Finanční skandály: Uzavření problémových bank?
Skutecnosti: Miliardové pokuty pro banky, jejíž pracovníci se podíleli na manipulacích s úrokovými sazbami – to zní jistě jako tvrdé potrestání. A přece je to málo. Bankovní instituty, které kriminální jednání podporují, by měly přijít o licenci a zároveň by měly být odbaveny.
Evropská komise vyslovila proti řadě mezinárodních bank rekordní pokuty ve výši 1,7 miliard Euro. Jednalo se průkazně o úmluvy ve věci manipulací s úrokovými sazbami. Jenom „Deutsche Bank“ musí zaplatit 725 milionů Euro. To se vám čte jistě jako jeden z obvyklých kartelových případů, rozčílíte se asi tak tři nebo čtyři vteřiny, abyste tuto stránku opustil(a) a přepnul(a) na rubriku Jednoho dne.
Ale u této story doporučuji nepřepínat a u článku zůstat. Co se zde děje, nemá s běžnými kartelovými delikty nic společného. Když se konkurující průmysloví magnáti sejdou v zakouřené zadní místnosti v hospodě „U guláše“ na Hradištku pod Medníkem, aby dohodli cenu pro pomerančovou šťávu nebo surový kaučuk, tak zfalšují jenom tržní mechanizmus. To sice není od nich hezké, ale od toho máme kartelové právo, které funguje na rozdíl od nás na západě dobře.
Když ale manipulují banky cenu tržních úroků, tak to už spadá do zcela jiné kategorie. Jenom hrstka nadnárodních bank rozhoduje o výši úrokových sazeb, za kterých si banky půjčují peníze mezi sebou. Tak zvané tržní úrokové sazby se jmény Libor a Euribor a mají enormní význam pro hospodářství. Banky mohou s tímto instrumentem obchodovat zcela bez rizika – když si cenu nastavují samy. Úrokové úmluvy jsou v tomto případě jenom nepatrný kartelový delikt. Ve skutečnosti je to čistý a dalekosáhlý podvod – protože ti, kteří se nachází na opačném konci těchto transakcí, jsou systematicky podváděni a okrádáni.
Jednotliví gauneři nebo kriminální organizace?
Kriminalita v hospodářství existovala od jak živa. Když se ale dostane do takovýchto proporcí, tak se nabízí otázka, zda se zde jedná o jednotlivé podvodníky v jedné organizaci, nebo zda je cela tato organizace kriminální. Výroky šéfů bank, že oni za nic nemůžou, že o ničem nevěděli, a že vinu na tom debaklu nesou obchodníci s cennými papíry – ti s rudými kšandami – tak to mě neuklidňuje ani náhodou. Pokud požadují banky od svých zaměstnanců vlastní renditu ve výši 25 procent a přitom se nepostarají o striktní kontrolu proti lukrativním, ale ilegálním obchodům, tak se dopouštějí kriminální činnosti. Kdo konkrétně co věděl, není vůbec relevantní.
To, co se poslední dobou dostalo na denní světlo, je jenom malý díl mizerných triků finanční branže. Evropská komise, jiné kontrolní orgány a státní zastupitelství vyšetřují ještě další případy. Finanční bublina posledních desetiletí sice 2007 praskla, pomohla ale hedvábné kultuře, která existuje dál i po prasknutí bubliny. Pokuty kartelových úřadů jsou sice pro banky nepříjemné, ale ne životu nebezpečné. Dalo by se to přirovnat k pokutě za špatné parkování. Nebezpečné je to jenom pro velmi malé finanční instituce.
Banky pořád ještě nepochopily, jak jsou v široké společnosti nenáviděné. Reakce na jejich chování jsou ale minimální, několik demonstrací je nemůže vyvést z míry. Několik států v EU plánuje daně z bankovních transakcí. Jenom banky nerozzlobit, je motto politiků. Jenom peanuts, říkám já.
Banky je třeba ponoukat, podráždit, navnadit, aby udělaly ve svém domě pořádek.
Sice se nadále počítá s vyčerpáním všech právních možností, které by vedly k v bankovním sektoru jejich řemeslo znepříjemnit. Ale to všechno patří jen do kategorie: milé, ale mimo téma. Pokud chceme s něčím hnout, tak potřebujeme ekonomickou návnadu: jinými slovy dřevěnou palici nebo Guilliotinu.
U bank, které podvádí, je třeba vážně uvažovat o odebrání licence, potrestat zodpovědné osoby vězením a hmotnou zodpovědností. Právě teď by byla dobrá doba, kdy EU právě pracuje na odbavovacím mechanizmu pro banky. Tím by se otevřela cesta pro národní banky, aby mohly uzavřít ty banky, které vykazují málo vlastního kapitálu – a to vše bez toho, aby se zhroutil celý finanční systém.
Pokud zařadíme do tohoto systému odbavování i banky, které se i jinak provinily, tak je po problému. Dřevěná palice nebo Guilliotina byla vždy přesvědčivým argumentem. Podle regulí bankovního odbavení by krváceli ti, kteří na podvodech vydělávali: Vlastníci, investoři, bankovní vedení, představenstvo a zaměstnanci. Ale ne daňový poplatník.
Idea, která za tím stojí, není uzavřít pokud možno co nejvíce bank – i když to zní pro mnohé velice příjemně. Jde o to, dát bankám existenciální návnadu, aby udělaly ve svých domech pořádek.
Autor článku: ing. Petr Ondráček