Poslední Habsburk na českém trůně

Císař Karel, poslední panovník rakousko-uherské monarchie, se v historickém zrcadle ztrácí vedle svého předchůdce a prastrýce Františka Josefa I., který panoval celých 68 let. Karlovi osud dopřál mnohem kratší dobu, pouhé dva roky. V důsledku toho zapomínáme, že právě on byl posledním českým králem, přestože korunovaci Svatováclavskou korunou nestihl. A jen málokdo ví, že právě v Čechách prožil velkou část svého nedlouhého života.

Karel I.

 

Narození: 17. 8. 1887
Úmrtí: 1. 4. 1922
Vládl: 1916–1918

Když spatřil světlo světa, nikoho nenapadlo, že by právě on mohl někdy usednout na císařský trůn. Korunní princ Rudolf, syn tehdejšího panovníka Františka Ferdinanda I., v roce 1889 zemřel – podle úřední zprávy spáchal sebevraždu – a arcivévoda František Ferdinand d'Este, který se stal následníkem trůnu po něm, se oženil s hraběnkou Žofií Chotkovou, která mu však nebyla rovná rodem, a tak musel odpřísáhnout, že jeho děti budou z nástupnictví na trůn vyloučeny. Bylo tedy zřejmé, že jednou se Karel, dosud považovaný za naprostého outsidera, jednou stane císařem. Jenže ještě než stačil František Ferdinand d'Este usednout na trůn, byl na něj spáchán atentát. Souhrou osudů se tak Karel v čele monarchie nakonec ocitl ještě dříve, než by kdo předpokládal.

Služba a studium v Čechách

Karel Habsburský byl smutnou postavou evropských, ale také našich dějin. Život jej postavil do obtížných situací, které nedokázal zvládnout. Stanul však před problémy, které by stěží dokázala vyřešit i silnější a energičtější osobnost, než byl on.

Karel František Josef Ludvík Hubert Georg Maria, jak znělo jeho celé jméno, se narodil 17. srpna 1887 na zámku Persenbeug v Dolních Rakousích. Jeho matka, acivévodkyně Marie Josefa, pocházela ze saského královského rodu a otec, arcivévoda Otto, byl synovcem rakouského císaře Františka Josefa I. a mladším bratrem následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Otto, který byl jako většina arcivévodů, důstojníkem císařské armády, pobýval často mimo dům. Do historie se zapsal především jako lev salónů, který miloval víno, zpěv a ženy – údajně mu odolala jen málokterá.

O chlapcovu výchovu se tak starala především matka. Ta také prosadila, aby Karel začal, i přes jisté výhrady císaře, studovat na veřejném gymnáziu U Skotů, byť do školy nedocházel jako ostatní žáci každý den, ale většině předmětů jej učili profesoři doma. Byl inteligentní, dobře se učil a rychle chápal, jen po fyzické stránce byl slabší, než většina jeho vrstevníků.

Mladého Karla, tak jako všechny rakouské arcivévody, čekala vojenská kariéra. Roku 1903, v necelých 16 letech, musel obléci vojenskou uniformu. Císař jej jmenoval poručíkem hulánského pluku, jenž byl posádkou ve Vídni. Když však o rok později úspěšně ukončil studia a složil maturitu, musel i on vyrazit do světa. V září 1905 byl přeložen do Chudeřic u Bíliny v Čechách a později do Staré Boleslavi a Brandýsa nad Labem. Protože odbýval vojenskou službu v Čechách, bylo na místě, že bude studovat na pražské Karlově-Ferdinandově univerzitě. Od roku 1906 žil na Pražském hradě, kam za ním docházeli odborníci a přednášeli mu historii, právo a ekonomiku.

Přivedl na svět 8 dětí

Jako budoucí panovník musel pomýšlet na svatbu a vyhledat si nevěstu, která by se mu nejen líbila a hodila se k němu věkem, ale která by se mu mohla rovnat i svým původem. V létě 1909 proběhlo ve Františkových Lázních setkání s jeho vzdálenou příbuznou, sedmnáctiletou princeznou Zitou z rodu Bourbon-Parma. Karel se do ní zamiloval na první pohled a v září 1911 si ji na zámku Steinfelde na úpatí Alp vzal za ženu.

Domov si arcivévodští manželé zařídili na brandýském zámku a žili životem, který se příliš nelišil od života ostatních měšťanů. Karel plnil své vojenské povinnosti, jak nejlépe dokázal, a snažil se být dobrým důstojníkem. Obyčejný způsob života, který Karel se Zitou, přestože bydleli na zámku, vedli, jejich oblibu u místních lidí jen zvyšoval. Už na jaře 1912 však dostal Karel nečekaný rozkaz, aby se se svým plukem přesunul do východní Haliče, a po půl roce byl povýšen do hodnosti majora a převelen do Vídně, kde se rodina nastěhovala do nevelkého zámku Hetzendorf nedaleko Schönbrunnu.

Hned v listopadu 1912 se manželům narodil první syn Otto. A pak dětí přibývalo. Do Karlovy smrti se jich narodilo 7 a v roce 1922 se jako pohrobek narodila 8. dcera, Alžběta.

Nepřipraven na převzetí moci

28. červen 1914 trávil Karel s rodinou na zámečku v Reichenau an der Rax. Uprostřed oběda mu komorník donesl telegram, ve kterém stálo, že jeho strýc a následník trůnu František Ferdinand d'Este se v Sarajevu stal obětí vražedného útoku. Atentát ukázal, jak zoufale byl arcivévoda Karel nepřipraven na převzetí moci. Až dosud všichni předpokládali, že po smrti Františka Josefa I. se vlády ujme František Ferdinand d'Este. Najednou se ale Karel stal tím, komu měla v nejbližší době spočinout na hlavě koruna jedné z největších evropských velmocí, aniž by přitom měl dostatečné zkušenosti s vládou nebo třeba jen s velením větší vojenské jednotce.

Císař František Josef I. v reakci na to podepsal vyhlášení války Srbsku, odkud pocházeli útočníci, aniž by tušil, že tím podepisuje ortel smrti nad vlastní říší. Po bok habsburské monarchie se postavilo jen Německo, Bulharsko a Turecko. Nového následníka trůnu, arcivévodu Karla se nikdo nezeptal ani na názor, ani nebyl zván k poradám o dalším postupu. Týden před zahájením bojů jej císař povýšil do hodnosti plukovníka a přeložil jej k hlavnímu stanu rakousko-uherské armády v Přemyšlu. Ten byl však už počátkem srpna obsazen ruskou armádou, a tak vrchní velitel rakouské armády, arcivévoda Bedřich, sám císař totiž nemohl pro svůj věk funkci vrchního velitele vojsk vykonávat, velení přesunul do centra svého panství, do Těšína.

Arcivévoda Karel, ačkoliv jej propaganda vydávala za jednoho z vrchních velitelů, neměl žádné slovo a s nadřízenými se dostával do konfliktů. Nakonec požádal císaře o přeložení na frontu, kde si mohl vyzkoušet novou roli velitele posílajícího své podřízené na smrt. Nelehký úkol zvládl se ctí. Na frontě v Rumunsku a Itálii se vyznamenal nejen obětavostí a vytrvalostí, ale také rozvahou.

Císařem bez korunovace

V listopadu 1916 zemřel ve věku 86 let císař František Josef I. Po generace symbol stability říše a jistoty jejích obyvatel byl najednou pryč. Tehdy devětadvacetiletý Karel se vlády nad habsburskou říší ujal okamžitě, aniž se nechal korunovat. Tyto formální věci odkládal na příznivější dobu. Jeho nástup byl pro celou zemi, kterou otřásala válka a hlad, novou nadějí.

Nový císař však musel řešit vedle války ještě jeden závažný problém, a sice národnostní otázku. Češi a Slováci dokonce přestali s Rakousko-Uherskem spojovat svůj osud a bojovali za zřízení samostatného státu. Maďaři byli stále sebevědomější, starosti působili už františku Josefovi, otevřené nepřátelství panovalo mezi nimi a Františkem Ferdinandem d'Este. Karel s nimi chtěl vycházet co nejlépe, a tak se v Budapešti oděl do roucha uherských králů a na jeho hlavě spočinula Svatoštěpánská koruna. Uherská korunovace byla jediná, kterou stihnul.

Konec války jako prvořadý úkol

Za svůj prvořadý úkol Karel pokládal ukončení války a uzavření míru. Chápal totiž, že jeho říše se nachází na pokraji zhroucení, že válku vyhrát není schopna, a že se dostává do stále většího vleku silnějšího německého spojence. Když skončil neúspěchem pokus domluvit se s německým císařem Vilémem na ukončení bojů, rozhodl se jednat na vlastní pěst. Velkou roli při tom sehráli bratři jeho manželky Zity, princové Sixtus a Xavier de Bourbon-Parma, kteří bojovali v řadách belgické armády. Osobnosti francouzské vlády, která, právě tak jako Rakousko, chtěla mír, je požádali o spojení s císařem Karlem. Ze začátku šlo všechno dobře, nakonec však jednání o mír skončila neúspěchem.

Císař Karel nyní zaměřil své úsilí na vnitřní reorganizaci říše. Chtěl, aby ji svět znovu vnímal jako demokratický stát, který se upřímně snaží o vyřešení vnitřních problémů. V květnu 1917 vydal manifest, kterým znovu obnovil činnost říšské rady, uzavřené v prvních dnech války Františkem Josefem, a nedlouho poté vyhlásil amnestii pro české politiky, kteří byli v rakouských žalářích. Současně se snažil získat sympatie svých poddaných častými cestami po monarchii.

Rakousko-Uhersko v rozkladu

Karel chtěl zcela upřímně říši reformovat. Manifestem z 16. října 1918 vyhlásil její federalizaci. Bylo však již příliš pozdě. 28. 10. 1918 byl v Praze vyhlášen nezávislý československý stát a 29. 10. proklamovali vznik jihoslovanského státu chorvatští poslanci. Rakousko-Uhersko se začalo rozpadat.

Vzdor tragickému vývoji se císař Karel snažil situaci alespoň ovlivňovat, když už ji nemohl určovat. Jedna špatná zpráva však stíhala druhou. Ve Vídni vypukla revoluce a vznikla státní rada, která se postavila proti vládě jmenované císařem. Delegace německých nacionálů jej navštívila v Schönbrunnu a žádala, aby se vzdal trůnu. On však odolal všem výhružkám a odmítl.

12. listopadu 1918 byla ve Vídni vyhlášena Republika Německé Rakousko a Habsburkové byli zbaveni moci, o dva dny později se sešlo prozatimní Národní shromáždění nově vzniklého Československa a Habsburky prohlásilo za sesazené i z českého trůnu.

Nakonec se rakouské revoluční vládě s pomocí západních mocností podařilo donutit Karla k odchodu do exilu. Císařská rodina nastoupila do zvláštního vlaku a vydala se do Švýcarska. Tamní vláda si k udělení azylu stanovila dvě podmínky – že se Karel nebude plést do politických záležitostí, a že si útočiště nejde v západní části Švýcarska, odkud je to do Rakouska dál. Po krátkém pobytu na zámku Wartegg, ležícím poblíž rakouských hranic, se proto Karel přestěhoval Prangins u Ženevského jezera.

Formálně stále maďarským králem

Do své vlasti se císař už nikdy nevrátil. Složitá poválečná situace mu ale nedovolovala složit ruce do klína. Když opouštěl rakouské území, provázely jej zprávy o bolševickém převratu v Uhrách. Jelikož stále ještě byl uherským králem, přijímal maďarské uprchlíky a konzultoval s nimi situaci a možnosti svého návratu do země.

V září 1919 byl bolševický režim v Maďarsku poražen a parlament rozhodl, že země zůstane královstvím, v jehož čele bude po určitou dobu stát říšský správce, jímž se s Karlovou pomocí stal bývalý rakousko-uherský admirál Miklós Horthy. Že Karel nadále zůstává panovníkem, pokládali všichni za samozřejmé. V roce 1921 tajně odjel ze Švýcarska do maďarského města Szombathely, kde se shromáždili jeho věrní. Odtud pokračoval do Budapešti, aby moc od Horthyho převzal. Správce byl z neohlášeného příjezdu překvapen, a král brzy pochopil, že Horthymu jde pouze o jeho vlastní moc a nikoliv o bezpečnost maďarského státu a národa. Řekl mu, že mu dává tři týdny, a pokud mu moc nepředá, vrátí se v čele vojenských jednotek a moc převezme sám. Horthyho zdáním panovník blafoval a žádnou vojenskou sílu k dispozici neměl. Jak se ale později ukázalo, podpora Karlovi nechyběla.

Druhý pokus Karel uskutečnil na podzim 1921. V pronajatém letadle se vydal do Maďarska, kde na zámku Dénesfa získaly plány na tažení proti hlavnímu městu Budapešti konkrétní podobu. Zcela k dispozici se Karlovi dal pluk majora Gyuly Osztenburga ze Šoproně. Cesta se změnila v triumfální tažení, na železničních stanicích čekaly vojenské jednotky, které svému králi vzdávaly čest. Horthy vydal rozkaz, aby železničáři demontovali koleje, nikdo však neuposlechl. Vlak Dojel až na budapešťské předměstí Budaors. Přestože dosud vše vypadalo tak nadějně, tady vše skončilo naprostým krachem.

Horthy dokázal Karla znovu vyšachovat ze hry. „Když jsem vystoupila, protože se všude střílelo a to bylo zcela proti dohodě. Zrovna přinesli raněné, kteří byli příslušníky Horthyho armády. Když mne uviděli, ptali se mě, co tu dělám. ‚Přece jsem se vrátila s králem!‘ – ‚Ale to nás obelhali, řekli nám, že sem vpadli Češi, aby zabrali Uhry, a proto jsme stříleli.‘ Tyhle věci zkrátka zabránily v úspěchu a celá jízda skončila v zajetí Horthyho lidí. Obyvatelstvo všude vycházelo do ulic, protože se obávalo, že jim chtějí unést krále a demonstrovalo pro něj a požadovalo, aby zůstal a dále vládl jako dříve,“ zavzpomínala ještě před svým úmrtím Karlova manželka Zita. Její bratr Otto dodal: „Horthy odpřísáhl věrnost, a protože můj otec věděl, že Horthy sloužil také u císaře Františka Josefa, myslel si, že bude věrný přísaze. Ale nebyl.“

Osudová internace na Madeiře

Karel se Zitou se museli pod dohledem dohodových důstojníků odebrat do internace v opatství Tihány na břehu Blatenského jezera. A pak je čekala dlouhá cesta, jejímž cílem byl ostrov Madeira v Atlantickém oceánu. Sem dorazili 19. listopadu 1921. To ještě netušili, na jak dlouho se jim stane nedobrovolným domovem a jistě je ani ve snu nenapadlo, že právě zde Karel najde smrt.

Takřka okamžitě se dostavily finanční problémy. Přestože Habsburkové patřívali k nejbohatším evropským rodům, musel nyní zápasit s nouzí, protože nová rakouská republika jejich majetek ve vlasti zabavila. Uplynulo pak jen několik měsíců, když vypukla epidemie španělské chřipky, jež se císaři stala osudnou. Karel Habsburský zemřel 1. dubna 1922 ve věku 35 let a zanechal po sobě mladou vdovu se sedmi malými dětmi, narození osmého se očekávalo. Jeho smrt byla lidskou a rodinnou tragédií, nelze však nevidět, že zejména politici nástupnických států, mezi něž patřilo také Československo, cítili úlevu. „S Karlem odešla tradice rodu habsburského,“ napsaly 3. dubna 1922 pražské Národní listy.

Na Madeiře je císař také pohřben. Pozůstalí odmítli převoz jeho ostatků do vídeňské Kapucínské krypty, kde byli členové habsbursko-lotrinského rodu pohřbíváni od konce 16. století. Jeho památku zde připomíná alespoň císařova mramorová busta. V jejím sousedství spočinula v roce 1989 rakev Karlovy manželky, císařovny Zity.

Jedné pocty se Karlovi ale přeci jen ještě dostalo. V roce 2004 jej papež Jan Pavel II. Blahořečil. Uvedl tehdy: „Nejdůležitějším úkolem křesťana je hledání, rozpoznávání a následování Boží vůle v každé záležitosti. Křesťanský státník, císař a král Karel I., přijímal tuto výzvu každý den. V jeho očích byla válka ‚něčím děsivým‘. Uprostřed vřavy první světové války se usilovně snažil napomáhat mírové iniciativě mého předchůdce Benedikta XV.“