Půjčíme na eurodluhy 50 miliard, zní z koalice. Kalousek dohodu popřel

Idnes: Česko našlo únikovou cestu z dilematu, zda poskytnout, nebo neposkytnout půjčku Mezinárodnímu měnovému fondu. Češi se nakonec držet stranou nebudou, nepůjčí ale tolik, kolik Evropa chce. Podle informací MF DNES dají jen polovinu žádaných financí. Ministr Miroslav Kalousek to ale popřel.
Unie má v plánu navýšit záchranný balík pro případné potíže velkých zemí o 200 miliard eur a Česko požádala o 3,5 miliardy, tedy 90 miliard korun.
Ve středu bude o půjčce jednat vláda. A podle informací MF DNES peníze nakonec půjčí. Vládní strany se však dohodly na kompromisu – z rezerv ČNB uvolní jen zhruba polovinu částky, tedy okolo 50 miliard korun.
Anonymně to potvrdilo to několik vysoce postavených představitelů koalice. Ministr financí Miroslav Kalousek ale zprávu o tom, že už se vláda domluvila, označil za nepravdivou mystifikaci.
"Informace MF Dnes o tom, že strany vládní koalice se dohodly na půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu, je zcela nepravdivá. V minulých dnech vládní strany spolu nejednaly, tím méně se mohly dohodnout o poskytnutí půjčky či o její výši," uvedl.
Premiér i guvernér ČNB mají s půjčkou problém, rozpory budí i v koalici. Jednoznačně pro je jen TOP 09, VV mají vlažný postoj a ODS by nejraději nepůjčovala nic. Pro Česko by však nebylo výhodné plán bojkotovat.
S půjčkou nesouhlasí ani prezident Václav Klaus. "Česká republika sama žije s deficitem, který, jak je vidět, není schopna eliminovat. V této situaci by bylo nezodpovědné naše zadlužení zvyšovat poskytováním dalších půjček pro extrémně zadlužené země, kterým to pouze umožní další odklad skutečných řešení," uvedl Klaus v prohlášení na svých internetových stránkách.
Podle analytiků by půjčka neznamenala pro tuzemskou ekonomiku žádné riziko. Neohrozila by rozpočet a neměla by se podepsat ani na rezervách ČNB.

Blíží se chvíle, kdy Evropě opět vyznáme lásku z rozumu

My, povýšenci z kotliny rozmazlení porevolučním zájmem světa, už zase musíme řešit, co s Evropou, která něco chce. Žádá, abychom svou lásku, ač šlo před sedmi lety o sňatek z rozumu, dokázali půjčkou Mezinárodnímu měnovému fondu, který by je obratem mohl půjčit eurozemím. Roli blanických rytířů po nás chtějí? Sami máme málo.
Před dvěma lety jsme miliardu eur půjčit mohli. Šla z rezerv národní banky a s podmínkou okamžité splátky v případě potřeby. Ale teď jde o 3,5 miliardy eur a budeme se rozhodovat s většími rozpaky.
ČNB si devizových rezerv nyní hledí víc: doba je zlá, kdo ví, kdy je bude potřebovat. Rozhodnutí, které máme poslat příští týden, však bude politické. Jestli se vláda umí rozhlédnout nad vršky naší kotliny závislé na vývozu, svatební slib s Evropou zopakuje.
Bude ho však oddalovat a skrývat za rozpočtové úvahy a chrlení slov o zadlužených povalečích. Ono totiž nejde tolik o tuto půjčku, která je navíc relativně klidnou investicí. MMF nese nízká rizika. Půjčuje výměnou za tvrdé reformy a je věřitelem, kterému dlužník musí vrátit peníze jako prvnímu.
Před vládou je zásadnější krok. Dietní podoba našeho angažmá v Evropské unii končí. Dietní nikoliv z hlediska financí, protože máme nejvyšší příjmy z evropských fondů na osobu, ale co do politického nasazení.
Pro českou vládu končí Evropa verze "light", verze "vezeme se". Větší část Unie - 17 zemí eurozóny ze 27 zemí - se chystá vytvořit fiskální neboli rozpočtovou unii. Když je nezastavil odpor Británie, Česko tuplem ne. V takové unii nejprve nastanou německá pravidla pro udržování rozpočtů na uzdě. Vyrovnané hospodaření vyznává každá pořádná rodina i naše vláda. Potud by souhlasila.
Nynější krize, nutnost vyslat investorům signál jednoty, ratingové agentury i konkurence velmocí jako Čína, USA, Brazílie a Indie však nutí Evropu, aby pokročila k federaci. Směr je jasný a už se k němu přihlásily Francie, Německo a Benelux. Hodlají harmonizovat nejen účetnictví a DPH, ale i penzijní a zdravotní systémy a časem i přímé daně. Ale to my nechceme.
Jenže je tu rozcestí. Nedělejme, že nevíme, co se chystá. Kdybychom se bránili chystané smlouvě s eurozónou, abychom si vylepšili vyjednávací pozici, bylo by to dobře. Ale my se jí bráníme hlavně pro pubertální odpor k Evropě v nás a kvůli hradnímu stínu.
Ten musíme překročit. Zdánlivě sladká samota by nám zhořkla s první zavřenou továrnou. Hořkne už nyní britskému premiérovi v parlamentu.
Kateřina Koubová

KOMENTÁŘ: Půjčka MMF jako zatraceně riskantní podnik

Půjčka Mezinárodnímu měnovému fondu rozděluje zemi na dva znesvářené tábory. Jak říká Markéta Šichtařová, ředitelka společnosti Next Finance, když Česko půjčí MMF, MMF pak půjčí jihu Evropy. A své peníze už nikdy neuvidí. A tudíž je neuvidíme ani my.
Argument 1: riziko, že bychom o 90 miliard korun, které půjčíme MMF, přišli, je prý téměř nulové, protože MMF je naprosto bezpečná nadnárodní organizace.
Ano, MMF je "naprosto bezpečná nadnárodní organizace", ale jen do okamžiku, než zbankrotuje. Extrémní doba přináší extrémní scénáře. Fakt, že MMF nezbankrotoval desítky let, neznamená, že nemůže zbankrotovat nyní. Třeba Řecko také nezbankrotovalo už hodně dlouho – a nyní jaksi bankrotuje.
Ještě před dvěma lety byl státní dluhopis synonymem bezpečnosti – dnes je výnos (tedy riziko) spojené s některými evropskými dluhopisy větší než v případě některých akciových indexů. Riziko bankrotu MMF se navíc v čase a v souvislosti s evropskou dluhovou krizí značně zvyšuje. A to proto, že dluhy jsou stále posouvány na vyšší úrovně:
Argument 2: MMF prý nemůže zbankrotovat (a tudíž nám 90 miliard), protože to, co MMF půjčí nějaké ohrožené zemi, mu ta ohrožená země zase ráda vrátí. Kdyby to totiž neudělala, ztratila by možnost financování jakýchkoli svých dalších schodků veřejných financí.
Já si nějak nevšimla, že by Řecko vyloženě toužilo nesplácet své úvěry. A přesto se to stalo. Že by Irsko nebo Itálie plánovaly nesplatit, co si půjčili. A tyto země nyní nejsou (nebo v případě Itálie brzy nebudou) schopné půjčovat si na finančních trzích. Není to z jejich strany dobrovolné – ale prostě to tak je. Tvrzení, že každý MMF peníze vrátí, protože by si jinak pošramotil pověst, je tedy platné jen v okamžiku, kdy zadlužená země ještě má na výběr. Neboli řečeno jinak: my půjčíme MMF, MMF půjčí jihu Evropy – a své peníze pak už nikdy neuvidí. A tudíž je neuvidíme ani my.
A pak: tvrzení, že MMF je takzvaným "přednostním věřitelem", tedy že když už země je v potížích a nemůže vrátit půjčené peníze každému, pak má MMF přednost a musí být vyplacen jako první, je dost možná mýtem. Co na to říká třeba ČNB? Ta oficiálně prohlásila: "Podle názoru ČNB je postavení MMF jako přednostního věřitele POUZE historicky nastavenou konvencí, jinými slovy zvykovým právem respektovaným členy MMF".
Argument 3: Pokud nějaká země půjčila své peníze MMF a potřebuje je zpátky, MMF jí je musí hned vrátit.
Fajn, souhlasím, ale jen za předpokladu, že MMF ty peníze bude mít k dispozici. MMF prosím není centrální banka, aby si peníze vytiskl, když je nemá. MMF chce nyní "zachránit" eurozónu tím, že jí půjčí 200 miliard euro. Ale eurozóna bude potřebovat jen během roku refinancovat střednědobé a dlouhodobé dluhopisy za 1,1 bilionu euro. Neboli 200 miliard eur je jako nic. Neboli to nemůže eurozónu zachránit.
Neboli dluhová nákaza se bude dál šířit. A jestliže se dluhová nákaza bude dál šířit, pak najednou bude své peníze – původně půjčené MMF - potřebovat zpátky kdekdo. Takže najednou několik zemí může MMF požádat o vrácení půjčených peněz. A v takové situaci je MMF nebude mít.
Protože MMF peníze vlastně nemá už teď. Nejen že dlouhodobě roste nesoulad mezi tím, kolik MMF půjčuje a kolik sám dostává – ale jednoduše kdyby MMF peníze měl, teď by si je nemusel půjčovat od evropských zemí. Neboli až MMF požádáme o vrácení naší půjčky, MMF třeba řekne, že se sice hrozně omlouvá, ale nemůže sloužit...
Argument 4: Dočasné poskytnutí části devizových rezerv ČNB pro MMF není prý dobročinností, ale pojištěním do budoucna.
Pojištění je funkční jen tehdy, pokud mám jistotu, že pojišťovna přežije déle než já. Protože bankrotová karta se nyní přesouvá na nadnárodní úroveň, pojišťovna se stává sama ohroženou.
Argument 5: Půjčkou 90 miliard korun pro MMF prý nepřijdeme o žádný výnos.
Přijdeme. Zaprvé pokud Česká národní banka poskytne část svých devizových rezerv MMF (konkrétně asi 10 procent), přijde o výnos z nich. Jen v roce 2010 celkový výnos devizových rezerv činil 2,48 % (o 1,24 procentního bodu méně než v roce 2009). To znamená, že ušlý výnos - měřeno předchozími lety - bude někde v intervalu 2,5 až 3,7 % neboli  2,3 - 3,3 miliardy korun každý rok. To sice není vražedně hodně, ale vzpomeňme, že ministerstvo financí je už kvůli takové částce ochotné třeba zvyšovat DPH nebo uvažovat o zmrazení důchodů.
A zadruhé peníze poskytneme MMF v nějaké měně X – patrně v eurech. Pokud následně dojde k jakýmkoliv turbulencím na devizovém trhu, euro může začít velmi prudce oslabovat. MMF nám následně (možná) půjčené peníze vrátí, ale ve stejné měně, v jaké jsme je my poslali do MMF. A mezitím klidně jejich hodnota mohla poklesnout třeba o polovinu. Místo ekvivalentu 90 miliard korun se nám tak může vrátit třeba jen ekvivalent 45 miliard. Kdyby namísto toho devizové rezervy měla stále pod svým patronátem ČNB, mohla by je v případě potřeby přeskupit – do jiných měn nebo i drahých kovů. A jejich hodnotu tím zachovat.
Argument 6: Půjčka pro MMF prý nezvýší náš veřejný dluh.
Ale zvýší – minimálně o ony dvě miliardy za rok na ušlých úrocích, které bude muset vyplatit ministerstvo financí ze státního rozpočtu. A to ještě nepočítám s možností, že se nám půjčené peníze nemusí vrátit už nikdy.
Argument 7: Devizové rezervy mít doma nepotřebujeme. Klidně je můžeme půjčit MMF, protože co by s nimi ČNB dělala? ČNB totiž stejně nesmí financovat schodek našich veřejných financí.
Ahá, tak ČNB nesmí financovat schodek našich veřejných financí? To se kupodivu shodneme – až na to, že tento argument je jaksi nedotažený. Schválně, proč ČNB nesmí své devizové rezervy použít na to, aby zacálovala děsivý schodek našeho rozpočtu? Protože by se to v podstatě rovnalo vytisknutí nekrytých peněz a vedlo by to k ohromné inflaci. A zemi by to strašlivě uškodilo, vzpomeňme na předválečnou hyperinflaci v Německu.
A co se teď po ČNB chce? Aby svoje peníze, které "nesmí a neměla by použít", vzala, spolu s dalšími centrálními bankami poslala do MMF, a MMF je zase pošle do oběhu na jihu Evropy na proplacení tamního dluhu. Neboli tyto peníze BUDOU uvolněny do oběhu. A eurozóně to uškodí.
Ale pozor – neuškodí to jen těm zemím, jejichž dluh se tímto způsobem dočasně bude financovat – ale uškodí to všem zemím, které platí eurem. Neboli do jámy hyperinflace to strhne i země dosud relativně zdravé.
Argument 8: Zapojením se do programu MMF pro záchranu eurozóny prý můžeme získat snadnější přístup k fondům MMF, až je budeme sami potřebovat.
Hm, ovšem jen za předpokladu, že v té době ještě MMF bude nějaké peníze mít. (Kde by je vzal, když už si v té době nebude mít od koho půjčit?) Ostatně jak můžeme tvrdit, že nám MMF nepůjčí, až to budeme potřebovat? Měl by pak MMF ještě vůbec právo na existenci, když nepomáhá tomu, kdo to potřebuje? Nebo je snad nutno jej "uplácet", aby pomohl zemi, která je v potížích?
Argument 9: Když půjčíme MMF, zachráníme tím prý eurozónu. Když zachráníme eurozónu, eurozóna poroste rychleji. Když eurozóna proste rychleji, budeme na tom prý profitovat i my.
Nikoliv, 200 miliard euro nemá šanci eurozónu zachránit. Jediné, co se tím docílí, je, že se dluhová agónie bude protahovat, protože dluh bude dále existovat, jen se odsune jeho splacení. Každá země bude šetřit jak o život. Nebude mít na školství, na zdravotnictví, na infrastrukturu... Nebude se rozvíjet. Evropa bude tak moc šetřit a po tak dlouhou dobu, že další desítky let bude čelit agónii. A teprve pak možná zbankrotuje. To nás, myslím, zrovna dvakrát nepotáhne.
Kdybychom naopak předlužené země nezachraňovali, ale nechali je zbankrotovat hned, bylo by to čisté řešení. Přišel by velký třesk, velká recese, ale relativně krátká. Už za pět šest let by tyto země  - jak nás to učí historie státních bankrotů – byly schopné vrátit se na finanční trh. A začaly by růst. A to by pak opravdu táhlo i českou ekonomiku.
Nehledě na to, že vážně nevidím souvislost mezi tím, jak ČR hospodářsky roste, platí-li Německo eurem anebo markou.
Argument 10: Nemůžeme přeci půjčku MMF nedat, když jsme byli požádáni, a tím se izolovat od světa...
Víte, co na téma záchrany eura alias půjčky MMF řekla německá Bundesbanka? Doslova řekla, že "rozšíření úvěrové linky pro MMF není pro německé daňové poplatníky zcela bez rizika" – přeloženo do srozumitelnějšího jazyka, bez rizika není boj o záchranu eura. Zajímavé, že? No a k tomu se ještě Německo nechalo slyšet, že peníze MMF poskytne jen pod podmínkou, že by do MMF přispěly také země jako USA nebo třeba Čína. No a americká centrální banka na to odpověděla, že takového podniku se nebude účastnit ani náhodou, protože je moc rizikový.
Takže nepřispějí-li USA, nepřispěje ani Německo. Nepřispěje-li Německo, klíčová země eurozóny, která vlastně sama s návrhem půjčky pro MMF přišla, nepřispěje nikdo. Tak co tu vlastně ještě řešíme?
Markéta Šichtařová, ředitelka společnosti Next Finance