Stále tajemná smrt na kříži

Panorama21: Zavěsit člověka někam na tak dlouho, dokud neumře. To je podstata ukřižování. Tento krutý způsob popravy používaly mnohé národy. Nejpočetnější příklady však pocházejí z doby před dvěma tisíciletími z římského impéria. Bezkonkurenčně nejznámější obětí ukřižování se stal Ježíš z Nazaretu. Nejen Ježíšovu smrt na kříži halí dodnes celá řada tajemství. Lékaři vedou skoro dvě staletí spory o to, na co ukřižovaní lidé vlastně umírají. Archeologové marně pátrají po hmatatelných důkazech této kruté praktiky. A ani výzkum historiků v archivech nepřinesl vyčerpávající odpovědi. Očitá svědectví V antických dobách možná existovaly „návody“, jimiž se mistři popravčí řídili při ukřižování odsouzenců. Žádný takový text se ale do dnešních dnů nedochoval. A tak nevíme, jak taková poprava probíhala, co jí předcházelo a co po ní následovalo. Neznáme pravidla a nevíme, zda z nich byly přípustné výjimky. Historici studující ukřižování obvykle čerpají ze zpráv od lidí, kteří se stali svědky tohoto způsobu popravy. Popis masového ukřižování stovek židovských zajatců v Jeruzalémě v roce 70 n. l. lze najít v díle židovského učence Josefa Flavia. Římané tímto způsobem popravili čelní protagonisty poraženého protiřímského povstání známého jako první židovská válka. Josef Flavius viděl masakr na vlastní oči a mohl být rád, že na něj neshlížel z kříže. V první fázi války byl totiž židovským vojenským velitelem. Podobnou popravu popsal například i Seneka nebo Plutarchus. Vynalézaví mučitelé Nejvíce historických textů se týká ukřižování Ježíše z Nazaretu. Kromě evangelií Nového zákona se Ježíšův příběh objevuje i v dílech římských historiků, jako byl Cornelius Tacitus, Plinius mladší nebo Suetonius. Zmíněn je i v dílech řeckých historiků Thalia a Flegona. Z historických pramenů vyplývá, že Římané byli při ukřižování velmi vynalézaví. Bývalo běžné, že odsouzenec podstoupil před vlastní popravou i jiné fyzické tresty. Časté bylo bití. Odsouzenci také nosili svůj kříž na místo popravy. Kříže byly z různého druhu dřeva a měly různé rozměry, takže byly i různě těžké. V některých případech bylo nesení kříže zcela jistě na samé hranici odsouzencových fyzických možností. Ten pak dorazil na místo popravy na pokraji zhroucení. Rychlá smrt hlavou dolů Popis Ježíšovy popravy přispěl k rozšíření představy, že odsouzenci byli na kříž přibíjeni hřeby. To neplatilo vždycky. Někdy byly oběti ke kříži připoutány provazem. Velmi rozmanité byly polohy odsouzencova těla. Výjimkou nebylo ani ukřižování hlavou dolů, při kterém byl přetížen krevní oběh a odsouzenec měl problémy i s dýcháním. Smrt pak byla při tomto způsobu popravy poměrně rychlá. Ukřižování hlavou nahoru bylo považováno za krutější, protože v této poloze oběť přežívala v předsmrtných mukách podstatně déle. Archeologické nálezy Archeologové nemají až na výjimky k dispozici hmatatelné doklady o ukřižování. Je to celkem logické. Těla odsouzenců sejmutých z kříže byla často pohozena na smetiště, kde se o jejich likvidaci postarali toulaví psi a divá zvěř. Jedním z mála nesporných dokladů ukřižování byly ostatky mladého židovského muže z doby římské, nalezené v 60. letech minulého století v Izraeli. V jeho patní kosti vězel železný hřeb o délce 11,5 centimetru. Hřeb byl zatlučen z vnější strany paty a pronikl celou kostí. Hrot hřebu je ohnutý. Zřejmě od toho, jak hřebík při zatloukání narazil na suk nebo na jiný hřeb. Na vnější straně paty se u hlavy hřebu dochovaly zbytky olivového dřeva. Hřeb byl podle všeho přitlučen k patě přes dřevěnou destičku, jež měla zabránit vytržení hřebu z nohy oběti. V protikladu s obvyklou představou nebyl muž přibit na kříž hřeby zatlučenými do nártu. Jeho noha byla přibita k postranní stěně svislého břevna kříže za patu. Kosti horních končetin ukřižovaného muže nenesou stopy po hřebech a dá se předpokládat, že byl k příčnému břevnu přivázán. Není jasné, zda byl tento muž ukřižován hlavou nahoru nebo hlavou dolů, popřípadě v některé z mnoha dalších možných pozic. Jak to bylo s Ježíšem? Co prožíval člověk odsouzený k smrti na kříži, si můžeme rámcově představit na základě příběhu Ježíše z Nazaretu. Ten byl zatčen a uvězněn večer před popravou. Už během nočního věznění byl zbit. V den svého ukřižování byl na nohou od časného rána. Bez jediného sousta a jediného doušku nachodil po Jeruzalémě celkem asi čtyři kilometry. Nejprve stanul před židovským Sandherinem – radou starších a soudců, která zasedala v jeruzalémském chrámu. Tam se dočkal nejen posměšků ale také dalšího bití. Členové Sandherinu měli s Ježíšem dlouhou řadu nevyřízených účtů. Už jenom to, že Ježíš vyhnal z chrámu směnárníky a bankéře, kteří si na posvátném místě zřídili „provozovnu“, stačilo jako důvod silné zášti. Oficiálně však bylo za nejvážnější přečin vyhlášeno to, že se Ježíš prohlašoval za syna božího. Vládci si nevěděli rady Ze Sandherinu byl Ježíš veden před římského prefekta Piláta Pontského, který byl správcem Judeje a měl pravomoc vyřknout ortel. Židovští starší na Piláta naléhali, aby Ježíše odsoudil na smrt. Tentokrát zdůvodňovali svůj požadavek tím, že se Ježíš prohlašoval „králem Judeje“ a nárokoval si moc náležející Římu. Pilát se však snažil verdiktu vyhnout. Namítal, že Ježíš pochází z Galileje a nepodléhá judejské moci. Navrhl proto, aby Ježíše soudil král Herodes. U Heroda se Ježíš dočkal jen dalších urážek a zesměšňování. O jeho vině se však na Herodově dvoře nerozhodlo. Ježíš se vrátil zpět před Piláta. Ten ho nejprve shledal nevinným. Teprve když židovští starší začali vyhrožovat stížností u císaře v Římě, změnil verdikt a odsoudil Ježíše k ukřižování. Následovalo bičování a další potupy a urážky. Ježíšovi vsadili na hlavu trnovou korunu jako symbol jeho „kralování“ nad Judejí. Pak byl donucen vynést svůj kříž na vrcholek Golgoty. Odhady hmotnosti kříže se pohybují od 35 do bezmála 60 kilogramů. S určitými problémy urazil Ježíš s tímto břemenem cestu dlouhou asi 600 metrů. Nápadně rychlá smrt Lékaři celkem podrobně rozebírají popisy událostí před Ježíšovým ukřižováním, aby dokázali odhadnout míru fyzické i psychické zátěže, intenzitu stresu, dehydrataci organismu a rozsah poranění. To všechno je velmi důležité k posouzení stavu Ježíšova organismu. Z toho, jak Ježíš absolvoval soudní procesy a pěší přesuny, se dá usoudit, že šlo o mladého muže pevného zdraví a dobré fyzické kondice. Mnohé nasvědčuje tomu, že Ježíš trpěl silným stresem, v jehož důsledku u něj došlo k tzv. hematidróze čili krvácení z pokožky. „Krvavý pot“ mu vystoupil po těle už v předvečer popravy. Ježíšovu psychiku jistě poznamenal fakt, že jej opustili učedníci. Přesto se mnohým lékařům a historikům zdá Ježíšova reakce na ukřižování netypická, ba přímo záhadná. Ježíše přibili na kříž hlavou nahoru někdy kolem poledne. Hřeby mu zatloukli do nártů a zápěstí. Z historických pramenů vyplývá, že bylo běžné, když oběti ukřižování umíraly po 24 až 36 hodinách utrpení. Ježíš však zemřel už po 3 až 6 hodinách. Podle biblických evangelií projevil dokonce i Pilát údiv nad tím, jak rychle Ježíš zemřel. Kruté mučení Dva zloději ukřižovaní společně s Ježíšem přežívali podstatně déle. Římané jim nakonec zlomili dlouhé kosti dolních končetin, aby uspíšili jejich smrt. To byla celkem běžná praxe. Předpokládá se, že zlomení dlouhých kostí urychlilo smrt několika mechanismy. Pokud byly zároveň s kostmi vážně poškozeny i velké cévy, mohlo dojít k vykrvácení. Dalším následkem zlomenin mohla být embolie, kdy se kostní dřeň uvolněná ze zlomenin dostala do krevního řečiště a tam ucpala životně důležité cévy. Postiženy mohly být všechny orgány, od mozku přes srdce a plíce až po ledviny. Nelze vyloučit, že se na urychleném úmrtí po zlomení nohou podílely i dýchací obtíže, které nastaly, když odsouzencovo tělo nebylo nadále podpíráno dolními končetinami a plnou vahou viselo za ruce. Ježíš byl zlomení nohou ušetřen. Co jej zahubilo? Podle některých teorií nebyl Ježíš při snímání z kříže mrtev. Mohl upadnout do hlubokého bezvědomí. Jeho život by pak ukončila rána kopím do hrudi, kterou mu podle popisu evangelií zasadil jeden z římských vojáků. Na co se umíralo na kříži Nejstarší lékařské studie připisují smrt Ježíše z Nazaretu „puknutí srdce“. Pozdější práce rozpracovaly teorií, podle které byla příčinou Ježíšovy smrti tzv. synkopa čili závažné narušení srdečního tepu. Ve hře jsou však i další vysvětlení. Ježíš byl stejně jako jiní odsouzenci před přibitím na kříž zbičován. Přitom docházelo k těžkému a rozsáhlému poranění kůže. Těžce zasažena byla i svalovina pod kůží. Následkem toho mohl odsouzenec upadnout do šoku se vším, co to s sebou nese včetně selhání krevního oběhu. V důsledku bičování došlo zcela jistě ke značné ztrátě krve a k rozpadu svalových vláken (tzv. rhabdomyolýza). V podobných stavech není ničím výjimečným, když dojde k drastickému okyselení tělních tekutin. To má závažný dopad na správný chod celé řady základních životních funkcí. Také okyselení čili acidóza je proto považována za jednu z možných příčin smrti na kříži. Mnohočetná zranění V poslední době vzbudila pozornost práce amerického lékaře Josepha Bergerova. Ten vyšel ze zkušeností lékařů pracujících v traumatologických centrech, kam jsou přiváženi těžce zranění pacienti. Zhruba u čtvrtiny pacientů dochází po nejrůznějších traumatech k fatální kombinaci několika komplikací. Pokud se tyto problémy sejdou, dramaticky roste riziko náhlého úmrtí pacienta. Významnou roli hraje podchlazení čili hypotermie. Další významnou komplikací je pokles srážlivosti krve, který má za následek těžká krvácení. Třetí problém představuje již zmíněná acidóza, jež narušuje celý komplex biochemických reakcí v těle. Podle Bergerona byl Ježíš z Nazaretu silně podchlazen, protože byl vystaven bez oděvu chladnému počasí, jaké vládlo počátkem dubna. Bití a bičování před popravou a zatlučení hřebů do rukou a nohou způsobily Ježíšovi závažná poranění. Ta měla za následek smrtelné poruchy srážení krve a acidózu. Ježíš podle Bergerova zemřel na narušení životně důležitých tělesných pochodů a velkou ztrátu krve. Pilátovo spiknutí? Podle některých spekulací byl Ježíš navzdory bičování, přibití na kříž a ráně v hrudi stále živý. Podle této „konspirační teorie“ stál v pozadí tajného spiknutí římský prefekt Pilát Pontský. Ten sice věřil v Ježíšovu nevinu, ale zároveň se bál odporovat jeho početným nepřátelům. Svědčí o tom fakt, že Ježíše odsoudil, až když mu pohrozili stížností u římského císaře. Pilátovo kličkování vzbuzuje podezření, že dělal všechno pro to, aby zvýšil Ježíšovy šance na přežití. Prodlužoval páteční soudní proces tak, aby byl Ježíš ukřižován co nejpozději. Zřejmě i proto poslal židovské starší s Ježíšem ke královi Herodovi. Věděl, že král nerozhodne, ale hrál o čas. Byl Ježíš naživu? Následující den byla sobota a během tohoto židovského svátečního dne nesmělo být tělo ponecháno na kříži. Pilát tak zajistil, aby byl Ježíš sejmut z kříže poměrně brzy, v době, kdy jako mladý muž na vrcholu fyzických sil, stále ještě žil, i když už ztratil vědomí. Proto také nařídil, aby římští vojáci Ježíšovi nelámali nohy. Tak mohlo dojít k tomu, že Ježíš byl v pátek pozdě v noci uložen do hrobky, kde následně procitl z bezvědomí. Tím by se vysvětlilo Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jde však opět o pouhou spekulaci, kterou je těžké vyvrátit a nemožné potvrdit. V současnosti nemáme ani dost důkazů pro jednoznačný závěr, jak lidé v době římské při ukřižování umírali. Je celkem pravděpodobné, že různí odsouzenci umírali z různých příčin. Zásadní vliv měla poloha, v jaké byli ukřižováni. Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc, Výzkumný ústav živočišné výroby BOX: Turínské plátno Někteří vědci usuzují na okolnosti ukřižování Ježíše z Nazaretu a příčiny jeho smrti z tzv. turínského plátna, do něhož bylo údajně zabaleno tělo po sejmutí z kříže. O pravosti turínského plátna však existují vážné pochyby a radiouhlíkové datování dokazuje, že jde o středověký padělek z doby mezi rokem 1260 a 1390. Proto většina badatelů nepovažuje turínské plátno za hodnověrný zdroj informací.