Nejstarší české pověsti: Kosmas se možná inspiroval na jižní Moravě

HistoryRevue: Praotec Čech, soudce Krok a jeho tři dcery Kazi, Tetka a Libuše, nebo Přemysl, oráč povolaný od pluhu přímo na vladařský stolec. Se jmény postav nejstarších českých dějin poprvé přichází středověký kronikář Kosmas ve svém životním díle. Sám tvrdí, že jejich osudy zaznamenává podle toho, jak je „poznal z báječného podání starců“. Nevymýšlí si však trochu?

Žádné z uvedených jmen se v literárních pramenech z doby, kdy se Slované usazují ve středu Evropy, nevyskytuje. To vede většinu moderních vědců k domněnce, že Kosmas (asi 1045–1125) si staré pověsti zkrátka jenom vymyslel. Známý archeolog Rudolf Turek (1910–1991) dokonce prohlašuje, že Kosmas „prvních 13 kapitol (své Kroniky české – pozn. red.) vyplnil vymyšlenými příběhy, z nichž až příliš nápadně proráží inspirace antickou literaturou“. Přesto se mnozí historikové pokoušejí dát zejména postavám Libuše a Přemysla reálný základ. Už otec moderního českého dějepisectví František Palacký (1798–1876) proto vyslovuje odvážnou domněnku: „Přemysl by mohl být totožný se sjednotitelem slovanských kmenů v boji proti Avarům, franckým kupcem Sámem.“

Sámo vládl sám
Podle části badatelů vládce Sámo (†658) nebyl Frank, jak tvrdí Fredegarova kronika (Historia Francorum) ze 7. století, ale Slovan. Současní archeologové Michal Lutovský a Naďa Profantová uvádějí: „V této souvislosti není bez jisté zajímavosti novější, dosti odvážné vysvětlení, které předpokládá, že Sámo není jméno, ale první u Slovanů podchycený panovnický titul (sám – ve smyslu pán, hospodář, případně i samovládce), přijatý jeho nositelem až v době vlády.“ Ostatně Sámův slovanský původ by snáze vysvětlil okolnost, že byl slovanským prostředím zcela bez problémů přijat a zvolen za vládce. Zároveň však Lutovský a Profantová dodávají, že „7. století je pro nás »temným věkem«, dobou příliš neznámou pro vytváření jasných a prokazatelných závěrů“.

Prim hrála Morava
Jádrem Sámovy říše však nebyly Čechy, ale, jak dokládají bohaté archeologické nálezy, jižní Morava. V roce 1981 objevují brněnští archeologové, vedení Zdeňkem Klanicou (*1938), v Lužicích u Hodonína bohaté slovanské pohřebiště z 6. a 7. století. Nacházejí tu četné šperky a obětní nádoby, které svědčí o tom, že zde pohřbení lidé měli obchodní kontakty s jižní Itálií, Porýním i Byzancí. Dokonce tu byly nalezeny také ozdoby ze slonoviny. Pouhé tři kilometry odtud ve Zbrodu je jedno z nejstarších slovanských sídlišť u nás, pravděpodobně rovněž z konce 6. a začátku 7. století. Tedy, jak potvrzuje Klanica, „pocházející z období, které bezprostředně předcházelo vzniku Sámovy říše“. Také největší velkomoravské hradiště u Mikulčic má své počátky už v 7. století.
V souvislosti s výskytem četných archeologických nálezů z doby prvních Slovanů na Moravě a jejich absencí na území Čech se známý moravský historik Josef Válka (nar. 1929) podivuje: „Jak je vůbec možné, že Čechové mají tak bohatou mytologii, když to byl toliko jeden z mnoha kmenů na nynějším českém území? A naopak, jak je možné, že žádnou mytologii nemá Velká Morava, státní útvar nepoměrně mocnější a o dvě století starší?“

Válčení v ženské režii
Z Kosmova líčení je v tomto směru mimořádná pověst o dívčí válce. Středověký kronikář výslovně uvádí, že ženy „si vystavěly na jedné skále, nedaleko hradu dříve řečeného (Prahy), polohou pevný hrad, jemuž od dívčího názvu bylo dáno jméno Děvín.“ Jakmile to zjistili horkokrevní mladíci, museli si vybudovat vlastní sídlo. „… o nic dále než na doslech polnice vystavěli na druhé skále mezi chrastím hrad, jejž nynější lidé nazývají Vyšehrad, tehdy však od chrastí dostal jméno Chrasten,“ líčí Kosmas a svými slovy nevědomky odstartuje zběsilé pátrání po oněch hradech…

V Praze Děvín nehledejte
Historikové hledají Děvín především na smíchovské straně Vltavy, na protilehlém břehu, než je pražský Vyšehrad. Tady na protáhlém kopci skutečně stával hrad. Byl však založen až ve 14. století jistým Štěpánem z Tetína. Publicista a spisovatel Jiří Brabenec (1911–1983) v souvislosti s tímto sídlem prozrazuje: „Dlouhého trvání však hrad neměl. Poškozen v husitských válkách, na rozkaz krále Zikmunda, který se obával, že by mohl sloužit vzbouřencům, byl roku 1437 zbořen.“ Archeologové na jeho místě nenacházejí žádné pozůstatky po prvních Slovanech. Ani pražský Vyšehrad, údajně bájný Chrasten, nepamatuje pohanské doby. Buduje ho až kníže Boleslav II. (asi 932–999) někdy po roce 960. Navzdory legendám se tady žádné starší slovanské památky nikdy nenašly.

Na Slovensku přihořívá
Další Děvín, který se nabízí k prozkoumání, se tyčí na soutoku Moravy a Dunaje nedaleko Bratislavy. Zde skutečně stojí známá zřícenina stejného jména, někdejší velkomoravské sídlo a pozdější uherský strážní hrad. Potíž je ale v tom, že v blízkosti slovenského Děvína se nenachází žádný hrad, který by se dal ztotožnit s Vyšehradem – Chrastenem.

Na Moravě hoří
Moravský záhadolog a historik Jaroslav Zástěra (1921–2001) má však zcela jiného černého koně – Děvín, nejvyšší vrchol jihomoravské Pálavy. Nedaleko odtud je totiž zřícenina hradu Děvičky nebo také Dívčí hrady. A co Chrasten – Vyšehrad, nenašli bychom ho někde poblíž? „Myslím, že našli,“ tvrdí Jaroslav Zástěra, proslulý mimo jiné svými odvážnými hypotézami o původu znojemské rotundy sv. Kateřiny. „Nedaleký Sirotčí hrádek se kdysi jmenoval Rassenburg, Rachenburg nebo také Rachenstein či Rasenštejn, tedy hrad v chrastí,“ dodává Zástěra. Hrádek, zbudovaný na dvou skalních útvarech Tabulové hory nad obcí Klentnice, je skutečně, jak píše Kosmas, „na doslech polnice“ od hradu Děvičky. Jeho stavbu sice historikové kladou do roku 1240, ale Zástěra upozorňuje, že je tu dvojí zdivo. To původní bylo vybudováno nasucho bez malty, což by mohlo posunout stáří hradu až do 9. nebo dokonce 7. století.

Kosmas byl cestovatel
Náhoda? Podle Zástěry nikoliv. Historik odvážně spojuje Pálavu s Kosmovými pověstmi o kněžně Libuši, Přemyslovi a dívčí válce. Kde se však s jejich vyprávěním mohl český kronikář seznámit? „Jako kanovník a později děkan pražské kapituly často zajížděl na Moravu do Sekyřkostelu, Podivína a Slavnice, odkud odvážel výnosy z majetku, které zde měla kapitula v držení,“ připomíná Zástěra. A právě tady na Moravě prý Kosmas zaznamenává všechny legendy, jak je „poznal z báječného podání starců“, tradované ještě z doby Velké Moravy a snad i Sámovy říše. Zcizil tedy Kosmas Moravanům jejich nejstarší pověsti a přenesl je do Čech? Případ Děvína a Vyšehradu není v jeho díle jediný, který tomu nasvědčuje…

Kámen jako inspirace pro Libuši
Pod zříceninou hradu Děvičky stojí tři vysoké kameny, opředené pověstmi o třech vědmách nebo třech pannách či sudičkách, které zdejší obyvatelé dlouho uctívali. Katolická církev proto také ve středověku nechává v kostele sv. Michaela v Dolních Věstonicích umístit trojsoší sv. Luitgardy, jež ztělesňuje „víru, naději a lásku“. Věřícím je třeba dát nové modly místo pohanských pověr…
Kosmas podle Zástěry musí ony tři kameny pod Děvičkami dobře znát a nepochybně ho inspirují k postavám dcer knížete Kroka – Kazi, Tetce a Libuši. Libuše – hadačka, snad původně kněžka boha Peruna, se svými sestrami sídlí na Děvíně (v Zástěrově pojetí na Děvičkách). Kosmas ji srovnává s věštkyní Sibylou a podle Zástěry vytváří její jméno přesmyčkou – Sibula – Libusa.

Přemysl rovná se Sámo
Stejně důvtipně jako Libuši dešifruje historik Zástěra i postavu Přemysla Oráče, kterého v souladu s Palackého hypotézou ztotožňuje s knížetem Sámem. Cituje v této souvislosti z Kosmovy kroniky následující větu, charakterizující postavu Přemysla: „Tento muž, jenž vpravdě pro svou mužnost zasluhuje slouti mužem, spoutal zákony tento bezuzdný kmen, nezkrocený lid mocí zkrotil a uvedl v poddanství, jež jej i dnes tíží, též vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí a spravuje, sám s Libuší samou.“ V posledních slovech Zástěra dokonce spatřuje významný kryptogram odhalující totožnost knížete Sáma, prvního vládce západních Slovanů. Není prý jím nikdo jiný než Libušin manžel, bájný Přemysl.

Křest odstartoval válku
„Morava, země slovanská, přijala, jak se podle ústního podání věří a uznává, víru Kristovu za dávných časů, za časů, jak se vypráví, slovutného učitele Augustina,“ zmiňuje legendista Kristián ve svém díle z konce 10. století. Svatý Augustin sice žil v letech 354–430, ale podle Zástěry není vyloučeno, že už právě kníže Sámo byl pokřtěn. Ostatně řada Franků v té době již byla. Právě přijetí křesťanství se zřejmě stává jablkem sváru mezi Sámem a vyznavačkami pohanských kultů, který vede k dívčí válce. Sámo – Přemysl však povstání žen tvrdě potlačuje. Uvědomuje si, že jedině přijetím křesťanství se vyhne konfliktu s mocnou Franckou říší a nestihne ho tak osud polabských Slovanů, kteří jsou jako pohané už téměř zlikvidováni nebo pohlceni germánským živlem.
Kosmas zřejmě za svých návštěv na Moravě vyslechne příběh o potlačené vzpouře pohanských kněžek. Ve své kronice ho však přesouvá do Čech a okoření pikantními historkami. Musí. Čechy totiž přijímají křesťanství až za knížete Bořivoje koncem 9. století, a tak dívčí válka ještě nemohla vygradovat vynuceným křtem.

Perun, Kliment a věštkyně
Jaroslav Zástěra velmi nápaditě zachází také s místními názvy v oblasti Pálavy. V označení obce Perná, nacházející se pod Tabulovou horou, spatřuje třeba jméno staroslovanského nejvyššího boha Peruna. Horní a Dolní Věstonice zase připomínají Libušiny kněžky – věštkyně. Naopak v názvu sousední Klentnice Zástěra objevuje jméno sv. Klimenta. Právě jeho tělesné ostatky totiž nacházejí při jedné ze svých misií na Krymu věrozvěsti Konstantin a Metoděj a přinášejí je s sebou v 9. století na Moravu. Není náhodou, že tomuto světci je zasvěcen první český křesťanský kostel na Levém Hradci. Zástěra v souvislosti s Klentnicí připomíná, že se původně název obce psal Klementice a snad byla postavena u někdejšího kostela a kláštera sv. Klimenta, zbudovaného na místě zničené pohanské svatyně. Před časem zde byly opravdu objeveny zbytky valu z doby Velkomoravské říše a také keramické střepy z přibližně stejné doby…

Král se vylodil dřív
Nakolik jsou však Zástěrovy hypotézy oprávněné? Mají nějakou oporu ve starých písemných pramenech? Fuldské anály, významná německá rukopisná památka z 9. století, připomínají, že východofrancký král Ludvík Němec (kolem r. 805–876) vytáhl v roce 864 na Moravu a oblehl velkomoravského vládce Rostislava (†asi 870) na hradě zvaném Dowina. Tento hrad je většinou historiků ztotožňován se slovenským Děvínem na soutoku Moravy a Dunaje. Už známý moravský dějepisec a kněz Beda Dudík (1815–1890) ale v 19. století prokázal, že se ve skutečnosti musí jednat o Děvín na Pálavě. Fuldské letopisy totiž popisují, že se Ludvík Němec při tažení na Dowinu vylodil ještě před Vídní a postupoval se svým vojskem na sever. Kdyby šlo o Děvín u Bratislavy, mohl by klidně plout dál.
Také významný moravský archeolog Josef Poulík (1910–1998) se ztotožňuje s Dudíkovým názorem, že Dowinu je třeba hledat na Pálavě. Sám tady, u Dolních Věstonic, objevuje slovanské pohřebiště s 2000 hrobů. Důvod, proč hledat základ ke starým českým pověstem na Moravě, tak skutečně je…

Jan Bauer

Veledílo ženatého kněze
Nejstarší český kronikář Kosmas (asi 1045–1125) původně studuje teologii v Lutychu v dnešní Belgii. Pak se stává kanovníkem (knězem) pražské svatovítské kapituly a později jejím děkanem. Je ženatý s jistou Božetěchou, protože tehdy jsou sňatky katolických kněžích ještě na denním pořádku. Dvojice dokonce zplodí syna Jindřicha, který bývá někdy ztotožňován s pozdějším olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem (†1150). Svou Kroniku českou, která má především oslavovat panující Přemyslovce, Kosmas píše od roku 1119 až do své smrti v roce 1125.

Otec odvážných teorií
Historik Jaroslav Zástěra je především známý díky své hypotéze o velkomoravském původu znojemské rotundy sv. Kateřiny, kterou poprvé publikoval v roce 1983. Podle jeho názoru byl v rotundě pohřben moravský arcibiskup sv. Metoděj (815–885). Zdejší známá galerie prvních Přemyslovců zahrnuje podle jeho názoru i knížete Sáma a vládce Velké Moravy. Kromě toho Zástěra vystupuje například s tvrzením, že někdejší hláska znojemského hradu byla římského původu a Znojmo vzniklo na základech někdejšího tábora římských legií.

Dívčí hrady doplatily na Švédy
Hrad Děvičky nebo také Dívčí hrady, poněmčeně Maidberk, je zbudován počátkem 13. století jako strážní zeměpanský hrad. Zpráva z roku 1223 se zmiňuje, že zde byl purkrabím Štěpán z Medlova, předek pánů z Pernštejna. Později král Jan Lucemburský (1296–1346) dává Děvičky v léno Lichtenštejnům a od nich je s celým mikulovským panstvím v 16. století kupují Dietrichštejnové. Na konci třicetileté války hrad vypalují Švédové.

Zpustlý hrádek
Sirotčí hrádek nebo také Waisenstein buduje ve 13. století rakouský rod Sirotků – Waisů, který působí ve službách českých králů. Poté, co jejich hlavní větev Sigfriedem z Waisu v roce 1305 vymírá, se hrádku zmocňují Lichtenštejnové. V polovině 16. století je však už označován jako pustý.

Zaostřeno na dobu

Rozdělení církve
Exkomunikací konstantinopolského patriarchy Michaela Kerullaria papežským legátem kardinálem Hubertem dochází 16. července 1054 k definitivnímu rozdělení řecké – východní a latinské – západní křesťanské církve. Patriarcha odpovídá uvalením klatby na všechny katolíky.

Jak přijít o trůn
Seldžučtí Turci porážejí v roce 1071 v bitvě u Mantzikertu (dnešní Turecko) byzantské vojsko vedené císařem Romanem Diogenem. Když se zprávy o jeho prorážce a zajetí donesou do Konstantinopole, důstojník Jan Dukas okamžitě organizuje převrat a na trůn dosazuje jako nového císaře Michaela VII.

Zrod království
Dobytím Jeruzaléma je 15. července 1099 dovršena první křížová výprava. Její velitel Godefroy z Bouillonu zakládá křesťanské Jeruzalémské království, sám ale titul krále velkoryse odmítá. Nechává se titulovat pouze jako správce Božího hrobu.

Soběslavův triumf
Český kníže Soběslav I. 18. února 1126 u Chlumce nedaleko Ústí nad Labem poráží a zajímá římskoněmeckého krále Lothara III. Poté ho však velkoryse propouští, usmiřuje se s ním, nechává si od něj udělit Čechy v léno a přijímá titul nejvyššího říšského číšníka.

Zaostřeno na osobnosti

Bosky u Canossy
Římskoněmecký král Jindřich IV. (1050–1106) se 28. ledna 1077 u hradu Canossa v severní Itálii podrobuje papeži Řehořovi VII., aby dosáhl zrušení církevní klatby, kterou na něj předtím Svatý otec uvalil. Údajně stál před hradem tři dny bosý ve sněhu a v rouchu kajícníka.

Čechy mají krále
Kníže Vratislav II. (+1092) se v roce 1085 stává prvním českým králem. Královskou korunu mu 15. června 1086 v kostele sv. Víta na Pražském hradě nasazuje na hlavu trevírský arcibiskup Egilbert. Zároveň s ním je korunována i jeho v pořadí třetí manželka Svatava.

Vilémova smrt
Během výpravy do Francie umírá 9. září 1087 první normanský král Anglie Vilém Dobyvatel (* asi 1028). Jeho největším kouskem bylo vylodění na britských ostrovech v roce 1066 a následná bitva u Hastingsu, v níž porazil vojsko posledního anglosaského krále Harolda II.

Za lásku se platí
V klášteře Saint-Marcel u Chalon-sur-Saône ve východní Francii umírá 21. dubna 1142 vynikající francouzský filozof a teolog Pierre Abélard (*1079). Proslul ale především svým milostným poměrem se svou žačkou Héloisou, za který zaplatil brutální kastrací.