Řecká lekce a posun z akutní do chronické fáze krize

PatriaOnline: Je pravděpodobné, že ministři financí zemí eurozóny ve středu schválí další pomoc Řecku. To tak pokryje svou okamžitou potřebu likvidity a dokud bude jeho vláda dosahovat stanovených fiskálních cílů, bude mu pomoc poskytována i nadále. Je sice kritizováno za to, že většinu předchozích cílů nesplnilo, svou primární rozpočtovou bilanci ale od roku 2009 zlepšilo asi o 8 % HDP, což není zrovna málo. Jen málo ekonomů se však domnívá, že se Řecku podaří do roku 2020 snížit podíl veřejného dluhu k HDP na 120 % bez nového snížení hodnoty dluhu a dalších úspor.

Řecko doposud odmítalo úvahy o odchodu z eurozóny, protože tato cesta by znamenala enormní zátěž. Velká část hodnoty úspor soukromého sektoru by byla ztracena devalvací, defaulty a pády bank. Výsledná recese by přišla rychle a byla by velmi hluboká. Rozpočtové deficity by pravděpodobně stále dosahovaly několika procent HDP, protože primární deficity v recesi rostou a stále by bylo nutno platit nějaké úroky z dluhu drženého zahraničními subjekty. Pokrýt tyto deficity by mohla pouze centrální banka, takový krok by však vyvolával inflační tlaky. Ty by se přidaly k tlakům na zvyšování mezd a efektu oslabení nové měny k euru, které by dosáhlo minimálně 50 %. Možná by se nakonec Řecko vyhnulo hyperinflaci, inflace by se ale měřila v desítkách procent.

V delším období by bylo dosaženo růstu, inflace by se opět nacházela pod kontrolou. Zkušenost zemí, které prošly devalvací a defaultem, je ve skutečnosti velmi povzbudivá. Ovšem krátkodobé náklady spojené s opuštěním měnové unie zatím většinu řeckých politiků od podobného kroku odrazují. Můžeme pouze hádat, zda si tento přístup bude nadále získávat podporu voličů.

Na počátku řecké krize řekly další vlády zemí eurozóny, že k defaultu nedojde a že Řecku bude poskytnuta likvidita, která zajistí dost času na fiskální konsolidaci To samé nyní zaznívá ve vztahu k Portugalsku, Itálii a Španělsku. Ty mají menší problémy s rozpočtem než Řecko. A zdá se, že jsme se v některých ohledech i poučili. ECB poskytla v prosinci likviditu bankovnímu sektoru, tím krize přešla z akutní do chronické fáze. V té však pravděpodobně zůstane delší dobu.

Únava pramenící z dalších a dalších úsporných programů ale může přerůst snesitelnou hranici i v jiných zemích než v Řecku. Itálie by pro dosažení nově schválených cílů musela dosahovat primárních přebytků ve výši 5 % HDP do nekonečna. Reálný směnný kurz by pak musela snížit o 20 – 30 % bez toho, aby pohnula nominálním kurzem. To znamená, že její inflace by musela ležet několik procentních bodů pod inflací německou, a to po dobu asi deseti let. U Španělska se situace příliš neliší.

Německá vláda dělá v současnosti jasný rozdíl mezi Řeckem, které nebudí mnoho sympatií, a Itálií, Španělskem, Irskem a Portugalskem, které by měly obdržet mnohem větší pomoc. Německo vyhrálo diskusi o fiskální unii, momentálně by se mělo zaměřit na zmírnění bolesti, kterou úsporné programy na periferii přinášejí. Můžeme pozorovat známky toho, že je ochotné to učinit.