Faustův mýtus

Žádné jiné dílo světové literatury tak silně neovlivnilo umění jako osoba Fausta.Hudba,malířství,sochařství,film,divadlo,se snažily přiblížit nesmrtelnému ztvárnění,znásobit je svými novými výrazovými prostředky,vyložit je a objasnit.Vzpomeneme-li si na hudební zpracování Fausta,nebo jeho jednotlivých obrazů od Schumanna,Liszta,Berlioze,Wágnera,Boita,Mahlera a mnohadalších hudebních skladatelů.Nebo na faustovské ilustrace Schwinga, Kremlinga, Johannota, Mánesa, Cornelia, Delacroixe. Na spisovatele Manna, Vrchlického, Lessiga, Goetha,Heineho, Marlowa, okamžitě se nám ujasní jakou měrou se nám obohatilo světové umění.
Samotný příběh Fausta má reálné kořeny.Faust,vlastním jménem Georg Sabellicus žil v 16 století. Jméno Johannes bylo s jeho osobou spojováno až později.Přídomek Sabelicus,souvisel s názvem starořímského kmene Sabinů,známých to kouzelníků. Podobná přízviska byla ve Faustově době oblíbená.Narodil kolem roku 1480 v kraji Durýňském.Zprvu byl potulným bakalářem,posléze se jeho záliba v alchymii stala mu osudnou.Nějaký čas působil coby učitel v porýnském Kreuznachu, poté v Erfurtu a Bambergu,kde na  žádost biskupa sestavoval horoskop.Roku 1536 byl vypovězen z Ingolstadtu a v roce 1532 z Norimberka.
Faust žil v době svárů mezi starým a novým věkem,a tak je zcela přirozené,že  takovéto ovzduší zasáhlo i jeho.Avšak ať se měly věci jakkoli,v životním  příběhu doktora Fausta se objevovalo dosti rysů,za kterými  už bylo  možno tušit leccos z oné neuhasitelné faustovské žízně,vlastní všem hybným silám světa. Rozpory mezi náboženskou koncepcí světa a lidskými zkušenostmi vedly k narušení tradiční hierarchie naukových hodnot,ke zpochybnění teologie,jako jejího vrcholu a příklonu k poznávání a zvládání přírodních jevů na jiných základech.
Ve správě,kterou píše sponnheimský opat Johann Trithemius 20.srpna 1507 učenému matematikovi a dvornímu astrologovi kurfiřta falckého Johanu Wirdungovi je psáno; ‚Ptáš se mě na člověka jménem Georg Sabellicus Faustus... z čiré opovážlivosti se nazývá učeným člověkem,doktorem magie,ale po pravdě je to pobuda,šejdíř a lotr,který si zaslouží opovržení za šíření nauky nepřátelské svaté církvi.‘Philipp Melanhton, historik žijící v době osvícenství nám zanechal svědectví: Faust studoval v Krakově, kde se naučil čarodějnictví (na některých univerzitách tehdejší doby se přednášely magické vědy jako běžný studijní obor). V Benátkách
se údajně pokoušel po spůsobu svého předchůdce Šimona Maga vzlétnout k nebesům.Filolog Joachim Camerarius Faustův současník se na něj dívá dost z vrchu,protože holduje pověrám a šejdířstvím.Patrně ještě za Faustova života vyšla kniha Index Sanitatis /Rejstřík zdraví/,kde se o něm její autor rozepisuje jako o vzoru špatného odborníka v oblasti medicíny.Nicméně přiznává,že je to osoba všeobecně známá a že se těší velkému věhlasu,hlavně mezi prostým  lidem.Zdá se,že historický Faust byl bližší prostému lidu než vzdělancům.O tom svědčí i celá řada historek,které se o něm brzo začaly šířit.
K oblíbeným městům Faustovým patřil Heidelberg,kde se údajně narodil,Erfurt a Praha.V Kronice Kraje Durýňského a Města Erfurtu,jsou zanešeny Faustovy příběhy a historky,které byly vepsány do kroniky na základě zápisků pořízených už po Faustově smrti.Je zajímavé,že jedna z nich se odehrává v Praze. Tímto se nám otevírá rozsáhlá oblast faustovských vztahů k Čechám.Faust prý ‚zemřel‘ ve velikém stáří,způsobem velmi politovánihodným v městečku Staufen poblíže Freiburgu
v Bresgau r.1536.Počátkem 16.století se toulal po středním Německu od jedné štace ke,druhé aniž by se někde výrazně prosadil.Toho přivedlo na myšlenku pokusit se o štěstí v sousedních zemích.Tímto rozhodnutím ho dobrodružné cesty za poznáním a obživou u majetných mecenášů zavedly do Čech a posléze i Prahy.Je zcela možné, že se v Praze,která v době jeho života byla mekou alchymistů déle zdržel. Mohl zavítat i na Karlovo náměstí a ubytovat se zde v domě,který se s osobou tohoto nám známého mága spojuje. Faustův dům na jižním okraji Karlova náměstí (dnes lékárna hl.města Prahy č.p.502,503) je od začátku své existence opředen tajemnými pověstmi.Bezesporu k nim přispěli i všichni podivuhodní majitelé,kteří dům vlastnili.V rudolfínské době jej obýval anglický alchymista Edward Kelley. Kolem r.1724 jej vlastnila rodina Mladotů ze Solopysk z nichž Josef Petr pěstoval alchymii a byl znám po celé Praze svými fyzikálními a alchymistickými pokusy.Podle pověsti zde ovšem též kdysi bydlel legendami opředený doktor Faust.V severovýchodním nároží se zvedá mohutný dvoupatrový arkýř,ve druhém patře zaklenutý kopulí.Tudy údajně odnesl doktora Fausta ďábel Mefistofeles po uplynutí krví zpečetěné smlouvy.Je zajímavé,že v místech údajné díry se vždy znovu objevují záhadné skvrny.
S dochovaných zpráv s určitostí můžeme říct,že v mládí navštěvoval latinskou školu,která byla předpokladem jeho budoucího života.Zda-li dosáhl skutečně doktorského titulu,není docela jisté,ale ne nepochybné.Měl obsáhlé vědomosti v oboru lékařských věd.Dovedl jich zřejmě i obratně využívat.Bezpochyby měl i schopnosti hypnotické a dar sugesce.Dovedl si získat přístup do vyšších kruhů.Podle kusých zpráv se můžeme opravdu domnívat,že ho stihla nepřirozená smrt,a to nejspíše při chemickém pokusu.
Zdali sám věřil v ďábla,není prokázané,ale ani vyloučené.Svědectví,příběhy,Názory a soudy Faustových současníků,a nebo těch,co se s Faustovými pamětníky ještě znali,jsou velmi různorodé,a leckdy si dokonce protiřečí.Poskytují však,znamenitý důkaz o tom jak se pozvolna,téměř neznatelně,ze skutečnosti rodí historky,anekdoty,pověsti,mýtus.Utvořit z nich konečný obraz historického Fausta je ovšem velmi nesnadné.Pro někoho je hledačem pravdy,váženým učencem,působivou osobností.Pro druhého je šarlatánem,vagabundem,polovzdělancem,mluvkou,utajeným rebelantem proti stávajícímu řádu.Jednou je mágem nadaným vlastním způsobem myšlení a neobyčejnými schopnostmi podruhé trpaslíkem ze kterého lidová tradice učinila obra.
Kolem tajemné osoby doktora Fausta bývalo vždy mnoho nejasného a značnou měrou k tomu dopomáhají i dohady opírající se o osobu středověkého bakaláře Šťastného z Příbrami,jenž prý v Německu přijal tehdy obvyklou latinskou transkripci svého jména Faustus.Ano,pozdější hrdina mnoha příběhů,od anekdot a pimprdlového divadla,jarmarečních písní ažpo velkou básnickou píseň Goethovu,skutečně žil.
Mýtus o Faustovi patří sice do oblasti tvůrčí fantazie,a také můžeme dnes už těžko posoudit do jaké míry byl Georg Sabellius hoden stát se pravzorem strmých cest člověka za poznáním.Ale popud k jejímu vzniku vyvěrá ze skutečnosti.A třebaže dochované zprávy o Faustovi jsou kusé,není pochyb o tom,že byl pravým dítětem svého věku; doby,kdy se rodil novověk.Byl to čas,kdy  lidstvo po dlouhých staletích strohého středověkého řádu pokusilo se setřást jeho pouta a vrátit se ke zdrojům života a jeho poznání v rozsahu,jaký byl před tím možný jen v antice.Člověk začínal důvěřovat  sám sobě.Nicméně brzy byl nucen pocítit své meze.Cíl,který si vytkl; prozkoumat přírodu,zemi,vesmír a odhalit jejich tajemství.
Byl příliš smělý  a zdaleka přesahoval prostředky a možnosti  tehdejší vědy.Zároveň  se začala  vtírat otázka marnosti všeho vědění,za přívalem čerstvých dojmů zůstával temný stín nejistot,tváří tvář nepoznanému.Tomu stále mocnějšímu pudu však odporovala středověká představa,že jakákoliv snaha po poznání je smrtelný hřích.Magické učení se proto v jádře udrželo až do renesance,a tam prožívalo nový velký rozkvět,z části pro své filosofické jádro;právě ono pomáhalo překlenout mezery v obrazu světa vytvořeného tehdejší vědou.Faust měl své blížence ve všech dobách a řada jeho předchůdců platila často za osoby znamenité a proslulé.
Historie faustovského mýtu je velmi pestrá,prochází v jednotlivých dějinných údobích zajímavými proměnami,a právě  to umožňuje lépe si uvědomit jeho nadčasové poselství.Ve středověku dospěli někteří učenci a filosofové k přesvědčení,že lze najít cestu k různým nadpozemským silám,které údajně ovlivňují vezdejší bytí a že je možné na ně působit.Tito myslitelé vycházeli z představ,že svět je utvořen podle určitého vyššího řádu, a to ze čtyř základních  živlů: vody,vzduchu,ohně a země.Tudy je možno nejlépe pronikat k podstatě jevů.Zatímco prostý člověk 17.století byl ještě zcela v zajetí předsudků a všechny oro něj nevysvětlitelné jevy včetně Faustova strašlivého osudu byly pro něho hrůznou skutečností,pokoušeli se tehdejší  vědci rozumovými důvody dokázat,že šlo o události docela neškodné.Nanejvýš některým z nich vadilo,že jako pramen  pověrečné  představivosti překážejí v cestě tvořivému rozumu.Zde se doktor Faust jevil jako bájehorečný kouzelník,nečistý kejklíř, magistr okultních věd,svůdce nevinných panen a člověk spřízněný s čarodějnicemi.
Námět tragédie sám o sobě byl podstatnou součástí literatury osvícenské doby.Postava Fausta zde sebou nese puzení k moci,snahu o ovládnutí přírody;vyznačuje se nepředsudečnostívůči zlu,vždyť zlo činí i dobro,bez zábran zasahuje do prostředí,zachází s druhým člověkem jako s nástrojem,popřává volný průchod vášni.Faust dobývá prostor pro ‚tvořivé‘ síly; prostor neomezený prostředím,jež bylo člověku k životu dáno.Faust je člověk vysoce nadaný,tvořivý,nicméně poznamenaný pýchou velikosti a osamělosti; je to tvor nešťastný,vzpíná se k nejvyššímu výkonu,a přitom propadá chaosu a beznaději,je to člověk obdařený,a přitom posedlý,člověk tragicky předurčený záhubě.V tom tkví překvapující změna v historii báje o Faustovi.
Naléhavost,s niž příběhy doktora Fausta vyzývají k novému řešení věčných problémů touhy  povědění moci,kráse,k útoku na hranice lidského poznání,ale také k odpovědím na rozpor cílů a prostředků i oprávněnosti jejich volby.
Rozpolcenost Fausta vyjevuje základní neupevněnost lidské existence. Z této neupevněnosti vyvěrá všechna horečnatost usilování a hemžení na zemi.Vyplývají z ní temné nepojmenované úzkosti sebeohlušování,ale i touhy a naděje.Právě tento bytostný stav je v příbězích o Faustovi zachycen.

R.H.