Udržovali dávní Olmékové kontakty s Afrikou?

HistoryRevue: Aztékové, Mayové, Inkové… Zatímco v Evropě panuje hluboký středověk, tyto indiánské civilizace budují v Americe úchvatné chrámy, věnují se pokročilé astronomii a tvoří nádherné sochy. Jejich dílo si získává okamžitý obdiv i závist prvních španělských mořeplavců, kteří ke břehům Ameriky dorazí. „Můj lid a mí předci vděčí za všechno dědictví Lidu ze země kaučuku!“ přiznává se jim v roce 1520 poslední aztécký král Cuauhtémoc. Řeč je přitom o indiánském kmeni Olméků (v jazyce Aztéků „kaučukový lid“), jehož rozkvět se datuje dávno do minulosti, do časů Ježíše Krista a římského impéria.

Kaučukové hrátky o život
Olmékové se však v oblasti jižního Mexika usazují už někdy ve 13. století před naším letopočtem. Až do přelomu letopočtu jsou ale zajímaví snad jen svou zálibou v podivné míčové hře. Ta spočívá v zápolení dvou týmu, které se doslova přetlačují o mimořádně „skákavý“ kaučukový míč. Přitom je hráčům zapovězeno dotknout se ho nohama nebo rukama. Povolená jsou jen ramena, boky, lokty a kolena. Cena pro vítězný tým? „Nebyli obětováni bohům,“ vypráví s úsměvem král Cuauhtémoc užaslým Evropanům.
Dávní středoameričtí indiáni se ostatně s nikým nemazlili, zvláště ne s válečnými zajatci. Podle četných nálezů lidských kostí v odpadech z kuchyně nelze ani vyloučit, že Olmékové byli kanibalové. Některé olmécké sošky také znázorňují nápadně tlusté muže se zohavenými pohlavními orgány. „Tito mrzáci byli olméčtí náboženští obřadníci, kteří se před tím, než se stali kněžími, svým bohům zasvěcovali tak, že se sami vykastrovali,“ uvádí současný spisovatel Miloslav Stingl.

Kukuřičné svědectví
Prvních 1000 let olmécké civilizace probíhá celkem v poklidu. Její vyspělost i bojová organizace je na takové výši, že prapředci Aztéků, Inků i Mayů nemají šanci se v regionu prosadit. Pozoruhodná změna nastává až kolem přelomu letopočtu. Zatímco českou kotlinu ovládají Keltové, Olmékové vítají úžasnou návštěvu. Záznam o ní přinášejí o mnoho staletí později arabské rukopisy…
Arabové, kteří v časech raného středověku cestují doslova po celé Africe, Asii i Evropě, udržují kontakt také s černošským kmen Kezi. Ten ovládá oblast dnešní západoafrické Libérie. „Velký šaman kmene Kezi nechává pěstovat vzácné, po nekonečné generace uchovávané posvátné rostliny. Jsou vzrostlé do výšky dospělého muže a mají žluté klasy, velké jako dětská paže!“ všímají si schopní cestovatelé. Řeč je o kukuřici, která až do mořeplaveckých výprav Kryštofa Kolumba (1451–1506) ovšem rostla podle tradovaného názoru výlučně na americkém kontinentu! Co to znamená? Nic menšího než svědectví, že dávní Afričané s největší pravděpodobností navštívili druhou stranu Atlantiku!
Obří hlavy s černošskými rysy
Ve stejné době, kdy římské legie potírají zpupné Galy, panuje více než 10 000 kilometrů na západ od Evropy nebývalý ruch. Olmécká civilizace, překvapená příjezdem námořníků s leskle černou pletí, nachází nové božstvo. Tak si to alespoň představuje řada historiků v čele s Američanem, dr. Paulem Bartonem (*1974). Ten poukazuje na nápadně černošské rysy obřích, až 3,4 metru velkých hlav, které olméčtí mistři vytesali do sopečného čediče. „Především tvar rtů a nosu má jednoznačné negroidní parametry,“ vysvětluje Barton.

Dar hodný králů
Jak dlouho Afričané mezi mírumilovnými Olméky pobývali a kdy přesně putovali mezi Amerikou a rodnou Afrikou? Jistou odpověď dává rok 1324, kdy dochází k setkání arabského dobrodruha Chihaba al-Umariho (1300–1384) a Mansy Musy (asi 1312–asi 1337), panovníka afrického království Mali. „Pohleďte zde na tato posvátná zrna“ vyzývá král zvídavého Araba, který si s hlubokou úctou prohlíží žlutavé zrní. Několik kusů si pak může dokonce odvézt do své domoviny v syrském Damašku. Zde, v chladivých útrobách Umajjovské mešity, kde panují skvělé konzervační podmínky, pak vzácná zrna přežívají do dnešních časů. Dr. Barton je následně podrobí expertíze. „Datace vzorků – 2. století před naším letopočtem až 2. století našeho letopočtu,“ tak zní jeho závěr.

Fascinace jaguárem
Návštěva al-Umariho u Mansy Musy však „kukuřicí“ nekončí. Arabský zvědavec si musí prohlédnout i keramiku a sošky, na kterých jsou vedle podivných klikyháků znázorněni zvláštně ošacení lidé. Navíc je doprovázejí šelmy, jež v Africe, Evropě ani Arábii nikdo nikdy neviděl! „Vypadají jako levharti, ale jsou mnohem statnější,“ podivuje se Arab…
Olmékové, stejně jako jejich aztéčtí či mayští následovníci, používají listy koky, které žvýkají, když se chtějí spojit se svými bohy. Na samém vrcholu jejich pyramid přitom ční bůh – jaguáří muž. A právě jaguár, šelma vegetující výlučně na americkém kontinentu, je tím záhadným zvířetem, které si prohlíží a obdivuje al-Umari. Jiné olmécké sošky dokonce znázorňují páření jaguára se ženou.

Veslař připlul z Evropy
Stejně jako kdysi al-Umari žasnou současní vědci nad nálezem olmécké sošky z dávného města La Venta na bažinatém ostrově. Stáří tzv. „Veslaře z La Venty“ se odhaduje na 20 staletí. Již na první pohled je přitom patrné, že veslař nemá ani typicky indiánské, ani černošské rysy. „Je to muž s orlím nosem a špičatou bradou, jednoznačně Evropan!“ přibližuje Barton. To je podle něj svědectví, že dávné Olméky nenavštívili pouze obyvatelé černého kontinentu, ale nejspíš i Evropané!

Náhlý ústup olmécké civilizace na počátku našeho letopočtu lze dát do přímé souvislosti s příjezdem cizinců, zřejmě Afričanů. Právě ti mohli mezi Olméky zanést nákazu, s níž si organismy indiánů nedokázaly poradit – podobně jako o několik staletí později měli američtí indiáni problémy třeba s evropskými neštovicemi.

Mumie s nádechem kokainu
Kontakty mezi Amerikou a Afrikou mohly existovat už mnohem dříve než na přelomu letopočtu – konkrétně v hlubokém starověku, ve 13. století př. n. l. V hrobce význačného egyptského faraona Ramesse II. (žil přibližně v letech 1303–1213 př. n. l.) byly totiž přímo v jeho sarkofágu objeveny stopy nikotinu a kokainu – tedy látek, které se v té době výlučně vyskytovaly na americkém kontinentu.

Ztracená inspirace
Tajemná existence Olméků je odhalena poměrně pozdě, až v roce 1929. „Do mayské indiánské kultury byla dříve nesprávně začleňována jiná civilizace, která byla mnohem starší,“ tvrdí tehdy poprvé americký archeolog Marshall H. Saville (1867–1935). Samotní Mayové z nebývale vyspělé a doposud opomíjené civilizace podle něj bohatě čerpali. „K rozkvětu olmécké kultury přispěly stejné okolnosti jako v Mezopotámii. Tedy teplo, vlhko a úrodná půda,“ dodává Saville.

David Halatka