Situace v Evropě a v USA podle chicagské školy

Patria: V případě, že nečtete noviny, jsme ve finanční krizi 3.0. Máme tady run na evropské banky, který pochází ze ztrát realizovaných na investicích do státních dluhopisů. Nejde o nic složitého – lidé se prostě snaží vyhnout následkům vládních defaultů, protože je jasné, že možnosti další pomoci jsou vyčerpány. Evropanům se povedlo udělat z jednoduchého problému restrukturalizace měnovou a fiskální krizi, krizi bankovní a nyní i politickou. A ECB pilně nakupuje vládní dluhopisy, takže nejpravděpodobnějším výsledkem je vysoká inflace.

Evropa i Spojené státy spoléhají na režim „garance – regulace – státem financovaná záchrana“. Ten přestává fungovat ve chvíli, kdy finance nutné na záchranu převýší fiskální zdroje. V tomto bodě se nyní Evropa nachází, imunní nejsou ani USA. Dříve či později začnou investoři zkoumat desítky bilionů vládních záruk, které se přičítají k dnes již neudržitelným deficitům. Jediné možné řešení podle mě znamená cestu na začátek. Nesmíme podporovat krátkodobý dluh daňovými štíty a regulací, nesmíme předstírat, že v systému nikdo nedrží riziková aktiva; zbavme se všeho, co jen zdánlivě připomíná firmu, která je příliš velká na to, aby padla. Starý režim přetrvává jen proto, aby dále existovaly podpory a záchranné programy, což se bankám hodí.

V případě USA se můžeme ptát, proč jejich ekonomika stagnuje. Nevím a myslím si, že to ve skutečnosti neví nikdo. Máme 9% nezaměstnanost proto, že vláda přestala budovat silnice a nové školy? Ne. Je tu vysoká nezaměstnanost, protože vláda propustila hodně státních zaměstnanců? Ne. Nebo je vysoká kvůli tomu, že zdanění kapitálových zisků leží příliš nízko? Je známo, že rozhodující roli hraje marginální daňová sazba, ne ta průměrná. Greg Mankiw odhaduje, že jeho marginální sazba se nachází na úrovni 93 %, a to po započtení federálních a místních daní a daně z nemovitosti. Nepočítá ale zdanění zisků a další nepřímé daně. Znamená 93 % příliš nízké číslo, které tvoří příčinu nezaměstnanosti? Nebo je její příčinou to, že trhy požadují tříleté vládní dluhopisy, ale ministerstvo financí vydává dluhopisy desetileté? Nebo není 1,5 bilionu nadbytečných rezerv dost na to, aby umožnilo vypořádání transakcí v ekonomice?

Samozřejmě, že v určitém smyslu stále trpíme důsledky krize roku 2008. Nadále slyšíme citace studie Reinhartové a Rogoffa, která říká, že recese jsou po finančních krizích dlouhé. Ale proč? Může to být jen proto, že politika je po krizi zvláště pomýlená. Co když ve skutečnosti nejde o makroekonomický problém? Co když jde o nemoc daňových sazeb, sociálních programů, které platí lidem za to, že nepracují, a nemoc „války s firmami“? Lidé takovou možnost slyšet nechtějí. Chtějí slyšet nějaký odvážný plán, nějaký dobrý nápad. Mikroekonomie ale není armádou, je to zahrádka. Růst tam zajišťují majetková práva, jednoduchý systém zdanění, transparentní a na pravidlech založená regulace a fungující systém vzdělání. Tuto zahrádku musíme plít, ne na ni jen házet hnojivo.

Uvedené je výtahem z projevu, který pronesl John H. Cochrane, profesor ekonomie na University of Chicago Booth School of Business, na konferenci „Restoring Economic Growth“ v Hoover institution.

(Zdroj: Blog Johna H. Cochraneho)