svůj dluh pár miliard euro. Jeden prostořeký kolega s příliš fajnovým vkusem - a byl z toho jeden prázdný žaludek, neb namísto plánovaného obědu byla zvolena varianta „rychlý ústup z bojiště“. Splést se je tak lidské…

Větší bere. To že je demokracie?
Mít svobodu volby je někdy tak… ehm… namáhavé. A tak si to trochu zjednodušujeme. Namísto svobody volby čas od času preferujeme nemít volbu žádnou. Řeknu to asi takhle: Když má kolega Pikora výjimečně kolegiální záchvat, přinese mi odpoledne k mému notebooku kávu. A pak se s hrdým samčím výrazem otáže: „Jaký jsem?“. I kdyby to ten den byla má již desátá káva a tudíž její konzumace by automaticky znamenala výjezd koronárky za mou osobou, nemám na výběr. Prostě musím usrknout, zatvářit se uznale a pronést vážným hlasem: „Díky, jsi borec, vždyť to pořád říkám“.  A Pikora vlastně ani jinou reakci nečeká.
Když se zase pan oddávající zeptá pana Vomáčky, zda si bere dobrovolně slečnu Polívkovou, automaticky se předpokládá, že Vomáčka odpoví „ano“. A ještě že se nad svou odpovědí nebude moc rozmýšlet, protože kdyby jeho odmlka byla moc dlouhá, mohlo by to nevěstu nepěkně urazit. Zkrátka v některých situacích v životě jsme si navykli slýchat jen jeden typ odpovědi a jinou odpověď si vlastně ani nepřipouštíme. A pokud náhodou místo „ano“ přijde „ne“, považujeme to za celkem dobrý vtip, ale právě jen vtip, který vlastně ani není myšlen vážně.
Když jde o svatbu, budiž. Ostatně proč by taky novomanželé stáli před oltářem, pokud by neplánovali říci „ano“? Život je ovšem zákeřný v tom, že často kvůli pohodlnosti míváme tendenci škatulkovat a paušalizovat – i když nejde zrovna o svatbu.
Takže když Irové si před časem drze troufli říci „ne“ na Lisabonskou smlouvu, Evropa nasadila výraz, který beze slov hlásal: „Ale notááák, my přece víme, že se rádi předvádíte, ale teď na to zrovna není moc času, takže si to dáme ještě jednou a naostro“. A Irové museli hlasovat znovu a „lépe“. Evropa si prostě jinou variantu ani nepřipustila. A kdyby se to ani napodruhé „nepovedlo“, pak by se Irové nechali hlasovat potřetí.
I Slováci si nedávno „drze troufli“ nesouhlasit s reformou fondu EFSF neboli s dalším sypáním peněz do černé díry s názvem Řecko. A padla kvůli tomu slovenská vláda. Nechme teď stranou jejich motivy – je vcelku jedno, jestli šlo o ušlechtilé filozofické celoevropské pohnutky anebo třeba o provinční boj o větší vnitropolitickou moc. (Za b) je správně.) Princip je úplně jinde. Ať už byl motiv Slováků více či méně ušlechtilý, Evropa ani na vteřinu nezapochybovala, že se jedná jen o nepodařený vtip. A Slováci si už během několika málo hodin „museli“ dát reparát. I kdyby se na něm bývali nedohodli Slováci sami, nemám pochyb, že „šéfové“ v Bruselu by slovenský reparát zaonačili.
A to je právě jádro problému: Co je to za nový zvyk hlasovat tak dlouho, dokud není velký boss spokojen?
Nevím jak vy, ale já si vážně donedávna nemyslela, že demokracie je založena na principu „větší bere, menší poslouchá“…

Ceskapozice.cz:
Půjčka pro MMF znamená pokus – byť marný – o záchranu eura. Toho eura, o které česká, ale třeba ani německá veřejnost nestojí.

Měl to být ten nejvíce přelomový summit špiček EU. A byl to znovu paskvil. Tedy – jak se to vezme. Například média se nadšeně chopila interpretace, že poslední bruselská schůzka na nejvyšší úrovni prý přinesla „zásadní zlom“. Padají hesla o „třírychlostní“ nebo „dvourychlostní“ eurozóně. O tom, že kdo „není s EU, je proti ní“. A o „nutnosti“ půjčit eurozóně další peníze. Hm, ale je to tak trochu jinak.

V jednom mají média pravdu: Evropa je skutečně na křižovatce. Ale ne proto, že by ji na křižovatku posunul summit. Ale proto, že se z křižovatky za poslední rok dosud nehnula a nedokázala se rozhodnout, kterou cestou se dát.

Závěry summitu se totiž beze zbytku týkají jen toho, jak zabránit OPAKOVÁNÍ krize. Jak se posunout k fiskální unii. A jak centralizovat evropské rozhodování do Bruselu (což také můžeme nazvat jinak – totiž jak přimět jednotlivé státy, aby se vzdaly části své státní suverenity). Všímáte si? Ani slovo o tom, jak se dostat ze SOUČASNÉ krize.

Pomýlená diskuse

Ono je tak trochu k ničemu vytvářet nová automatická pravidla, která do budoucna zamezí dalšímu zadlužování států. A to, i když pomineme, že jsou zbytečná, protože již dlouhá léta existuje Pakt stability a růstu, který předlužení zemí už nyní zakazuje, ale je obcházen a nedodržován. Je to k ničemu jednoduše proto, že i kdyby nová pravidla nakrásně na rozdíl od stávajícího paktu byla dodržována, nijak nezmenší stávající dluh Evropy. A Evropa je v krizi právě proto, že dluh má nyní.

Ovšem celá ta diskuse – totiž zda summit přišel s hodně nebo málo pádnými návrhy na záchranu eurozóny – je vlastně celá od základů pomýlená. Protože pomýlený byl cíl summitu. Totiž proč bychom vlastně měli eurozónu zachraňovat?

Řeknu to jinak: Euro brzdí evropský hospodářský růst. Rozumějme, brzdí růst životní úrovně. Kdyby eura nebylo, možná by i Řecko, Itálie či Španělsko ustály stůj enormní dluh. Euro však pro ně bylo vražedné. Ne – já nechci říct, že euro bylo chybné od samotné své podstaty, já jenom chci říct, že eurozóna se rozšiřovala moc živelně a požrala i země, které v ní nikdy neměly co dělat. A ty teď skoro bankrotují. A protože jih Evropy bankrotuje, doplácí na to Evropa celá, protože celá Evropa je kvůli tomu v krizi.

Rozbít euro!

Jedinou šancí, jak z té šlamastyky ven, je udělat současně dvě věci: nechat konečně zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, ať jde o země nebo banky, a navíc ještě eurozónu rozdělit. A tím euro rozbít. Jih tím získá větší konkurenceschopnost. Sever se zbaví koule na noze. Česká republika získá také nemálo: Německo si konečně oddechne a bude časem víc prosperovat – a tím potáhne i českou ekonomiku.

Takže vlastně tvrdím, že Evropě by pomohlo, kdyby eurozóna ve stávající podobě padla. Kdyby se euro rozdělilo na dvě nebo víc měn. A naproti tomu evropští politici, kteří si dali rande v Bruselu, dělají všechno proto, aby slepenec s názvem eurozóna udrželi pohromadě. Něco je špatně.

I Británie zjevně dospěla k názoru, že tu něco nehraje. A odmítla se nechat do té kaše namočit. Joj, to bylo sousto pro světová média! Že prý se Británie izolovala. Že se politicky a diplomaticky odepsala… Já tedy, popravdě řečeno, trochu pochybuji, že by britský premiér David Cameron byl tím nejbrilantnějším politikem, jehož Británie během posledních 50 let vyprodukovala. Ale musím mu ponechat, že tentokrát se mu povedl majstrštyk.

Ano, Británie se skutečně izolovala – izolovala se od dluhových problémů Evropy. Nenechala se namočit do ještě většího zadlužení. Nenechala si vzít státní svrchovanost. Pokud by se České republice podařilo takto se izolovat od dluhů Evropy, beru to všemi deseti. A kupodivu i jinak poněkud pomalejší finanční trhy to vidí stejně. Zatímco evropská média papouškovala věty o největším zkrachovalci (to jako Británii) a o izolaci, britská libra posilovala ostošest – investoři si totiž velmi rychle všimli, že taková izolace od evropských dluhů je vcelku užitečná. A náhle po libře zatoužili…

Ani sedm statčených

Každopádně summit se usnesl – tedy již bez Británie, pochopitelně – že státy eurozóny i celé EU během deseti dnů potvrdí, zda jsou schopny poskytnout půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) ve výši 200 miliard eur. A milý MMF tyto peníze zase půjčí jihu Evropy. Proč je tam MMF vůbec potřeba? Proč Evropa nepůjčí jihu přímo? Protože je to zakázáno evropským právem. A chytré bruselské hlavy vymyslely, že když se angažuje nějaký prostředník, tak se zákon pěkně obejde. Co již ale nedomysleli, je, že se tím poruší, a to mimořádně okatě, duch zákona.

Co mne ale vážně děsí, je, že se v celé Evropské unii nenašlo ani sedm statečných, kteří by – vedle Británie – dokázali jasně říct, že celá ta megalomanská akce na záchranu nezachranitelné eurozóny je nějaká podivná. Celkem povstali čtyři odvážlivci či poloodvážlivci: Británie, Švédsko, Maďarsko – a Česká republika. I když pomalu s tím chválením. Že by třeba Maďarsko skutečně bylo tak odvážné a prozíravé, aby odmítlo zachraňovat z ušlechtilých pohnutek euro? Ale kdeže. Maďarsko na to prostě jen nemá. Už teď si totiž musí od MMF půjčovat, aby přežilo.

Česká republika se ovšem nebývale pochlapila a nechala se slyšet, že prý si půjčku pro MMF, která by v našem případě znamenala asi 90 miliard korun, ještě rozmyslí. Na naše poměry nezvykle buřičský názor. Teď už jen zbývá modlit se, aby si to ČR rozmyslela tím správným koncem, tedy aby půjčku pro MMF stejně jako podpis smlouvy o předání větších pravomocí Bruselu odmítla. Proč?

Protože i kdyby nám půjčka nijak neuškodila, stejně by byla zhola zbytečná. Poslat do MMF za celou Evropu 200 miliard eur je jen kapka. Země eurozóny mají jen v roce 2012 splatit střednědobé a dlouhodobé dluhopisy v hodnotě 1,1 bilionu eur! Ušmudlaných 200 miliard, na které se nyní má EU horko těžko složit, bude stačit sotva na financování půl roku chodu Itálie. Ale takový úhel pohledu by nás mohl interesovat, pokud by nám naše půjčka nijak neuškodila.
Rezervy na ještě horší časy

Jenomže ona by nám uškodila. A hodně. Půjčka totiž znamená, že země pošlou do MMF své devizové rezervy. V ČR by to dělalo deset procent rezerv! Tato desetina, která by nám zatraceně chyběla v okamžiku, kdy by se za velkého třesku finančních trhů eurozóna potenciálně hroutila, a kurz koruny by předváděl spektakulární skoky.

Půjčka pro MMF také znamená skoro zdvojnásobení schodku českého státního rozpočtu. Česká republika přitom stojí na špici žebříčku zemí celého světa podle rychlosti zhoršování veřejných financí. Dvojnásobný schodek znamená horší rating. Horší rating znamená dražší financování státu. Dražší financování státu znamená o krok bližší bankrot státu.

Půjčka pro MMF obnáší vygenerování nového evropského dluhu. Tedy pokus o vyléčení dluhu dluhem. Už jste někdy viděli, že by to fungovalo? Že by se podařilo vyhnout se exekutorovi tím, že si dlužník vezme nový a ještě větší dluh? Já ne – ale už jsem viděla, že se novou půjčkou zásah exekutora přiblížil.

Kdo vlastně o euro ještě stojí?

A konečně půjčka pro MMF znamená pokus – byť marný – o záchranu eura. Toho eura, o které česká veřejnost nestojí. O které české podniky nestojí. Eura, o které nestojí vlastně ani německá veřejnost. Mimochodem – víte, že nadpoloviční většina Němců si dokonce myslí, že by Němcům bylo lépe bez EU? Pozor – bez EU, tedy ani nemluvě o eurozóně a euru. Jak to asi může dopadnout v příštích německých volbách? Pořád snad budeme na beton sázet na to, že euro v Německu přežije, když jej Němci nechtějí?

Tedy pardon, páni politici, ale ať to beru, z jaké chci strany, nějak nemohu najít ani špetku logiky v tom, abychom se půjčky Evropě účastnili.

Markéta Šichtařová

null

Zpět